verbal

Taxem se těšil na dalšího Rájena nebo Rýčra a dostal Terminální hlíst NEJVYho SYSLA, plačtivého a nesympatického to jelimana, v jehož velící přítomnosti mu nejprve jakési hadrové hlavy vystřílejí megahustou a ultraprofesionální četu jako bandu amatérských debilů, ale když jde záhy o pomstu, je náhle schopen téměř sám a jen za pomoci zubů a nehtů vyhladit hned několik nejukrutnějších komand včetně téměř kompletního drogového kartelíku. Teď si asi říkáte, že dle výše uvedeného popisu to přece nemůže stát až tolik za hovno. A přeci stojí!  Těch deset minut jakž takž akce na díl je totiž naprosto utopeno v přitrouble vatěné, omšelé a mimořádně nezáživné konspirační historce o fujtajblovém kokotporátu s prsty až do nejvyšších míst Spojených sráčů a v nesmírně otravném, řádně žluklém patosu rodinných hovnot a přiteplených kamarádstvích z vojny. A když ta beztvará hnědá hmota ke vší té prudě navíc vyústila do mimořádně pičoidního konečníku, začal jsem pátrat po příčině, která mi zesatandarma sežrala osm hodin života. A ne, až tak za to nemohl zoufale nehrající Kryštof, kterého jeho nový kornatící tchán zjevně dokopal do fitka, kde z něj místo ztepilého svalovce udělal otylého páprdu s masitým xichtem, mátožně se celým tím neštěstím potácející s konstantním výrazem prasklého hemoroidu. Já kokot, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „bláhový“, jsem totiž předem nezaregistroval, že předlohou byl jeden z popsaných hajzlpapírů pana Cara! Měl jsem jednou nedopatřením to ponížení s jeho aliterární patotvorbou pro lopaty a solviny, dal jsem se skřípěním zubů cca sto stran a dál už číst nemohl, protože jsem zbytek „knihy“ poblil, a zmítal mnou tenkrát děsný strach, jestli jsem z toho náhodou nechytl rakovinu očí. Vymaštěná guma s pár třídami základky, která strašně chtěla být Forsajtem nebo Klensym, avšak dotáhla to akorát na neumětelského oligofrenika, jenž někde, patrně ke spokojenosti, přeblafl marketingově zdatného nakladatele. Oligofrenika s nesporným talentem rozmazávat hovna po papíře, velmi podobným kupříkladu některým našim orgánům, co tak přičinlivě ve výslužbě píčí ty nobelovsky aspirující skutečné policejní příběhy, aby měly holky v trafikách čím podkládat viklající se police. Čili vřele doporučuji vyhnout se všem formám toho mentálně atrofovaného teroru, audiovizuální i „literární“, a kdyby to třeba v někdy budoucnu zrepoval neméně nadaný Padesáticent, raději si vypíchněte uši.

Z hlediska odborné filmově teoretické terminologie se jedná o ryzí cinepedofilní opus bonum, pojednávající zejména o uspávaní dětí, aby byly povolnější a tolik se necukaly, a jejich následném protahování. Úzkými otvory! Ač jsem byl k tématu i k brutální stopadesátiminutové stopáži predicktivně skeptický, uplácal Roník strhující, výborně zdramatizovanou, skvěle zahranou a přeqapivě téměř nepatetickou pětipalbovou záležitost o cachtání se obstarožních otyloňů v neoprénech se spoře oděnými nažloutlými juvenily v bazéncích jeskyně Tam Lulan, která uběhla snad rychleji než nezletilý růžolící ministrant před pederastem v sutaně. Je přinejmenším skandální, že tato veskrze zábavná, plnotučně obsazená a velkovýpravná audiovizualizace, natočená s maximální snahou o autentické zobrazení naprosto unikátní a neoddiskutovatelně hrdinské skutečné záchranné akce, nedeflorovala kina a poslali ji rovnou do žump. Takže, milé děti, až příště zase uvidíte na koupališti nějakého toho mlsně se tvářícího a divně funícího tlustého ploutvonohého pána v latexu, nemusíte hned s pištěním zdrhat, je to totiž hodný záchranný strýček, co to s vámi myslí dobře, a ta boule pod bříškem je jen kapsička naditá ketaminovými medvídky!

Nasraně jedné Trautnberk příčinlivě lízal neomarxistické anály a zarostlé, netknuté klíny seksuálně frustrovaných mužen, když vykreslil emancipovanou, pohlavně nezávislou a patřičně matriarchálně svéhlavou bojovnici a budoucí velkou náčelnici jménem Takterátančíspredátory, prefíkanou tak, že byla schopna během dvou dnů plně vstřebat funkčnost mimozemských technologií a použít je i o buzér, která by u Komančů v osmnáctém století od třinácti leda tak držela piču u ohniště, kojila rudé fuckany a modlila se, aby ji její manžel – Tenkterýsesfeministkamanesere – po návratu z lovu jednu nepřimrdal za špatně vydělanou bizoní kožku a bordel v týpí. Na straně druhé si však Danek konečně opět uvědomil, že predátoři mají výhradně lovit, a ne vymýšlet pičoviny a zbytečné kudrlinky, aby byli originálně nezáživní, a skvostně natočil přímočarou, parádně odsejpající a solidně brutální poslední leč „škaredého matkojeba“, historicky první, která naprosto ctí osmdesátkovou klasiku, a i s tou genderově uvědomělou instapičinkou v pohodě funí Árnýmu na trapézy. PS.: Ahoj LIVČO, že tys před projekcí porušil tradici a nevyprstil ségru?

Kulkovlak aneb Vraždy v Honšú expresu je naprosto parádní, svižné a zábavné Letyčovo mango, historicky snad první, které jeden netouží nechat shnít, rozšlapat a rozmazat po xichtě nějakého toho retardovaně se chichotajícího ťamana. Po dlouhých osmi letech také konečně důstojná hauptka pro dědu Pita, která neuspává, nezpůsobuje hemoroidy ani příliš nelobotomizuje a dělá z něj zase solidně vychlazeného, sympatického geronta. Vzorový flusanec na obrazovku vypatlaného paliče peněz a zabijáka kinematografie – Netflusu, s úsměškem ukazující, jak za ty prachy mohli vypadat všichni ti Šedomuži, Rudá varovnání, Zvrácená města a další předražené, mentálně atrofované pičočalabády pro absolventy jedno až dvouletých učňovských oborů a vězně. Kromě výborné akce je tu především znát vymazlený, popkulturně brakový literární podklad, tudíž si to i příběhově nonšalantně vytírá prdel s výše uvedenými výsledky obvyklého rychlokvašného BLMLGBTMEE2 assstormingu neomarxistických soudruhů, nahozenými posléze rukou od Nutelly na hajzlpapír nějakým sice přitroublým, avšak pro věc zapáleným mileniálním pissálkem či příbuznými předsedů politbyra. Přesné a charismatické osazení zbytku kašparů dokonce příliš nezkurvil, pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „nedegradoval“, ani trapkoštěk Čuníka Tatůma, ani zaplaťsatan krátká frontální expozice naprosto děsivé Sádry Bulíkové, prohýbající se pod tunou chemických šmakulád a centimetrovou vrstvou mejkapu tak, že vypadá jako svůj vlastní karikaturní animák.

Minimalistická a vcelku originální klonovací Vě-Fa taškařice, sterilní jako kachličky v pitevně a s parádně strojovými dialogy z již plně odtažité, depresivní zdigitalizované budoucnosti, ve které Karin Kiliánová vystřihla tu nesympatickou zpruzenou piču tak dokonale, až ji podezřívám, že je nesympatická zpruzená piča od přirození i po vypnutí kamer.

Tak přesně něco takového filmově – teoretický slovník odborně definuje jako „Učebnicovou scénaristikou mrdku“, jakou nevytrhnou ani sqělí kašpaři. První dva vě-fa díly vcelku navnadí dýchavičným a rychlohojivým anihilačním důchodcem, kterému by zjevně definitivně zkrátilo trápení i špatně seštelované chodítko, ale když dojde na férovku, chytne vždycky náhle druhou geriavitovou vlnu a je schopen s ocasem v ruce nafiletovat libovolné o sto let mladší siájej profesionály v jakémkoliv počtu. Takové trochu Přání smrdí s mým oblíbeným, veskrze charismatickým, byť čím dál tím huhňavějším Džefem Mosty. A právě v této chvíli, tedy po druhém dílu, vřele doporučuji ukončit projekci, zbylé epizody agresivně smazat, a to včetně bezpečnostního hodinového ohřátí disku v mikrovlnce, a raději se smířit s tím, že se prostě nedozvíte, jak to s dědkem jednou dopadne. Opravdu neprohloupíte! Právě tehdy totiž kdovíproč odstavili toho vcelku čiperného mačistického geronta u pera, a nahradili jej otylou chovatelkou koček za zenitem, která nekompromisně rozjela vkus i zábavu dokonale zabíjejících dalších pět dílů pěkně žluklé, rakovinotvorné afgánské telenovely, táhnoucí se jako tchýnin chrchel, jež ke vší té hrůze v sedmičce ani nedopadla. Čili za rok mohou někteří sebemrskačští rigidní nudofilové s chutí zhlédnout, a heteroseksuální odpůrci narkoleptických sraček s chutí vynechat, i druhou řadu!

Taxem sem, bájdzvej, zas jednou tejknul propr luka, natáhlo mě až na pjúka a ryelajznul jsem, že tu musím ten banč dykhedů opět prytymač vykantovat! Na nějakých fifty zvratků jsem tu totiž kauntnul plných jedenáct „fílgudů“ a ívn jednoho ultralingvistického „gůdfila“! No to mi teda pošituj bek, haumač přitroublých zkurvených zaprodanců, co oubvijsly neovádaj svůj krásný rodný lengvič, nebo kantčusů, kteří sinkujou, že jim nekoncepční jusyč trapných anglicismů snad prodlouží dyka či přifoukne tytsy, načež to z nich mejkne děsně kůl píply, tu má právo vomitovat!!! Styďte se, ubozí nekulturní retardéři, blahoslavení zabijáci mateřštiny a sráči na hroby svých předků! Vždyť čeština má nejméně stokrát vyšší vyjadřovací potenciál a asi tak o milión více krasojazyčných kudrlinek a vyfikundací než to megastupidní esperanto pro zdegenerované trotly! Tak kupříkladu v souvislosti s popisem inkriminovaného veledíla … Aha, tak ne, tady vás mrdám a nepomůžu, protože jsem se u tohoto nevydržitelně nekonečného čekání na kokota vskutku dobře necítil. Dokonce bych se nebál říct, že jsem se cítil špatně, místy až úplně napiču, otráveně jsem se převaloval, počítal hrboly v omítce, sledoval, jak mi rostou nehty a marně sto minut čekal na nějaký sebemenší dramatický prvek, dějový zvrat, zajímavý vývoj nebo třeba jen chvilkové prcání drobného hospodářského zvířectva, které by tu táhlou sentimentální prudu alespoň trochu oživilo. POZOR!!! Následuje bojler – nebojler, protože tím žádné překvapení dozajista nezkazím, neboť ani zmrd nebere. Je to přesně takhle: Budoucího malého rádoby „spisovatele“, který patrně buď unudil Pulicera xmrti, nebo skvěle kouřil, potratili koncem šedesátých let do ideálně idealistické rodiny vymletých socek. Fotr, tak trochu chuj, tak trochu hochštapler, se na tak trochu těžce nekvalifikovanou matku, patrně oprávněně, ihned po potratu vysral, a ta se musí sestěhovat do cigánského baráku s prdícím dědkem a bandou Lakatošů. A tak první polovinu filmu ten zmutovaně vypadající spratek sedí u cesty, vzdychá a vyhlíží tatínka, který na něj ostentativně jebe. Naštěstí však má doma brutálně bezmiminckého strýce s obličejovou obrnou, jenž je taky tak trochu chuj, ovšem děsivě přechytřelý, a tak neustále trousí lidová filosofická moudra, hlubší než Mariánský příkop, jakož činí i lopatí osazenstvo jeho Něžného baru, kam fracka pravidelně bere na vysokou školu života, asi aby neskočil pod auto nebo tak. Do toho máma sem tam dostane práci, sem tam raka, avšak nic seriózního, dědek si občas usere a než se nadějete, třičtvrtě filmu uteklo snad rychleji než kolonoskopie bez umrtvení. Fakan mezitím vyroste, neustále omílá nějaké kýčovitě kudrnaté, rádoby spisovatelské bonbonmoty, květnatější než louka u chemičky, načež jej, patrně nedopatřením, jako prvního z pěti degenerací maloměstských socek vezmou na prestižní univerzitu. Tam poslintá nějakou labilní pičinku ze snobské rodiny, která mu jednou dá a pak dvakrát ne, přičemž se svými spolubydlícími prožívá nesčetná adrenalinová dobrodružství, jako například, že jdou na večírek … a pak domů, vybalují si na pokoji věci, sáhodlouze diskutují, proč být spisovatelem a tak podobně. Fíííííííííí. Ano fíííííííí! To vás někdy tak v osmdesíte minutě, zcela uhranuté nekompromisní záživností a fatálně strhujícím dějem, náhle předjede šnek, a vy jste celí rozesmutnělí, že již zbývá jen nějakých dvacet minut pičožvástů prkenného strýce, dědova prdění a finálního prozření našeho hrdiny, že má za otce chuje. Takže pokud jste přecitlivělý, nudofilní gej či maloměstská socka s dětstvím prožitým v sedmdesátkách na Dlouhém ostrově, možná u toho i vyhoníte. Ovšem vy ostatní, výše nekategorizovaní, si to raději pusťte pouze v případě, že toužíte za pouhý jeden večer obrůst mechem, nebo zoufale hledáte nějakou možnost útěku od Prousta. Prostě učebnicový fílšit, jak říkáme my, lingvisté!

Co taky čekat od Netflusu než neomarxistickou rychlomrdku nebo retardovanou rychlomrdku, že! Po velkohubém PR (Public Retardation) jsem se těšil na originální, temný špionážní napínač a dostal OPĚT Rudé varování, tedy klišovitou, sterilní, nenápaditou a tisíckrát omletou pičoidní blamáž, navozující stejný pocit, jako když se napajcujete dvěma viagrami, načež vám figurantka oznámí, že má krámy a bolí ji hlava. Čili po něčem takovém nezbývá, než rychle stahovat předkožku nebo jiný film, abyste alespoň trochu eliminovali ty přetlaky. Blamáž, kterou sice tentokrát namísto gumových primadon osadili opravdovými a sympatickými herci, ty však ihned dokonale vymazali přitrouble vyčpělým dějem, zcela nevhodnými kokotmediálními vsuvkami pro mentálně zaostávající smíšky, degenerativními instakudrlinami, levně, neumětelsky až hnusně natočenými souboji, a především odporným a chaotickým digitálním mrdníkem v akčních scénách, uplácaným pravděpodobně scénickou uklízečkou v demoverzi Sony Vegas 1999.

FAS-CI-NU-JÍ-CÍ a STR-HU-JÍ-CÍ příběh vymatlané, vybouchané palice, které to rohovaní dostalo zbytky intelektu do až tak záporných čísel, že se z něj stal kněz a lidový mudrc, jenž inspiroval davy podobných unimobuněk po celém světě, aby místo „hloupého“ a bohapustého mlácení hlavou do zdi „chytře“ vykoupili akcie První římskokatolické a.s., a mohli ten svět v láskyplné péči lhostejné modly, která je jen tak ze sportu v jednom kuse rozjebává na hadry, načež jim ještě jako bonus pošle nějakou nevyléčitelnou nemoc, přežít bez psychofarmak a jen na Biblickém metadonu. A proč?! Protože dividendy nakonec swapnou s Fousatým strejcem za prokazatelně existující luxusní život v Ječný a VIP fleka na načechraném obláčku, na němž budou s kůl Ježíšem hulit pampelišky bez THC a eternálně očumovat kolem poletujícím andělíčkům prdele. Kromě toho, že je to nesmírně FAS-CI-NU-JÍ-CÍ a STR-HU-JÍ-CÍ, je to také totálně ZÁ-ŽIV-NÉ a svým svižným a inteligentním dějem i hereckými výkony to v pohodě dýchá na záda až takovým bouračům bloků, jako například Mše 2 – Návrat mše, Nedělní zpověď – Snídaně u pedofila, Tvrdnutí chleba 3 – Retrogradace útočí či slavný uchvacující dvouhodinový dokument Jak rychle rostou nehty. A aby toho nebylo málo, najala si na tu slávu Boží klika fanatických holyúdských kudlanek v čele s bezbožně otřesným nehercem Márky Márkem a dávno mrtvým židofobním alkoholikem vskutku ostřílenou režijní a scénaristickou matadorku, dvaatřicetiletou a zcela nezištnou Melovu gerontofilní geriatrickou pečovatelku a cévkovačku, která má za sebou nespočet cinefilních skvostů, třeba Die Hard 7 – Banging Mel after two viagras nebo Grumpy old Mel aka Dej si pohov, Gibsne. Po dvou hodinách uhrančivě omamné Boží parády, blahoslaveného lidového katechismu, a ještě blahoslavnějších dialogů celý ten FAN-TAS-TIC-KÝ Opus Dei vyústí v jedno velké moudré filozoficko – religiózní podprahové poselství, jež se dá lapidárně shrnout jako „Raději, proboha, nikdy neboksujte!!!“

Veskrze blažený retrovýlet do dob zrodu digitálním pokrokem maligně vybujeného korporátního zmrdství a následného zla virtuálních peněz, příčin to veškerých novodobých krizí, represí, lidského útlaku a mocensky oportunistických světopořádků. Dob, kdy geniálně inventivní mravenci (motor reálného pokroku) vynalézali a „geniálně“ parazitičtí zkurvenci (písek v nádrži reálného pokroku) výsledky jejich práce za almužnové drobky venture kapitálu buď urvali, a pokud to náhodou nešlo, tak alespoň ukradli, zkurvili a zašlapali do země, aby to náhodou nemařilo jejich rigidní investiční záměry, a to povětšinou do projektů jim podobných, již notně ovatěných vyjebanců či jejich příbuzných. Načež se tito vesměs dědicové Klondajků, paraziti, manipulátoři, spekulanti a ve valné většině bezpáteřní kundy nabubřele prohlašovali (a prohlašují) za vizionáře, průkopníky a blaho lidstva, přičemž to dospělo až do bodu, kdy má dnes v podstatě hrstka těchto, navíc pilně se zájmově kartelizujících, oligarchů v rukou veškeré „výrobní i komunikační prostředky“ a mohou se tak plně soustředit už jen na pasení a regulaci spotřebitelského stáda v téměř dokonalém monopolu. Já vím, že to zní trochu jako Karel. Ovšem sociální spravedlnost mám v zevním genitálu, jde jen o to, že tihle mazlíčci už úplně ztratili zábrany, a to, co si dnes veřejně dovolují, je naprostý výsměch elementární slušnosti i morálce a pasácké manýry, jaké by si svého času nelajsli ani Rothschildové nebo Rockefellerové. Každopádně toto je sqostný až uhrančivý exkurz do historie o marném boji snaživých malých IT ryb s goliášskou mašinérií strnulého kokotporátního kapitalismu, podnikajícího pod heslem „Co urveš, to urvi, co neurveš, to zkurvi!“ a jasně prokazujícím, že to, co je legální, ani zdaleka nemusí být morální, s dokonale napsanými figurkami, perfektní dobovou patinou, parádními zápletkami a kusem bouřlivých dějin vývoje lidstvo degenerujících pekelných strojů a pekelných sítí. A tak je trochu škoda, že tvůrci, asi ze strachu před potenciálními žalobami nebo stažením financí, přizdisráčsky maskovali skutečné produkty a skutečné zmrdy za nějaké přibližné fikce. Sice je téměř vždy jasné, o co a o koho šlo, ovšem napálit jim to naprudko, pohákuju si tu šestou hvězdu.