castor

Leckdo se mnou bude zcela jistě nesouhlasit, ale prvního Bournea považuji za toho nejpovedenějšího. Tajný agent Jason Bourne dokáže hravě vyřešit vražedně patové situace a nemá problém se třeba dostat z budovy díky mapě a vysílačky a ne pomocí pistole, i když je objekt prošpikovaný policejním komandem. Kdyby ale přišlo na věc, jeho zabijácké instinkty se bleskurychle zalarmují. Jenže tenhle Bourne vůbec netuší, kým je.. Kombinace akčního thrilleru a psychologického dramatu mi dokonale sedla. Tepe staromódně přímočarými scénami, chladnou atmosférou a realistickou akcí, vše skvěle doplňuje chemie mezi ústředním hereckým duem (s nebojácnou smolařkou Frankou Potente bych taky rád prchal) a přesná hudba!! Jeden z vrcholů žánru nového tisíciletí..

Scarlett Johansson by si měla začít sakra hlídat, do jakých projektů se pouští. Asijská manga a anime jdou úplně mimo mě. Blockbustery v posledních letech chtě nechtě hloupnou, kolikrát se smíří s průměrem, tady to není jinak. Zápletku moc neřeším, respektive jsem se (asi svou chybou) ztrácel a spíš se soustředil na akci než na děj. Scarlett tak má na kontě další fádní roli, divák pohled na nejmodernější vizuální efekt, ale ten se lehce omrzí. Chybí nadhled, chybí humor, místy je to až moc umělé. Ale zmiňovaná akce si sedla, častokrát doslova lahodí oku. Tři hvězdy jsou tak akorát.

Barevné filtry, střihové orgie a neklidná kamera. Tony Scott měl několik vrcholů v podobě Posledního skauta nebo Nepřítele státu, ale víme, že občas jeho filmy, když se v nich zrovna nestřílelo, trpěly slabším scénářem a slovními výměnami bez chuti a zápachu. Tudíž tady to Scott vyřešil šalamounsky.

Renomovaný tvůrce Tom Tykwer předkládá divákům poměrně zajímavou hru a kvalitní řemeslo, ale nesnaží se zrovna o to, aby pro ně ona hra byla snáze stravitelná. Leccos zbytečně komplikuje, scénář je odtažitý, místy nedotažený a hlavně ukecaný, jistá odtažitost a nezúčastněnost sálá i z ústředního dua Owen-Watts.. všechno je to minimálně škoda, protože třeba přestřelka v Guggenheimově muzeu je naprosto výživná, invenční a oproti zbytku filmu tak naštěstí zapamatováníhodná. Konspirace bílých límečků mě nicméně tentokrát do kolen nedostaly..

Někdo to rád horké, Tootsie, Zamilovaný Shakespeare, Mrs. Doubtfire – táta v sukni a Agent v sukni – hodně nevyrovnaná osa. Respektive její poslední článek a neustále se pitvořící Martin Lawrence, který se přestrojil za starou tlustou černošku. Místy předvádí humor nejhrubšího zrna, pak dojemné chvíle, kdy se hlavní hrdina sbližuje se synem své vyvolené a diváka z toho zákonitě bolí hlava. Převleková komedie komediálního břídila (a střihače prvních dvou dílů Sám doma) Gosnella!! Kina se i tak tržbami velmi slušně otřásla v základech.

Řidší děj a 100 minut, to je pořád dost nesourodá kombinace, nicméně oceňuji, že se tu za každou cenu netlačí na pilu. Vtipné momenty jsou a není jich málo, ale nemají takovou údernost a tah na branku, jak by si divák zřejmě přál. A samozřejmě je rozhodující, zda si k téhle parodii na 007 našel cestu před nebo po fenomenálním úspěchu The Artist. Ten byl jakousi komplexní poctou americkému filmu, Agent 117 je zparodování nejslavnějšího špióna, úžasně světáckého úsměvu, gentlemanství i tak trochu Francie. Nabízí nijak sofistikovaný kus, slabší komedii, cudně nevinnou romanci, povrchní akci, navíc nijak zvlášť nepracuje s konvencemi obsahu vyprávění i formy špionážních kousků. Režisér Michel Hazanavicius sice pár odkazů a pomrknutí nabídne, ale (stejně jako několik slušných nápadů) postrádají lehkost a hravost jako v případě jeho o pět let mladšího debutu na mezinárodní scéně. Ze šedi průměru mu pomáhají především stejní herci (jako v The Artist): natvrdlý narcis Jean Dujardin i režisérova manželka Bérénice Bejo, která kouzlí svým úsměvem i kukadly jak zrcadly. Možná bych je příště rád viděl spolu v nějaké dramatické roli.

Nevtíravý režisér Alejandro Amenábar se jednou za čtyři pět let představí filmovému divákovi, ale vždy to stojí za to. Agora sice není tak suverénní jako jeho předchozí Hlas moře (který byl rovněž inspirován skutečným osudem), nicméně i pro tentokrát předvedl, že je mistrem ve zdrženlivosti. V duchařském hororu Ti druzí dokázal převést na plátno horor i bez zvláštních efektů a nejrůznějších bubáků, v Hlasu moře zase téma utrpení ustál bez melodramatických a sentimentálních berliček. I tady má po Nicole Kidman a Javieru Bardemovi silného koně v hlavní roli. Rachel Weisz, coby Hypatie z Alexandrie, první filosofka a astronomka západního světa, je díky režisérově vedení výborná. I když scénář není tak úderný jako v předchozích případech a v několika scénách jsem se nachytal, že (a to bylo dřív naprosto vyloučené) zívám, Amenábar ví, komu a kdy dát dominantní prostor, jak zkomponovat hudbu i kde uhodit na ta správná místa. 70%

Vizuální kvality to má, něco nového/jiného/objevného ale divák v obrazové stránce jinak nenajde. Moc toho nenachází ani v té příběhové. Poetika á la Altman nebo Malick je patrná, love story s nádechem retro atmosféry láká na zachmuřený manželský pár, který čelí zkoušce letitého odloučení. Nějaké sdělení mi chybělo, s postavami se prakticky nedá identifikovat, jejich vývoj je nulový. Zbývá ona atmosféra. Je tam, ale ne každý filmař má Malickovy kvality, aby na ní mohl postavit základy. Jako poctu filmům z éry Nového Hollywoodu beru, jako něco, k čemu bych se chtěl vracet, nikoliv.

Roger Spottiswoode na sebe nejprve upozornil v 70. letech coby střihač u Sama Peckinpaha, párkrát v 80. letech bodoval už coby režisér, aby se pak v další dekádě připomněl bondovkou Zítřek nikdy neumírá. Každá jeho zastávka nějakou tu kvalitu měla, ovšem nic, co by muselo být v mé soukromé sbírce. Air America je zvláštní mix, který by si zasloužil víc humoru a občas někde prostříhat. Základem filmu se staly skutečné historické události (pašování zbraní a drog v době vietnamské války), nakonec ovšem zbylo jen několik drobných milých momentů a nákladných leteckých scén. Z (nijaké) zápletky a hereckých výkonů na zadek nepadám.

Wolfgang Petersen vnesl a znovuobjevil spolu s jiným Němcem Rolandem Emmerichem do americké kinematografie zejména v devadesátých letech minulého století divácké jistoty v akčním žánru, který zdůrazňoval americký patriotismus. To, že nejameričtější filmy umí nejlépe cizinci, se tak prokázalo hned několikrát. A diváci na jejich vábení dokonale slyšeli. Tu a tam to ale byla křeč, zarputilý prezident-hrdina je toho ideálním příkladem, přesto po letech musím uznat, že jsem byl až zbytečně kritický. Harrison předvádí coby nejmocnější muž světa slušnou kondici a statečnost, systematicky likviduje ruské teroristy a vše tak dělá s nadhledem i mírnou ironií. Tempo je slušné, logiku děje Petersen zrovna neřeší, své momenty to ovšem má, navíc nejdeme na Shakespearea, takže tenhle lehký nadprůměr uspokojí. Na lepší tři hvězdy..