castor

Milou atmosféru dospívání v retro balení tentokrát nabízí Kelly Fremon Craig, která se už osvědčila solidní záležitostí Hořkých sedmnáct (taky ve velkém se odehrávající ve školních lavicích). Dětským hercům zároveň napsala velmi solidní dialogy a hlavně, když je vybírala, měla zejména v případě Abby Ryder Fortson sakra šťastnou ruku. Ta musí skousnout, že se rodina stěhuje z New Yorku na předměstí, takže nejen ve škole začne od nuly. Je každopádně obklopená několika suverénními postavami (nová sebevědomá kamarádka Nancy a osvědčené dámy Rachel McAdams či šťavnatá babička Kathy Bates), takže má divák radost je necelé dvě hodinky sledovat. Výsledek sice nezanechá hlubší dojem (jemné oťukávání náboženství se zbytečně vyhrocuje) a nad vším se neustále vznáší opar toho, že víme, že to nakonec stejně všechno dobře dopadne, protože dotyčným nikdy skutečně neteče do bot. Ale je to milé, usměvavé, nenucené a vážně skvěle zahrané.

Stejně jako v první řadě, i tady Catherine přijímá jednu ránu osudu za druhou. Konečně už má alibi (i když asi nikdo nevěřil, že by ona mohla…), navíc za nevhodné chování se na rozdíl od ostatních dokáže omluvit a nadále funguje jako hromosvod cizích hříchů. Přesto její poslední kroky něco stojí: povinné sezení u terapeuta, který se „podívá“ na to, zda je nadále schopná služby. Prodavačka v parfumérii je nalezená mrtvá, stejně zohavená na genitáliích jako u těl ostatních zavražděných (prostitutek, takže zřejmě to někomu docvakne). Nová paní učitelka, respektive Tommyho přítelkyně, je dost creepy. Právě hezoun James Norton, který Tommyho ztvárňuje nakonec ve všech třech sériích, herecky rovněž těší. PS: A Michael Jackson pobavil.

Bez znalosti první řady to úplně nepůjde, druhá začíná bez nějakého zdlouhavého vysvětlování. Catherine vezme domů jednu z vězněných žen, které před lety nelegálně přivezli z Chorvatska. Uvidíme, jak to celé zapadne do hledání sériového vraha prostitutek. V Calder Valley mají nicméně napilno s pohřby, respektive Catherine čekají v jeden den hned dva. Ovšem jít na ten druhý nebyl nejlepší nápad. Stejně tak uvěřit nevěrnému detektivovi, že chce svou milenku zpátky. Je patrné, že i druhá série přinese místy jízlivou, místy depresivní sondu do opravdu nehezkých aspektů v mnoha případech neutěšené sociální realitě života. A je zároveň zřejmé, že tentokrát se dočkáme většího počtu zápletek. Snad se tempo podaří udržet až do finále.

Množství postav, mnohé se vracejí. Místy jízlivá a místy dusná kriminálka z jednoho britského zapadákova hlavně na scénu vrací sympaticky všední hrdinku – seržantku Catherine Cawood. Příliš vody mezi první a druhou sérii neproteklo, a to je moc dobře. Zatím se točíme okolo z práce vyhozeného dělníka, nevěrného detektiva, jeho zhrzené milé či psychicky labilní přítelkyně ústředního záporáka z minulé řady Tommyho Lee Royce, který se vrací pouze v roli manipulátora. Ten se ve vězení dozvídá nepříjemnou zprávu, jelikož se v západním Yorkshiru potuluje sériový vrah prostitutek s nákloností k rozbitým lahvím.

„Look, we have a problem!“ Kolikrát tahle věta zazněla? Rošády kolem natáčení a další rošády kolem rošád o natáčení… Na začátku bylo žhavé zboží. A správné ruce u kormidla z něj udělají fenomén. Americký spisovatel s italskými kořeny Mario Puzo měl dluhy a těžkou hlavu z toho, že neúspěšnými romány „promarnil“ několik let života. Jeho žena nadhodí, ať zkusí mafiánský příběh. Vznikla látka z prostředí italoamerické mafie, román kombinující gangsterku s rodinnou ságou. A dodnes obrovský úkaz. Husté kotlety, silné obroučky, široké límce a mladý producent s tváří, úsporným projevem a pronikavým hlasem Milese Tellera a s peripetiemi, než svůj vysněný snímek dostane k divákům. Nahlédnutí za kulisy fajn, otázkou je, zda to muselo být v deseti epizodách. Moc situací, moc postav, řada výplňových scén. Očekával bych nějaký ten humor, přál bych si dravost, uvítal bych méně zdlouhavých scén. Ale celkově jde spíš o můj problém. Respektuju totiž, že se filmový Kmotr nesmazatelně zapsal do dějin kinematografie a najdeme ho snad v každém žebříčku nejlepších filmů všech dob, já na něm ovšem nikdy zvlášť neujížděl. Prostě viděno (první díl víckrát), splněno. Pro fanouška musí být čirá radost sledovat to, jak vznikaly legendární scény, já k nim ale jednoduše nepatřím. Navíc úplně nejsem fandou filmů a seriálů o vzniku jiných filmů a seriálů. I tak jsem si (docela) užíval prostředí, kulisy i atmosféru, herci se navíc se svými předobrazy vypořádali velmi slušně. Každopádně není to cool, je to historie. Ač obrovského fenoménu.

Uff a máme to za sebou. A je sakra dobře, že šlo jen o pět epizod. Hodně bradavek, hodně luxusu, hodně svérázného vizuálu i hudebního mixu, ale také rozpačitého uchopení. Zatímco s Euforií se scenárista a režisér Sam Levinson vytáhnul, tady to vypadalo, že mnohé nechal na podlaze střižny a jeden den řekl hercům skrze uchopení svých postav to a druhý den zase tamto. Jejich charakterový vývoj je minimálně zvláštní, přes jejich počet mi byly tak nějak šumák, upřímně jsem pětku úplně nepochopil. Jocelyn se po čtyři epizody dávala dohromady (nejasný vztah k mrtvé matce, pochybnosti o sobě samé, strach z autorit, vrtkavost vztahů k vlastnímu týmu…), aby se v té páté vytáhla coby solidní manipulátorka a vypočítavá potvora. Všechny ty (asi) záludně inteligentní myšlenky o zlém a chladném showbyznysu šly evidentně mimo mě. Po první epizodě jsem čekal něco jiného.

Obtížně se srovnávala se sebevraždou osmnáctileté dcery, navíc těžce nese, že ví, kdo za tragédií zřejmě stojí a že dotyčný je pravděpodobně i biologickým otcem jejího vnoučete. A právě o Ryanovi tenhle díl ve velkém bude. Holt táta mu chybí. Ten je sice zahnaný do kouta, ale opakovaně vystrkuje růžky. Složitých vztahů a bolavých osudů je tu ale mnohem víc. Třeba taková sestra Catherine se prořekne před synovcem, takže ani v soukromém životě to pro hlavní hrdinu nebude žádnou růžovou procházkou. Oslava narozenin tak skončí… neslavně. Každopádně je tu finále výtečné napsané a zahrané série, jejíž vrchol ale přišel už dřív. Sally Wainwright ji sice dotáhla do uspokojivého konce, ale u „kriminální roviny“ (víceméně konče čtvrtou epizodou) jsem byl napjatý o krapet víc. Přesto skvělá pozvánka na druhou sérii.

Selský rozum používající, přímá a životem otřískaná Catherine si dá od nahánění feťáků a násilníků chvíli pauzu. Po prodělaných operacích se dozvídá, že Lewis a zejména Tommy zůstávají na útěku, zatímco Kevin, který si nehodlal špinit ruce, bude mít dost času přemýšlet. Nicméně pokud diváka úplně neoslovily vazby v Catherině rodině, asi závěr série lehce „odsoudí“. Chtě nechtě je poslední třetina lehce rozvláčná. Tommy změnil vzhled, s bodným zraněním si hošan překvapivě snadno poradí. Že je štvanou zvěří, mu evidentně nevadí. Hezoun James Norton, který jej ztvárňuje nakonec ve všech třech sériích, ho hraje velmi dobře. Uvidíme, co tahle dávka prvotřídní deprese se samotným závěrem přinese.

Zřejmě předčasný vrchol série. Catherine se kdesi v údolích Yorkshiru stává hledáním Tommyho doslova posedlá. Matka unesené dívky konečně přiznává, co se s dcerou stalo. Smyčka se stahuje, nejen Ashleymu začíná být ouzko. Zatímco naposledy vnikla do domu, kde dotyční Ann původně drželi, teď Catherine zaťukala na dveře Tommyho věčně opilé matky Lynn. A dozvídá se nemilé skutečnosti. A k těm se záhy dostává i Tommy. Je patrné, že zbytek série se ponese hodně v rodinných/vztahových rovinách. Takže pokud na tomhle díle něco zamrzí (a sám za to nemůže), tak je to fakt, že tvůrkyně Sally Wainwright prakticky ukončí kriminální rovinu a vrhne se trochu jiným směrem. Černý britský humor nicméně přetrvává, příběhové zvraty naštěstí scénář po většinu času udržuje ve sféře uvěřitelného.

Série, která si napoprvé v roce 1996 udělala i významný výlet do Prahy, prošla za ty roky pozoruhodným vývojem. Poslední tři díly (a i ten následující) režijně i scenáristicky uzmul Christopher McQuarrie, který franšíze dodal osobitý styl a hlavně si s Cruisem (evidentně) dokonale sednul. Pořád je to solidní akční thriller, který však nenabízí TO navíc, kvůli kterému chce divák snímek na potkání doporučovat, nebo si pak pouštět některé scény pořád dokola. Třeba o některých kouscích z 90. let to platí měrou vrchovatou. Každopádně tentokrát je tu za hlavního padoucha umělá inteligence, divák by si řekl, že je to progresivní, ale docela často tu tvůrcům kouká klišovitá sláma z bot. Hraje se tu o dvoudílný klíč, o který usiluje několik skupinek, včetně jalového záporáka Moralese, který je absolutní všudybyl a který snad vyskočil z nějaké telenovely. Sexy démonická Pom Klementieff naopak potěší. Stejně jako herecky Vanessa Kirby. Bohužel přibylo i vatových dialogů. A neříkám, že tradičně, ale humor nefunguje (snad až na pozdní příchody Shey Whighama). Pravidelně ale navěšujeme poctivé a řemeslně precizní akční korálky, takže potěší temperamentní žlutá honička v Římě, letištní naháněná či památné (mistrovsky vymyšlené) vlakové finále s postupným pádem vagónů. To zase klobouk dolů. Smeknout musíme samozřejmě i před Cruisem, jeho pečlivostí, zápalem a smělými kaskadérskými úchylkami.