Kalimero13

Jen považte: Drsný samotář trpící osobními démony se nedobrovolně vydává na dlouhou cestu s mladou holčinou. Ještě dítě, ke kterému nemá pražádný vztah, musí v pořádku doprovodit do zcela jiného koutu Ameriky. A to je dost času na to, aby si k sobě našli cestu. Popisuju tu příběh Logana, nebo The Last of Us? Dva stejné linky, dvě rozdílná zpracování. Jen proto, že je Logan tak vysoko hodnocen, mnohdy až opěvován, doufám snese toto porovnání. A že z něho nevychází vůbec dobře. Tolik, tolik věcí dělá Last of Us mnohem lépe. Sympatická hrdinka s charakterem a divokou duší co se nedá vs. krajně nesympatické vřeštící zvíře. Vedlejší barevně vykreslené postavy, rozšiřující svou osobností povědomí o universu vs. generické postavičky drsných vojáků a šílených vědátorů. Schopnost protlačit pojmy "drsný a temný" mezi řádky, v hereckých výkonech a činech vs. nepřirozená snaha získat nálepku "drsný a temný" krví a počtem mrtvol. Herecké výkony omezené technologií mo-cap, přesto strhující vs ... ok Hugh hraje super i většina ostatních, až na tu holku. Ale především hluboké poselství příběhu co má koule ukázat věci jinak vs. miliontá variace na umírajícího hrdinu. Logan je průměrný film, komiks pro děti naroubovaný na bezúčelné násilí. Nemůže jinak než pokleknout před svým o dost starším uměleckým bratrem.

Muzikály nemusím, což mi došlo hned v prvních minutách. Rozhodně také nejsem fanda moderní hudby v dobových kulisách. Byla to pro mě pěst na oko. Na řadě míst jsem musel zápasit s čirým patosem, ale většinou filmu jsem se musel srovnávat s tím, jak mě film příjemně překvapil. Přestože jde téměř o šablonovitou pohádku, která jasně ukazuje, jak má dobro vypadat, tak v určitém bodě se začne tato iluze bortit a byl jsem sám ze sebe překvapen, jak silně to na mě působilo. Jakoby ten film na mě křičel „pohádky neexistují, naivko“ a já si opravdu uvědomoval svou naivitu. A sebereflexi já od filmů opravdu můžu. Hrozně rád bych viděl některé scény hutně zahrané bez zpívání. Na druhou stranu bych tím asi přišel o nabyté kousky, jako duel v baru, kde komornost, jestli se to tak dá nazvat v porovnání s davovými scénami, mi tu přišla jako mnohem silnější munice.

Extrémně surový film, se zásadovým hrdinou a režií, která se nesnaží zavděčit divákovi pozlátkami a zpomalovačkami a dlouhými záběry na pečlivě vytvořené gore, snad ani žádná hudba, ale zobrazuje dějí jakoby až dokumentaristicky as-is. Kde já už jsem to jen viděl. A pak jsem se koukl na Zahlera - Bone Tomahawk. Už dlouho jsme neměl tak silný pocit ze specifického rukopisu. Něco jako filmy od Tarantina, které prostě poznáte.

Kdo do toho začne trošku šťourat, bude se snažit pochopit pochopit, proč daná postava jedná tak, jak jedná a jaké má motivy, prostě kdo nahlédne za nastavovanou kaši woow momentů, odkryje absurdní nefungující svět plný nelogičností a scénáristickch berliček, kde se věci nedějí, protože dávají smysl, ale protože dobře vypadají na plátně. A když to začne skřípat, prostě to schovejme za tajemno, však on se nikdo zpětně dívat nebude. Více: https://alterego.ondrejvasicek.cz/Westworld-102/

Přes patos a klišé k vyvrcholení jako v Dark City od stejného režiséra. Až na to, že v Dark City to bylo originální, mělo koule a ukazovalo prostředníček biblickým příběhům. Tohle naopak bylo jako omluva všem přísně věřícím.

Mr. Robot paradoxně hodně ztrácí tam, kde je jeho originalita - v hackerské tématice. Nemusíte být zrovna IT odborník, abyste se za tvůrce cítili trapně, když se snaží do každého dílu prosadit jednu dvě IT narážky. Někdy jdou tak daleko, že je to prostě nesmysl bourající funkčnost scénáře. To však není hlavní problém seriálu, protože ten se vlastně zaměřuje na zcela jiné věci, než IT. A tady je obrovský problém s tím, jak kolísá kvalita. Nepamatuju se, že bych v jednom seriálu, natož dílu, vidět tak skvělé scény doplněné o tak šílený balast. Druhá řada je v tomto mnohem pevněji uchopena ale jen podtrhuje druhý hlavní problém Mr. Robota - seriál nikam nesměřuje. Přešlapuje na místě, snaží se šokovat, ale to bez vytvoření solidního základu prostě nejde. Ve světě, kde nic není objasněno a vše je možné, prostě moc šokovat nejde.

Tohle nemá být a také není knižní adaptace. Je to film, který čerpá a hlavně žije vedle jednoho z nejkrásnějších literarních děl. Věřím, že spoustu diváků to přivede k přečtení knihy. První polovina je nádhernou poctou knize, druhá, byť zprvu rozpačitá, je potom vlastním vyrovnáním se hlavní hrdinky s motivem filmu i knihy. Druhou část nelze kritizovat za to, že to není Malý princ. Je to jako byste kritizovali svého kamaráda, že si o nějaké knížce myslí něco jiného, než vy. Všechno to výše popsané je ale stejně irelevantní, pokud jste v mládí četli knihu. V tom případě je Malý princ neuvěřitelně silným emocionálním a především krásným zážitkem. Jako magickým proutkem z vaší mysli vytahuje dětské vzpomínky, na které jste zapomněli, že je vůbec máte. Tohle jiný film bez takové silné vazby nedokáže. Ještě se mi nestalo, aby mě film rozbulel během prvních deseti minut. Třikrát. Aniž bych pochopil proč. A ono se to ani o těch deseti minutách nezastaví, spíš melancholicky rozvolní.

Co blázníte, vždyť je to první hodinu a půl sympatická romantická komedie. Komu vadí, že se smějete i tam, kde to režisérka nepředpokládala? Když se však posledních 20 minut začne formovat opravdový film s opravdovou zápletkou a emocemi, stopáž končí. Mám rád filmy s otevřenými konci. S useknutými nikoliv.

Skvělé především proto, že Bill Maher neuráží (většinou :)) věřící přímo, ale pokládá tak jasné otázky dotýkající se samotné hloupé podstaty náboženství, že se ti lidé ztrapňují naprosto sami.

Tak šablonovité, až to není zdravé. Když ono se na to tak hezky kouká a člověk věčně nemusí rozebírat nejtitěrnější pointy dramat.