Matty

Film připomínající hyperaktivní dítě, které měli ve střídavé péči Guy Maddin, Buster Keaton a Tex Avery, ale jakýkoli příměr nevystihne originalitu a zběsilost té neskutečné smršti praštěných gagů, herních mechanismů (ke kterým patří chvílemi frustrující opakování a variování) a DIY estetiky. Co záběr, to vtip. Většinou hit, občas miss. Není to dokonalé, tak jako nejsou dokonalé filmy od Pythonů, ale i proto by se z toho jednou mohl stát kult. 90%

„Nepřestane chcát a nepřestane.“ Vesničko má středisková bez menzelovské hladivosti. Vlado Müller jako solitérský řidič dodávky držící se doma v ošuntelé garsonce i během práce své rutiny, jejímuž pozornému vykreslení jsou věnovány dlouhé dějové úseky. Pavla Kárníková ve své jediné filmové roli coby jeho nedochvilná závoznice, která veškerý řád naopak rozbíjí a autority nerespektuje. Zpočátku se nemůžou vystát. O tom druhém mají předem jasno. Ona je pro něj „štětkou“ nebo „kurvou“, on pro ni žlučovitým „dědkem“. Skrz svou temnou minulost ale postupně nacházejí společnou řeč a zároveň si uvědomují, že možná dokážou vykročit z role, na kterou si zvykli, případně jim byla přisouzena společností. V jeho případě je to role nevstřícného starého mládence, který si ostatní drží tři kroky od těla, v jejím případě role problémové „rozhoďnožky“. Ke sbližování obou outsiderů neschopných dávat zdravě najevo své city, dochází v adventním čase, zpřítomněném neozdobeným stromkem a osamělou štědrovečerní večeří, což syrovému, autenticky ušmudlanému příběhu přidává na melancholičnosti. V kontextu společné tvorby Kachyni a Procházky zapadají Vánoce s Alžbětou do stejné linie jako Naděje, ve které s podobnou lidskostí zachytili vztah prostitutky a alkoholika, jiných společenských vyděděnců, kteří by v padesátých letech byli odsouzeni k rolím kriminálníků nezasluhujících žádné pochopení. 75%

Přestože po většinu stopáže nesledujeme nic jiného než navenek obyčejnou německou rodinu, vrstevnatá zvuková stopa, mísící cvrkot ptáků a šumění řeky s neutichajícím mechanickým hukotem, od prvních minut navozuje těžko definovatelný pocit, kdy se něco důvěrně známého jeví zvláštním, tísnivým. Výsledný efekt nejlíp vystihuje výraz „unheimlich“ z Freudovy psychoanalýzy, tedy doslova „nacházející se mimo domov“. Právě svou schopností vystihnout abnormalitu každodennosti je Zóna zájmu extrémně znepokojivá. ___ Neměnnou, strnulou apatii zobrazeného světa podtrhují převážně statické záběry bez umělého svícení, s velkou hloubkou ostrosti. Kamery jsou rozmístěné v různých koutech domu a zahrady jako v reality show. Bez výtvarné stylizace navozující dojem vzdálené minulosti zaznamenávají pohyb herců. Ani střih se nedrží vzorců klasické narativní kinematografie. Přepínání mezi kamerami je řízeno tím, kdo které místnosti postava zrovna vstoupila. Vše tak zdánlivě probíhá v přítomném čase. Subjektivita i autorství, potažmo možnost uhnout pohledem a narušit řád, jsou potlačené. Úkony, které Höss provádí, představují bezduchou administrativu. Genocida je jen logistickým procesem. ___ Pokud bychom chtěli lokalizovat zdroj napětí, které prostupuje celým filmem, byl by to právě rozpor mezi tím, co jsou Hössovi ochotni vidět, a tím, co se děje mimo jejich dům a zahradu. Glazerův vyhraněný styl je formou odmítnutí. Důsledně se vyhýbá estetizaci jedné z největších tragédií moderních dějin. Zároveň se mu daří využívat prázdný prostor způsobem, který je mnohem sugestivnější než přímé zobrazení. Právě proto, že nemůžeme vidět na druhou stranu, uvědomujeme si, co se tam děje. Snaha vyplnit tuto absenci vede k tomu, že na probíhající násilí nedokážeme přestat myslet. ___ Glazer do filmu zařadil i noční scény natočené speciální termokamerou. Jde o rekonstrukci vyprávění devadesátileté Polky jménem Alexandra, kterou Glazer poznal během rešerší. Stala se pro něj symbolem rezistence, světlem v temnotě. Zohlednění perspektivy těch, kdo nacismu aktivně vzdorovali, je jedním z mála prvků, které Zóna zájmu sdílí s konvenčnějšími dramaty o holocaustu. Tam kde jiná oscarová dramata přicházejí s katarzí a ujištěním, že lidskost nakonec zvítězí, nabízí Zóna zájmu akorát znepokojivou předtuchu věcí příštích. Vidíme, že z koncentračního tábora se stalo muzeum, kde uklízečky mechanicky vysávají prach a leští vitríny. Jediný pohled do nitra továrny na smrt příznačně neukazuje žádná zvěrstva. Vyznačuje se stejnou netečnou rutinou, jakou jsme viděli v buržoazní domácnosti Hössových. Na přítomnost holocaustu v kolektivní paměti a mediálním prostoru jsme si zvykli. Zóna zájmu zviditelňuje právě tuto všednost, banalitu a prchavost zla, na němž se podílíme už jen tím, že zůstáváme lhostejnými. 90%