mohamedsfinger

Jak málo času stačí na to, aby vás film dostal do kolen a nechal zírat s otevřenou pusou... přesně takhle na mě tohle Tykwerovo opravdu mistrovské dílko zapůsobilo. Kouzlo celého snímku netkví v hercích (kteří ale tvoří důležitou část, že, Natálko?), ale v dokonalém střihu a práci s časem a samozřejmě pointě.

Už zase emoční nátěr v podání mistra Kima. Nádherný a originální příběh o lásce, kterou zde vidíme jako dva protiklady rušnou městskou a uklidňující ostrovní. Korejští herci jsou opět přesvědčiví a dokážou city předat skrze krásné obrazy až k divákovi. Celou dobu však film ubíhal tak nějak normálně, ale pak přišl závěr a ten mě naprosto odzbrojil posadil film o třídu výš.

Slušná oddychovka, která neoslní, ale ani neurazí...

Toto je velmi rozporuplný film a musím říct, že jsem čekal něco úplně jiného. Ale v první půlce jsem se opravdu výborně bavil při celém průběhu sjezdu feministek, ale druhá půlka občas sklouzává, podle mě, ke zbytečně natahované samoúčelné onanii, kdy se Fellini ukájí nad sposutsou (zajímavých) nápadů, které však k sobě příliš nepasují. Herci samozřejmě svou práci odvedli skvěle a stejně jako kameraman a autoři hudby zaslouží pochvalu. Přesto mi však dokonalé pochopení trochu uniká, což někdy není na škodu, ale tady mi to vadí...

Velmi silný a emočně vypjatý film. To, co zde musím vychválit, jsou herci a hlavně scénář, jenž je napsán opravdu bravurně a tak, že téměř každého donutí k zamyšlení nad tím, jestli je apatie a chůze s davem vždy dobrým řešením. Tvůrcům se opravdu podařilo téměř dokumentární věrností ukázat atmosféru Argentiny ve druhé polovině 70. let a přidat příběh, který svou neprvoplánovou naléhavostí dojme mnohého diváka. Více než dvacet ocenění včetně Oscara, tak dle mého, skončilo ve správných rukou.

Užasné, téměř evropsky pojaté drama, které si však bere to dobré i z amerických filmů. Ze zdánlivé byrokratické chybičky se nakonec vyvine příběh opravdu parádní a silný, ten by však nebyl tak působivý nebýt výkonů všch herců, zvláště pak Bena Kingsleyho, jenž předvedl opravdu oscarový výkon (a jeho postava mi byla taky neuvěřitelně sympatická). Krásná je však i kamera a hudba, které přesně slouží smyslu filmu. Když se mám rozhodnout mezi čtyřmi a pěti hvězdami, tak jsem na rozpacích, ale i přes trochu rychlý konec na mě film silně zapůsobil, a proto se nakonec přikláním k vyššímu hodnocení.

Velmi dobrá a překvapivě i vtipná gangsterka, při které jsem se rozhodně nenudil, ale přesto mám pocit, že byly natočeny lepší filmy s touto tematikou. Ale tady jsem neměl pocit, že sleduju opravdu zásadní film, byl to jen další z řady. Sice Pacinovi nemám co vytknout, jakož i zbytku filmu, až na jednu (ne tak malou) maličkost, a tou byla naprosto odporná hudba, dovedená k odpornosti u závěrečných titulků. Tudíž musím i takto dobrému filmu tu hvězdu ubrat.

Satyricon rozhodně není filmem pro každého, protože ucelený děj by v něm nenašel ani policejní pes. Tady se vyskutují jen jakési fragmenty surrealisticky rozprostřené po filmovém pásu. Taky to není snaha o historický film a vyobrazení poměrů Říma tak, jak se to odehrálo, Satyricon je především alegorií naší společnosti, která svou dekadenci, zvrácenost a neosobnost považuje za normu a může dopadnout velmi podobně jako antický Řím. To je, dle mého, hlavní myšlenkou tohoto snímku, který je navíc doprovázen zajímavou hudbou a jeho vizuální stránka je přinejmenším originální a působivá.

Zajímavá látka, která ale svým chladným a odtažitým zpracováním hodně ztrácí. Obě polohy filmu jsou v podstatě zajímavé, ale mám pocit, že by měla dostat přednost ta melodramatická a navíc by více prostoru měla dostat Baleova postava. Ale ani přes svou stopáž snímek vyloženě nenudí, což je zásluha hlavně dobře odvedené řemslné práce. Tohle je zkrátka ten film přesně na hranici 3 a 4 hvězd, kdy se (žeby kvůli jménům?) přikláním k té vyšší známce.

Co může člověk čekat od takových slizáků, že? No, ale teď vážně takový psychothriller, u kterého jsem si notnou chvíli říkal, co to ku... je, jsem už dlouho neviděl (a asi neuvidím, dokud se nepodívám na původní verzi). Beznaděj a sarkasmus prosakují celým filmem, ale vrcholu dosáhnou při scéně s ovladačem (která podle mě rozhodně není samoúčelnou uměleckou onanií). Výběr herců se povedl, zvláště pak u obou záporáků, kteří, jak už jsem napsal, byli slizcí a odporní, ale přitom dbali na etiketu (nepřipomíná vám to spoustu kravaťáků?). A samozřejmě kamera a její dlouhé záběry, která mám tak ráda nemohu nezmínit zběsilý jazzík Johna Zorna, který mě opravdu potěšil. Panu Hanekemu se tímto snímkem povedlo mě velmi znepokojit a profackovat.