Kalimero13

TheMaker by si mohl odpustit nesmyslně urážející a vulgární příspěvek okořeněný tučným písmem a uvědomit si, že film prostě plný prožitek pronese jen při znalosti seriálu. Nikdo neříká že bez něj se na něj kouknout nemůžeš, ale se znalostí seriálu je plnohodnotný a mnohem lepší. Vidíš. Jde to i slušně :) K samotnému filmu. Je 10x lepší jak celý seriál a popravdě i dosti jiný. Původní seriál se s každým novým dílem více a více rozbíjí o neuvěřitelně trapné romantické dialogy a nesmyslné akce, stejně jako o roztržitost a neucelenost. Ve filmu toto vše padá. Film je ukázkově temný a řada zvláštních věcí tam konečně dává i smysl. V seriálu je bohužel řada věcí pouze na efekt a ve skutečnosti nic neznamená i když tu diskutující básní o tom jak jsou šťastni, že seriálu nerozumí. :) Je to trošku trapné až naivní. Seriál i film ve skutečnosti mají velice jednoduchou pointu a svět. To že Lynch přidává desítky zvláštních scén, které nikdy nevysvětlí, neznamená, že je dej seriálu a filmu nepochopitelný. To s prominutím může udělat jakýkoliv scénárista. Film je v tomto ohledu opravdu o krok. Nikdo vám tu sice nesedne a nezačně vysvětlovat co vše znamená (což je dobře) a tak musíte zákonitosti světa odezírat z chování postav (což je taky dobře), některé scény, které nikdy nikdo nevysvětlí a jsou tu jen na efekt tu jsou ale pořád (to už tak dobře není). Krom této drobnosti, která jaksi k Lynchovi patří je Film dokonalý. Temný, surový, nebojí se erotiky. Atmosféru jako má on + pár naprosto úžasných scén, vám dopřeje málokterý film.

Hned z kraje. Kung Fu Panda je lehce nadprůměrný animák, který by si i ty 4* zasloužil, ale je na něm do očí bijící jedna vlastnost. Šablony, šablony, šablony. Nevím, zda mají tvůrci nad stolem každý sešitek s názvem "Šablona animáku", nebo je do toho nutí nějaký spolek pro vzdělávání dětí, ale myslím že už to není akceptovatelné. V každém takovém animáku hlavní postava(postavy) jsou vzorek průměrného občana daného světa, vzhlížející k něčemu lepšímu. Nějaká náhoda jim vždy dovolí se mezi tyto své sny dostatk a tam zjistí že i oni můžou být takový a že to není žádný trik, ale že vždy záleží na jedinci jaký je. Druhá (méně častá) varianta pak je opak, kdy vzorek vyšší vrstvy naopak zjišťuje krásy normálního života. Neříkám že uplně všechny animáky jsou takové, ale vždy se točí okolo tohoto vzorce, kdy člověk má ve výsledku poznat sílu svého snažení, atd atd atd. Za ukázkovou šablonovistost sahající až k extrémním detailům 3*. Člověk po pěti minutách sám odvypráví celý děj filmu.

Osobně se vůbec divím, že vzniklo něco jako zombie žánr. Pokud může existovat zombie žánr, proč tu nemáme třeba zoo žánr, žánr malých skupinek nebo třeba žánr pěkných zahrad? :) Celá zombie tématika je násilně vytržena z kontextu hororů a snaží se tvářit jako něco výjimečného, přestože paradoxně se jedná o naivní až vtipnou představu. Tím nechci říct, že bych měl vůči zombie filmů nějaké předsudky, jen si prostě myslím že je to horor jako jakýkoliv jiný. někdy dobrý, někdy méně. Série Dead Set patří bohužel do té horší škatulky. První 2 díly jsou vyloženě nudné a člověk se musí přemáhat, aby neodešel. Od třetího začne kvalita mírně stoupat. Přesto se jedná o koukání nemastné až neslané, kdy strach dostanete jen při pohledu na hodinky (sakra to už je hodin), oči nebudeme odvracet díky efektům, ale hnusnému šedavému filtru a závěrečnou pointu budeme též hledat marně. Původně jsem chtěl dát 23, ale závěrečný díl, přestože to není žádná perla, už má slušnou atmosféru. Nakonec tedy 3*. Když neuvidíte, svět se nezboří.

Nádherný případ, kdy forma tvoří obsah. Tracey Fragments je obrazové podání myšlení patnáctileté dívky, která právě ztratila svého bratra. Zápletka věru naivní a celkově příběh je tu nulový a scénárista se 2x nepředřel. V čem ale snímek vyniká, je už zmiňované obrazové podání myšlenek. Všude se filmu píše pouze jako o obrazovém experimentu, kdy je obraz rozdělen na několik políček, což je pouze výsledný efekt. Hlavní smysl těchto efektů je totiž přenést na diváka způsob, jakým dívka vnímá danou situaci. Děj tedy není náhodně protkán rozkouskovaným obrazem, ale váže se ke konkrétní situaci. Ve scéně, kdy Tracey například sedí v křesle a snáší nadávky svých rodičů, se každá osoba postupně objevuje v samostatném okénku. Po chvíli slyšíme více hlasů jak přes sebe řvou a následně se všechny hlasy ztlumí, Tracey se objeví v prostředním okénku. Zjevně je na uplně jiném místě a suše komentuje co si o všech myslí. V jiné scéně, kdy Tracey vystrašeně utíká vidíme obraz v desítkách malých rozdrobených blocích a přesto je v něm jedno a to samé. Mnohými tedy nepochopená stylizace má mnohem hlubší smysl. Obrazovým podání toto ale nekončí. Tracey si mnohá fakta překrucuje, aby je viděla tak, jak je vidět chce. Vlastnost lidí se projevuje do fyzického vzhledu osoby a jednou se mi i zdálo že 2 osoby jsou ve výsledku jedna a tatáž. Tracey Fragments, přestože je označován za obyčejný film s experimentální stylizací, je velice originální počin, kdy forma tvoří obsah. Podivně příjemné podívané asistuje skvělá Ellen Page, jejíž hlas i vše ostatní jsem si zamiloval už v Juno. Film degraduje místy velice chudé scenérie a příliš jednoduchý "děj". Pro diváky, co se občas rádi podívají na "něco jiného" je to ale skvělá volba.

Nádherný příklad, když velice dobré herecké výkony, styl a výprava jsou rozprášeny do prostoru velmi slabého až nulového poselství. Veškerý dobrý potenciál a zajímavé scény jsou z celkového pohledu degradavány absencí vyššího smyslu celého filmu, který každý dobrý film má. Nemusí jít nutné a poselství typu "Buďme hodní", "jezme špenát" a podobně, ale něco co z díla čiší a co podvědomě vnímáme, že jsme si z filmu odnesli. Zde koukáme na sled více někdy méně perverzních scén, jenž jsou bohužel většinou šíleně samoúčelné. Ač nerad dávám pouze 3*

Tenhle film má jednu cennou zvláštnost. Naprostá absence holywoodských šablon. 90% filmů co dnes člověk vidí, odhadne v prvních 10 minutách. Miami Vice paradoxně netrpí žádnými zvraty ani složitým dějem, přesto nikdy nevíte co se stane. Kouká se na to uplně jinak. Nejste tu zasypáváni desítkami výbuchů ani křivkami krásných slečen. Naopak jsou vám dávkovány až nezdravě reálné výkony herců, sympatický průběh a závěr, který vás po zamyšlení potěší. Není to zvrat, není to překvapení - je to jak celý zbytek filmu - příjemně nehrané a reálné. Příjemný film, který nijak netlačí na pilu (na akční film), okořeněný pár syrovými záběry, velkým smyslem pro detail a krásným pocitem po shlédnutí. Film který má bohužel také pár slabších míst (méně uvěřitelných) a bez výrazné pointy, která dává šanci filmům chlubit se pěti * a místy násilně použité nefilmové skladby. Každopádně zasloužené 4*.

Uplně mě děsí, jak všude slýchávám, jak je tento film super, originální, plný vtipu a podobně. Od filmu jsem nic neočekával a přesto jsem nestačil věřit svým očím. Vždyť se tu nejedná o nic jiného než hodně špatné béčko. Stupidní příběh, který se svou zamotaností (v roce 98 asi znamenalo překombinované = sranda) stoupá v mém žebříčku největších stupidit a nesympatický bezcharakterní hrdina, který není tzv. správňák mimo morální zásady společnosti (jako Dexter nebo My Name Is Earl), jsou 2 hlavní důvody, které sráží asi 5 momentů kdy jsem se zasmál. Zbytek filmu jsem se pronudil, vrtěl hlavou nad tím, co si o mě režisér myslí, když doufá že se budu smát laciným a ubohým fórkům a měl dokonce několikrát chuť se nedodívat, což se mi opravdu často nestává. Popravdě bych o moc nepřišel. Hodně se tu také mluví o hereckých výkonech. Pánové a dámy, herecký výkon znamená, když postava dokáže přesvědčivě zahrát svou roli (většinou nás ohromí scény nevídané ze běžného života). Pokud se ale někdo chová jako doba (jako hovado), nepovažuji za správné vyzdvihovat herecké kvality. Možná jsem viděl jiný film než vy ostatní. Tento rozhodně neoplývá přemírou kvalit.

O Joy Division jsem nikdy neslyšel, jejich skladby pravděpodobně také ne, protože vše co jsem slyšel ve filmu bylo šedé a anonymní bez špetky něčeho, co by mě oslovilo. Když by se mě dnes někdo zeptal, ať mu řeknu kapelu s hudbou, která ve mě vyvolá absolutní nic, tj ani nadšení, ani pocit se rozhýbat ani zamyšlení ani hnus, řeknu Joy Division. Film ale není především o muzice, ale o biografii. Pokud pominu "tragédii", že někdo tak mladý a zřejmě objektivně i nadaný skončí život, musím se nad smyslem filmu velice divit. Ruku na srdce. To co se na plátně děje, je ukázkový případ lidí, kteří žijí ve vlastním světem a reálný svět je pro ně pouhou šablonou. Na jednu jsem velký přemýšlivý snílek, ale je nutné být i realista. Ian Curtis nemá absolutní schopnost se s realitou vypořádat a poměrně snadno řešitelné problémy si nechá ve své hlavně přerůst v neřešitelná dilema. Pokud film alespoň z půlky vypraví pravdu, byla jeho smrt naprosto zbytečná a neopodstatněná. Kdyby se měl pod podobným "tlakem" složit každý, byly by sebevražedné budky byznysem doby. Film je z tohoto pohledu jedna velká nafouknutá bublina. Je to škoda, protože jinak se na to poměrně krásně dívá. Z pár záběrů by byly skvělé wallpapery. Herecké výkony se rovněž nemají za co stydět. Taková malá zajímavost - když jsem viděl trailer, myslel jsem si, že jde o klasický drama, kdy to muzikant nezvládne a začne brát drogy (což buďme rádi, že je děj ještě takový jaký je). Důvodem byly Curtisovy výrazy při vystoupení. Jedna věc je styl, druhá vypadat při zpěvu jak zfetovaně ožralý a smyslů zbavený.

Nebýt urputné snahy narvat jakoukoliv americkou komedii na určitou šablonu a vzor, kdy se zákonitě musí objevit nějaká zápletka s rádoby fylozifickomoudrými řečmi na konec a happyend, bylo by to jasných pět. 2/3 filmu jsem se neuvěřitelně bavil, užíval si hereckého výkonu a sympatického looku Willa a přemýšlel, zda nebude divné ohodnotit 5*. Nucený zbytek filmu to ale srazil. Přesto doporučuju.

Žádné vyplachování mozku se nekoná. Nebojte se hodnocení lidí na CSFD. Pouze se předhánějí o neefektivnější příspěvek. I přesto je Eraserhead podivuhodný film. Přestože se scény vlečou, celkově film velice rychle utekl. Nějaký ten film už jsem viděl a tak jsem nebyl každou druhou scénou šokován. Eraserhead ale dokáže co málokterý film. Vytvořit svět, který vás dokonale vtáhne. Sledování filmu mě spíše připomínalo snění. Prostředí bylo bizarní a tajemné, svým způsobem okouzlující. Průběh děje jsem nepřisuzoval hlavní postavě ale přímo ho sebereflektoval. Cítil jsem se zhnusen, když film škrábe vaši špínu z těch nejzazších koutů duše. Nezapomenutelná pro mě bude scéna, kdy na jevišti dívka zpívá "In Heaven" od Pixies. Její stydlivý a neposkvrněný projev něčeho, co má mezi řádky obrovský smysl, mi nedá spát nejednu noc.