Matty

Nedozvíme se, jak autorka vnímá svou „evoluci“ od nezávislé, téměř undergroundové, realitu zachycující fotografky k fotografce ryze komerční, proslulé hyper-stylizovanými snímky, nedozvíme se ani mnoho o tom, jak pracuje a jak to vlastně má s rodinou a s žensko-mužskými vztahy vůbec, zato zříme, že vytváří fotografie tak úchvatné, až opadá touha cokoliv z výše uvedeného vědět. Němě žasnoucí ústa budu nad její práci díky internetu pootvírat ještě pár dní. Dokument slaboučký, lákadlo účinné. 60% Zajímavé komentáře: Bluntman, FlyBoy

Tři těla, jedna duše. Bi, homo, hetero, všichni na jedné hromádce, zábrany jdou stranou - on miluje jeho, ale on miluje ji, zatímco ona miluje jeho. Nechci však záběr Švédské trojky (na kterou, těšte se, v závěru skutečně dojde) zužovat na možnosti sexuální kombinatoriky trojice studentů. Alex, Eddy a Stuart jsou hlavně přátelé a o méně obvyklé podoby přátelství, o ně tu běží. O ně a o snahu najít skrze vlastní sexualitu sebe sama. Uvítal bych pouze více Lary Flynn Boyle a méně Stephena Baldwina. 70%

Příběh snímku sice není zasazen do konkrétního časoprostoru, ale „hypertextové“ prokládání aktuálního fikčního dění autentickými zpravodajskými záběry svědčí o globálním dopadu nákazy a dává tušit, že k viděnému dochází právě teď a v tomto světě. Malé měřítko vyprávění s pár lidmi a jedním místem tudíž není dodržováno tak svědomitě jako v jiném komorním filmu o konci světa, Trierově Melancholii (oba film také, v kontrastu s procedurální Nákazou, věnují prostor raději reakcím postav na tušený konec existence, než příčině zkázy). Není zřejmé, nač nás tvůrci chtějí upozornit. Na nesmyslnost léčení symptomů namísto hledání hloub sahajících příčin? Na vzdalování se kořenům „čisté“, předtechnické společnosti? Na cynickost a sobeckost lidstva, které v kritickém okamžiku upřednostní tělesnou slast před pokáním? Každopádně není pochyb, že podtext nejasně artikulované výzvy je nadějeplný: neřešte krávoviny a obnovte přerušený kontakt (s lidmi, potažmo se světem). Optimistické poselství bude zvlášť pro diváky nadšené Trierovým filmem, který pod jednou slupkou deprese skrývá depresi další, dobrou záminkou k úšklebkům. Největší cynikové mohou rovnou zvolit opoziční čtení a sledovat Perfect Sense jako nezáměrnou parodii apokalyptických filmů (žrací fáze působí jako vystřižený materiál z béčkového zombie hororu). Příliš velká interpretační volnost, předvídatelnost stupňovitě komponované zápletky a strach jít opravdu na doraz (jako Fernando Meirelles v mnohem syrovější Slepotě), brání vychutnat si Perfect Sense jako katastrofický thriller. Mnohem lépe, v poslední scéně takřka bezchybně, film funguje jako klasické melodrama o zamilovaném páru, jež čelí síle mocnější než oni sami, nikoli mocnější než jejich láska. Teprve jako drama, jimiž se dobrovolně necháme dojímat, dává film dokonalý smysl. 70% Zajímavé komentáře: takken, arkis, narthasia

Vinou vcelku smířlivého závěru mnohem méně drastické nahlédnutí za povrch poválečné americké idyly, než jaké později nabídly první snímky newyorské skupiny Nového amerického filmu (Clarkeová, Cassavetes), přesto působivý a historicky významný "film o problému". Mimo jiné v reakci na jeho uvedení bez schválení PCA došlo po několika desetiletích k první revizi Produkčního kodexu a od roku 1956 bylo v hollywoodské produkci (v omezené míře) nově umožněno například zobrazování narkotik. 80%

Cíl je jasný. Britská tajná služba musí ze svých řad vyhrabat krtka, který zřejmě vynáší informace Sovětům. V běžném špionážním thrilleru by sběr informací a odhalování nových souvislostí vedlo k odhalení zrádcovy identity. Alfredsonův film toto schéma v zásadě dodržuje, ale více než povrchní žánrové atrakce jej zajímá struktura. Odpovědi na naléhavé otázky nezatajuje, zároveň si s nimi dává dost načas, aby nám došlo, že napětí plynoucí z utajování a odtajňování informací bude tentokrát druhořadé. Aktuální příběh spočívá v rekonstrukci toho, co se již událo a neboť k většině podstatného došlo v minulosti, je přítomné dění až sadisticky neakční. Kvůli totožné barevnosti a malému časovému posunu (postavy výrazně nezestárly) jsou scény „tehdy“ těžko odlišitelné od scén „teď“. Jejich splývání může být napoprvé matoucí, ale v dezorientující manipulaci s fakty tkví samá podstata špionážní činnosti, což se na osobní rovině projevuje pochybami hrdinů, komu vlastně mohou věřit. Černobílé rozlišení padouchů a hrdinů v tomhle monotónně nahnědlém světě – s několika nádherně wtf?! momenty - neplatí. Každý sleduje vlastní cíl, nevyjímaje Smileyho, který nám za důvěru do něj vloženou poděkuje notně cynickým způsobem, když SPOILER po závěrečné čistce přijme pozici, jež mu umožní největší kontrolu nad informacemi – dlouhodoběji se na netransparentním fungování organizace nic nezmění KONEC SPOILERU. Smiley bezesporu je hlavním hrdinou filmu, skrze něhož jsou informace filtrovány, ale kamera si od něj drží podobně observační odstup jako od ostatních. Mnohé záběry jsou snímány přes sklo (čeho je využito k poctě šmírácké klasice Okno do dvora), postavy se k nám drze otáčejí zády, chybí jakákoli snaha o líbivost. Film není podbízivý, což nutí k pečlivějšímu pozorování. Podstatné se odehraje na pozadí, mizanscéna (včetně tváří herců) prozrazuje více než dialogy, jejichž hlavní přínos spočívá v nenápadném aktualizování knihy napsané během studené války. Některé narážky na nerovnoprávný vztah mezi USA a Anglií jsou velmi současné a vhodně jim byl věnován větší prostor než démonizaci Sovětského svazu, který zde plní úlohu snadno využitelného strašáka. Jeden musí z kola ven nesplňuje požadavky diváckého filmu, tím spíše si jej ale divák ochotný číst mezi řádky vychutná. 85% Zajímavé komentáře: Faidra, StarsFan, Sheldra

Matka dává lásku, otec peníze a synové na základě vlastních preferencí přestávají být nestraníky. Soukromý majetek o rozkladu již tak neúplné rodiny je do morku kostí komorní drama. Příjemné jako mráz zabodávající se do tváře, plné mlčenlivých „domysli si, co si myslí“ záběrů a s náležitě neuspokojivým otevřeným koncem. Formou, obsahem, dokonce ani (nejspíš úmyslně) unaveným herectvím Isabelle Huppert nad jinými neční. Prorocky se odvažuji tvrdit, že Joachim Lafosse francouzskou ani belgickou kinematografii nespasí. 65%

„Můj Kokoschka!“ Polanski již filmy jako Hnus, Nájemník nebo Smrt a dívka předvedl, že do bodu, kdy jsme připraveni na cokoli a současně netušíme, co čekat, dokáže napětí vystupňovat i s jedním pokojem a pár herci. Bůh masakru je vystavěn z vypointovaných scének, ale zároveň průběžně pilně pracuje na absolutní dekonstrukci civilizace (čím, společně s určitou prostorovou uzavřeností, připomíná temnějšího Anděla zkázy). ___ Čtveřice dostatečně rozdílných, ale toutéž společenskou přetvářkou nakažených lidských individuí postupně zapomíná na základy slušného vychování i na to, do které sociální skupiny přísluší. Ztrácejí nervy, zábrany i kontrolu nad svými těly, řízenými zakódovanou agresí a pudy (chrochtavý smích, zautomatizovaná reakce na zvonění telefonu). ___ Oproti původnímu plánu (klidný dialog dozdobený tulipány z Holandska), jehož nedodržení nejvíce zasáhne akurátní Penelope, před sebou se zdrcující upřímností začínají obnažovat vlastní prohřešky a charakterové nedostatky. Lpění na majetku (mobil, kabelka, doutníky, láhev skotské, knihy o umění) je přitom jenom taková drobnůstka pro rozehřátí. ___ Neschopnost čelit nepříjemnostem, jež ze svých životů raději – jako nebohého křečka – rovnou odstraňují, se obrací proti nim. Nesledujeme jenom selhání jednotlivců, co chvíli zmateně přejímajících jinou roli (muž/žena, partner, rodič), ale celé komunity. Teprve postupným zbořením civilizačních zdí, jež kolem sebe všichni stavíme, se lze od sobeckého řešení osobních problémů vrátit k potlačenému kolektivnímu (ne)vědomí. Začlenit se zpátky do tlupy, kterou jsme dobrovolně opustili a o jejíž ostatní členy projevujeme zájem jenom naoko. Minimálně sebe-objevitelským návratem k divošské podstatě (na kterou upozorňují bubny v úvodním a závěrečném hudebním podkresu) by setkání, jehož následky jsou nám moudře utajeny, mohlo být pro účastníky přínosné. ___ Za komedií, vystupňovanou perfektně načasovanými vtipy na dosah nervového kolapsu všech zúčastněných, se skrývá hořká, takřka antropologická studie člověčí nespokojenosti a neschopnosti onu nespokojenost vykopnout ze dveří. (Jejich veřejně odhalená nešťastnost přitom vychází „pouze“ z upřímného pojmenování skutečného stavu.) Třeba vcelku banálním přijetím zodpovědnosti za výchovu. Také řešení cizích, třeba i velmi vzdálených problémů (Dárfúr) nenabízí žádané vykoupení, nýbrž jen dalším únik od podstaty věci. Na což správně upozorní Alan, kterému absolutní lhostejnost k pomíjivým rodičovsko-vztahovým ptákovinám umožňuje nejstřízlivější pohled na celou frašku (druhou věcí je, že jeho práce může být v důsledku ještě pomíjivější). ___ Waltzova přesná gesta a krev do varu uvádějící zdůrazňování slov s konfliktním potenciálem, doplněná ležérností, s jakou si z bytu Longstreetových udělá pracovnu (resp. kavárnu s barem), z něj pro mne učinila hlavní hvězdu představení. Výborný je také „I don’t think anything“ John C. Reilly, jehož Michael, člověk vcelku prostý, zatížený ponejvíce nedořešeným oidipovským komplexem, coby první ztratí chuť hrát si na přetvařovanou. Pozadu nezůstávají ani dámy, věrohodně hysterické a zároveň povznesené nad chlapské poměřování sil. ___ Zrcadlo nejenže ve filmu slouží k optickému zvětšení prostoru a současně nás, stejně jako rozmístění postav v záběru, informuje o aktuálním rozložení bojových sil, zrcadlem je i film samotný (ano, hezky nastaveným). Pokud do něj budete ochotni slabých osmdesát minut hledět a nad viděným přemýšlet, třeba vás to pro začátek přiměje neodbýt otázku „Jak se máš?“ stejnou odpovědí jako obvykle. Jo, idealismus. Léčím se. Pozorováním lidí. Apendix: Vzniknout později, dal by se Bůh masakru chápat také jako politicky nekorektní odpověď na Děti moje, film uhýbající před pravdou s takovým nasazením, že kdyby v něm došlo k sexu, jeho provozovatelé se i při tomto odhození civilizačních masek zřejmě budou modlit (další z Alanových trefných poznámek). 90% Zajímavé komentáře: POMO, SarumanKo, ScarPoul, Triple H, MrPierc

Lepší telenovela, která prostřednictvím řady odlehčených epizod (ani jedna scéna nedává naplno zakusit, jak vážná situace na jihu byla) přiživuje mýtus o progresivní mladé generaci, jež ze Spojených států udělala v 60. letech lepší zemi. Příběh s velkým srdíčkem je napěchován v hermetické bublině zprostředkovávající uvězněným figurkám soudobý socio-politický kontext pouze televizí a rádiem. Film odmítá vzít na vědomí, co se dělo v reálném světě, stejně jako bílé paničky svým služebným odmítaly přiznat status plnoprávných lidských bytostí. V popírání existence fuj fuj věcí je ještě důslednější než podobně zjednodušená Precious, oproti které The Help pro jistotu nabízí sympatickou bílou hrdinku k identifikaci. Těší mne snaha natočit ženský film, byť melodramatický jen momenty, ne celkovou strukturou, a respektuji potřebu očistné podívané, jež ponižující porážku mění v hrdé vítězství, ale přijmout zploštění závažného historického tématu na skoro rodinnou zábavu s veškerou ideovou zvráceností koncentrovanou do jediné ultra-mrchy, mi přijde vrcholně konformistické. 55% Zajímavé komentáře: Marigold, Radek99, Baxt, Tanner

Podobně jako Kandidát nebo Barvy moci, ukazuje i Den zrady, co v televizních zprávách neuvidíme a o čem si v novinách málokdy přečteme. Dává nahlédnout do zákulisí, poznat muže a ženy, díky jejichž precizně vybalancovaným výrokům typu „nejsem nikdo, jsem kdokoliv“ působí jiní mužové a jiné ženy navenek tak přesvědčivě a důvěryhodně. Demystifikační proces přitom nekončí odstraněním dekorací a větším zájmem o přípravu než o ostré vystoupení (podobně jako Moneyball ukazuje namísto samotných zápasů jejich „programování“). Scénář napsaný podle divadelní hry Farragut North vykresluje politiku za užití rychlých slovních výměn jako nepříliš férové žonglování s cennými informacemi. Vzhledem ke stávající informační přesycenosti však nevítězí ten, kdo ví víc, ale ten, kdo s fakty dokáže lépe manipulovat a využívat je ve svůj prospěch. Důvěra, přátelství a jiné klíčové pojmy z hodnotových žebříčků ztrácejí na významu, neboť je zřejmé, že mnohem snáz něčí zájem získáte, pokud mu (byť jen v přeneseném významu) dáte nůž pod krk. Den zrady zohledňuje roli všelijakých poradců ještě více než dřívější volební dramata a z navenek mocných guvernérů a senátorů dělá pouhé mediální konstrukty, závislé a manipulovatelné. Film možná zachází ve spoléhání na sílu slov příliš daleko – je zrežírován vcelku neinvenčně a podceňuje moc obrazů, ale díky elitní herecké skvadře mne stejně nesmírně bavil. Herci jsou bez výjimky výborní a vyváženost jejich výkonů v souladu s fungováním politiky znemožňuje stanovit zřetelnou dělící čáru mezi padouchy a poctivci. Ocitáme se mimo dobro a zlo, ve světě, kde je vše relativní. Tahle nečitelnost a nejistota, komu věřit, vyvolá pocit beznaděje, čím podle mne film splnil svůj účel a George Clooney svou občanskou povinnost. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, StarsFan, ScarPoul, Fancipal, ZkuKol, Adm.Nelson

Zbouchnutá, Juno, Servírka – tři nedávné americké komedie, v nichž je gravidita hrdinek podobně žádoucí jako sůl v otevřené ráně. V cukru obalená Servírka má ze všech tří nejdále k realitě a třebaže by její synopse mohla naznačovat něco jiného, rozhodně neposlouží jenom coby zpestření diskuze v klubu pečení. Je to trochu jiná romantická komedie. Adrienne Shelly umí vypadat i lépe než vypadá ve filmu a rozhodně umí napsat originální scénář. Ten k Servírce zplodila během svého těhotenství. Věřím, že do jisté míry reflektuje vlastní zážitky a pocity, pouze přenesené do prapodivného světa, kde je facka míněná stejně vážně jako přiblblý úsměv z náhlé zamilovanosti. Ale třeba se jí ve snaze nezapomenout na to dobré a z neschopnosti zapomenout na to špatné, usadily vzpomínky v mysli právě takto. Otupělost mého zdravého úsudku sladkým klesala a stoupala s množstvím koláčů a Keri Russelové na obrazovce. Obojího jsem si užil do sytosti, obojí bylo k nakousnutí a tudíž rád potlačím vědomí, že výsledek připomíná snahu skloubit dohromady příliš mnoho ingrediencí. Převažující chuť je stejně sladká. Apendix: Servírka „na koláče“ jednoznačně vítězí nad Wongovými Borůvkovými nocemi, jejichž preferování jisté lesní plodiny si moc dobře nerozumí s mými chuťovými pohárky. 75% Zajímavé komentáře: imf, Nathalie