castor

Nejde začít normálně, tohle posezení prostě končí v krvi. Phoebe Waller-Bridge holt nechce brázdit prošlapané cesty, ale zase to na nás zkouší kombinací drsného cynismu a vnitřní křehkosti. Prakticky nevylezeme z restaurace, ve které rok poté probíhá rodinná večeře, která vyústí několika rozbitými nosy. Cynická Phoebe Waller-Bridge zřejmě svou rodinu celou tu dobu od vernisáže uměleckých sexponátů nenáviděné macechy neviděla. Otcovo zasnoubení ale rodinu zase „stmelí“, navíc se na scéně objeví katolický kněz k nakousnutí (hraje ho Andrew Scott), který má mít obřad na starosti. A zazní, že se ve Finsku, kde je stále vycukaná Claire (herecky přesná Sian Clifford) pracovně, stalo asi mnoho pikantního. V první sérii jsme sledovali místy rezignovanou, jindy neposednou ženu, která mířila od ztřeštěné komedie k existenciální tragédii a zase zpět. Uvidíme, s čím se tvůrci vytasí tentokrát.

„Terapie“ ze smrti kamarádky i ztráty matky se uzavírá. Gumy na tužkách jsou proto, že lidé chybují. Naše hrdinka není výjimkou. Teď dostane do ruky tác se sektem a bude obsluhovat na vernisáži sexponátů. Je přeci talent od přírody. Na macechu (Olivia Coleman je rozkošně zlá, prostě mrcha, které přejete, aby ošklivě spadla ze schodů) je sama, ségra se zatím nedostavila a na scéně je opět i Harry, na kterého macecha naplácala sádru. Divák už ví, proč kamarádka Boo vstoupila do vozovky. V krachující kavárně se pak objeví nečekaná návštěva. První série je na palec nahoru. Máme za sebou pár let, kdy se do popředí (i vlivem společenských hnutí) derou ženské hrdinky. Dokonce i takové, které si nezaslouží nálepku „hrdinka“. Naše antihrdinka je dítkem britské komičky a scenáristky Phoebe Waller-Bridge, která je na plátně skvělá a odvaha jí neschází.

Oběd na matčinu památku. A nenáviděná macecha u toho (náhodou) nechybí. Potvora řeší, co se děje s její evidentně rozrušenou sestrou a kdy přijde její doprovod, který je k nakousnutí. Tvůrci se znovu vyjadřují ke složitosti sourozeneckých vztahů, které jsou mnohdy poznamenány nemalou rivalitou. Cukrkandlová macecha pak u jídla promluví o své chystané vernisáži sexponátů, která má vyvrcholit několika díly, jimž stál modelem jejich otec, protože je „hluboce sexuální muž“. Bourání čtvrté stěny na jedničku. Finále vyhrocené. Naše hrdinka přesto odjíždí s úsměvem na tváři, ač víme, jak to nakonec bylo s její zesnulou kamarádkou, se kterou společně „rozjely“ kavárnu. Právě v ní obyčejný sendvič stojí vždy tolik, kolik majitelka zrovna potřebuje. Skvělé. A návrat ke čtyřem hvězdám.

Série z roku 2015 byla místy křečovitá, včetně zbytečného ponižování amatérských soutěžících. Pak na to šel štáb přeci jenom jinak, dařilo se i poskládat sympatickou partu soutěžících. Problém jsem měl nicméně se třemi pytlíky, kteří to celé (ne)uváděli. Bacha ale, už v roce 2012 jsme tu měli OPRAVDU nesympatickou trojici porotců (určitě vzpomínáte, tehdy to „uváděla“ Peštová). Se změnou poroty léta páně 2019 ubylo přehrávání a přibyla přirozenost a příjemná atmosféra. Kulinářskou show trio Forejt, Punčochář a Kašpárek významně pozvedlo, přistupovalo k nad plotnami potícím se ovečkám víc na vlně rovnosti. Jen škoda, že se místy dopředu tlačí „děsně smutné životní příběhy“ soutěžících. A sedmnáctiletá vítězka Kristína Nemčková? Klobouk dolů.

Úderný hořký humor pokračuje, ženské hrdinky mají dál i v televizním prostředí zelenou. Spíš antihrdinky. Jejich roztržitý otec se plácl přes kapsu. Léčba tichem je prý zaručeným úspěchem. Jenže tenhle duchovní pobyt, ve kterém se všechno sdílí a ve kterém není wi-fi, bude docela psycho. Navíc se z vedlejšího pozemku rozléhá řev skupinky frustrovaných mužů. Závěr překvapivě umírněný a tklivý. Ovšem jeden z mnoha pokusů o sourozenecké sblížení nevychází. Třeba příště. Phoebe Waller-Bridge se cynicky vyjadřuje k mužským a ženským rolím, její postava je jízlivá, perverzní i sobecká, uvnitř ale solidně pracujeme s tématy jako je samota, vina či neporozumění.

Nejen coby Borat, fotbalový chuligán Nobby nebo módní návrhář Brüno, toho času druhý nejslavnější Rakušan po Hitlerovi. Britský komik Sacha Baron Cohen si určitou diváckou obec získal už na konci 90. let, kdy uvedl svého nepříliš inteligentního rádoby rappera žijícího nedaleko Londýna. Chlapík, který má nesrozumitelnou angličtinu a neuvěřitelně dlouhé přirození, své nápady tahá do opravdu velkých extrémů, výsledek obsahuje nemálo scén, které jsou doopravdy vtipné. Ovšem pak je tu i ten zbytek. Přes úspornou stopáž totiž předkládá i třeba deset minut bez pořádného vtipu. A to je potíž. Něco mezi dvěma a třemi hvězdami.

Téměř všude ve sportu „se preferují muži“, jak říká hned v úvodu Helena Suková. Jenže ženský tenis minimálně poslední dekádu vytlačuje ten mužský. Duo Štěpánek a Berdych pověsilo raketu na hřebík, není kde brát. Obecně ženský sport není tak sledovaný jako ten mužský. U tenisu to neplatí. Každá z našich nejlepších hráček má svůj jedinečný příběh. Škoda, že průvodkyně Simona Chytrová pokládá „podivné“ otázky a kolikrát krouží ve zbytečných sférách (jakou má souvislost Šafářové kariéra se soukromím s Tomášem Plekancem?). Bavit se s Vondroušovou v dokumentu, který má být komplexní a zajímavý i třeba za čtyři roky, že je v karanténě nebo zda je v současnosti spokojená se svým týmem, je úplně mimo. Nebo u Bouzkové, že dodělává bakalářský titul. Tohle společenské pojetí (třeba jak Karolína Muchová brnká na kytaru a píše song nebo jak vnímá koronakrizi) mi nesedlo. Spíš bych čekal, že se každá hráčka hlouběji vyjádří k úskalím bílého sportu: život v taškách, nalajnované pojetí života, často sama na turnajích, neustálé cestování, zdravotní i psychické potíže, role rodičů a jejich přehnané ambice za plotem. Nejzajímavější byl rozhodně David Kotyza.

Jogging na hřbitově je ideální. Stejně tak je skvělým místem pro naplánování oslavy narozenin, o které její sestra nemá mít ani ponětí. Ačkoliv si ji sama naplánovala. Naše hrdinka si myslí, že ideálním dárkem pro sestru by byla pořádná dávka sexu. A hlavně sama potřebuje doprovod, protože citlivý expřítel Harry si minule rovnou vzal i svého dinosaura. Hořká záležitost Fleabag je prakticky výhradním autorským počinem talentované herečky Phoebe Waller-Bridge, která je skvělá a která se svým talentem propsala až do scenáristického týmu nového dobrodružství 007. Bezejmenná hrdinka má značné problémy navazovat smysluplné osobní vztahy, je vypočítává, žensky manipulující, ztracená, sebestředná a neschopná hlubšího citu. A topí se v dluzích. Ale i zatraceně vtipná, a to nejen, když se vítězoslavně a ďábelsky usmívá do kamery (bourá čtvrtou zeď).

Švagr Martin „plánuje“ pro manželku tajnou oslavu narozenin, z čehož se stane sestřina sebeplánovací party. Každopádně by bylo fajn, kdyby slizoun Martin někde střelil sošku, kterou naše bezejmenná hrdinka čmajznula u otce doma cukrkandlové maceše. S přítelem Harrym to zase neklape. Hošan vydrhne byt a nechá si v něm postavičku dinosaura. Aby se mohl vrátit. Každopádně její romantik nemá rád překvápka. Naopak ona je schopná citu snad jen k morčeti, které patřilo její zemřelé kamarádce, se kterou si otevřela kavárnu. Matkou projektu je jednoznačně talentovaná Phoebe Waller-Bridge, která ho napsala a produkovala, pochopitelně si stoupla i před kameru. A do ní se kolikrát i ďábelsky šklebí.

„Promiňte, ale tohle vám tady moc nepomůže!“ – „Ne, pardon, já myslela, že pod tím mám ještě tílko!“ reaguje zpocená hrdinka při sundávání červeného svetru na úředníka, který vyřizuje její žádost o počáteční půjčku. Na podnikání. Soustředíme se totiž na pestrý život mladé majitelky kavárny z Londýna, která v posledním období zažila smrt několika blízkých lidí. Krátké, trefné, jízlivé. Pak poznáme její sestru (které ten svetřík čmajzla), jejího otce, její macechu. A lehce pochopíme, s kým máme tu čest. Ale na podrobnější cejch je ještě čas. Nicméně seriál svého pomyslného vítěze už má: cynickou Phoebe Waller-Bridge, všestranně nadanou scenáristku, stand-up komičku a herečku. Nenápadný sitcom z britských ostrovů, který posbíral řadu cen Emmy. Uvidíme.