Kalimero13

Což o to, být chvílemi děsně stylový, tajemný, vtipný, parodický, akční, noirový, dramatický a kdo ví co ještě, je úctyhodná věc. Jenže to jaksi pozbývá smyslu, když jde jen o krátké uzavřené zážitky bez jakéhokoliv přesahu. Tvůrci umí navodit ledajakou atmosféru, ale její smysl je prázdný a nesahá za hranice pár desítek minut. Vše si žije ve své malé časové bublině. Po pár dílech vám dojde, že ten seriál nemá žádnou nosnou koncepci, nemá zdravé jádro, které by se vyvíjelo, někam směřovalo a něco sdělovalo. Ten seriál je trestuhodně prázdný a jediné, co umí, je okouzlovat a šokovat krásnými, leč obsahově prázdnými záběry. Svět nedává smysl, postavy nedávají smysl, hlavně aby byly vtipné či záhadné v momentě, kdy to zrovna scénář zrovna vyžaduje. Tak moc prázdný scénář jsem už hodně dlouho neviděl. Drtivá většina postav i po deseti dílech jsou jen prázdné skořápky. Maniac je jedno z největších zklamání posledních let, protože trailer mě nadchnul a první epizoda měla neuvěřitelně silně našlápnuto rozepsáním alternativní reality, kterou jsem chtěl opravdu prozkoumat. Vše pak bohužel sklouzlo do povrchní zábavy, kde jediným cílem je ukázat, kolik stylů tvůrci dokáži natočit.

V nebi se s tím neserou.

Navzdory pár skvělým scénám, kompletně postrádá schopnost prvních dvou dílů hry vykouzlit tajemnou mytologii točící se okolo vzniku lidské rasy a o jiném vyložení biblických témat. Je až s podivem, jak dneska už spousty let stará hra dokáže s dějem pracovat mnohonásobně lépe. K tomu si přičtěte řadu dosti nesympatických herců, plno extrémních béčkových momentů a máte ve výsledku velmi slabé 3*. Zahrejte si raději první dva díly hry.

Nebezpečně začínám mít u podobných filmů pocit, jakoby by byly točeny pro mé desetileté já a které já již po třicítce nedokážu ocenit. Respektive asi shledávám hodnoty kinematografie asi jinde. To nutkání smát se v situacích, které mají být vážné, je čím dál častější. Kombinace patosu a hereckého nevýkonu ale nedává jinou možnost. Na druhou stranu nutné uznat, že Into Darkness umí vykouzlit vážné momenty, jen se mu to nedaří vždy a v těch důležitých místech. V imax scénách krásné UHD i HDR. Po delší době jsem žasl nad krásnými vizuály a hlavně jak realisticky byly cgi zakomponovány do reality. Škoda toho rušivého přepínání do širokoúhlé kamery, která je kvalitou v detailech o dvě třídy níže.

Velice osobitý seriál už od prvního dílu. První až čtvrtý díl mají vždy něco originálního do sebe, vždy to má ale společný prvek netradičního přístupu, kdy zhola netušíte, co bude v dalších minutách. Různé styly, různé pocity a především neustálý guláš, teorie a napětí v hlavě. A kdo viděl, může potvrdit, že v určitých momentech měli tvůrci koule na věci, ke kterým se jinde neodváží. Tak silné a dlouhé WTF jako v Bodyguardu jsem snad ještě neměl. Třešničkou jsou herecké výkony hlavních představitelů. Proč tedy nakonec jen 4*? Poslední dva díly jsou jako z jiného světa. Především pátý sklouzne do chaotického politického thrilleru. Poslední je sice bravurně natočený, ale určitá odhalení jsou jen na efekt a pozadí postav a jejich motivace dost kulhají. Ani tomu nepomáhají vedlejší role, které tu dostali větší prostor a popravdě jim to moc nejde.

Popravdě moc nepobírám ty nechápavé komentáře s nízkým hodnocením. Respektive mi je těch lidí líto, že u filmu nebyly schopni zažít, co já. Mother! Je po dlouhé době film, který jsem nesledoval jako dění na obrazovce, ale byl jsem doslova vtažen dovnitř. Téměř celý film jsem se cítil jako ve snu. Přesněji řečeno jsem zažíval přesně ty tíživé pocity, bezmoc a nereálno, které ve snech je. Závěrečnou fázi filmu jsem seděl s rukou přikrytými ústy, aniž bych si to uvědomoval. Celé to byl neuvěřitelně silný a hlavně hluboký zážitek. Ten film má navíc velice silné poselství a nemyslím si, že je nějak těžké film pochopit. Například identitu muže v domácnosti jsem si tipl v první minutě filmu. Nějaké biblické narážky jsem pobral až po druhém zhlédnutí, ale to proto, že nejsem žádný expert na Bibli. Pohrával jsem si i s dalšími výklady, ale to je ta krása nedoslovných příběhů, že člověk musí zapojit fantazii. Přesto je Mother! Dostatečně konkrétní a nese jasnou zprávu. Cítit se na konci úzkostlivě až depresivně je přesně to, co tvůrce zamýšlel. Protože bychom se jako lidstvo nad sebou měli sakra zamyslet! Mother! Je pravý opak například pozérského Larsova Melancholia, které onanuje nad sebou samým a svou formou, ale hodnota filmu a poselství nulové. V mých očích je tak Aronofsky opravdový pan režisér, oproti například právě Lars von Trierovi.

Vemte scénář ke Gone Girl, komplet ho vykradněte, přidejte nějaká cingrlátka a změňte point of view. Díky těm pár změnám sice přidáte díry ve scénáři, hluchá místa, překombinovanost a ztratíte pointu, ale co už. Pak začněte točit, ale vyhněte se na rozdíl od Gone Girl temné atmosféře, která by se dala krájet, vyhoďte skvělý originální soundtrack šitý na míru, přidávejte rádoby humorné scénky, abyste se dokázali nějak dostal do finále, kde hlavně (a to si dejte sakra záležet) zakončete vše fraškou největšího kalibru, která donutí diváky cítit se silně trapně. Ale prosím vás, ten konec si vemte opravdu k srdci – do poslední sekundy mixujte rádoby vtip s rádoby vážností, abyste jasně dali najevo, že nevíte, co děláte. A tak vám vznikně A Simlpe Favor.

Že v tomto díle není pointa? Tahle epizoda by se dala označit jako takové malé filmové prequel DLC k Horizon Zero Dawn. A to je sakra kus dobře vymyšleného story o lidské budoucnosti s AI za zády.

Hravé završení čtvrté sezóny.

Vím že je to pro spoustu lidí osobní záležitost z dospívání, ale já na to už koukal snad lehce objektivnějšíma a dospělejšíma očima. A musím říct, že HImYM > Friends. Rozhodně. Vtipem, rozmanitostí, dějem a hlavně HIMYM nese v závěru docela silnou myšlenku, na rozdíl od "pouze" sentimentálního závěru Friends.