Jokolo

Prakticky každý film od Richarda Linklatera vyhlížím pln nadějí. Je pro mě tím režisérem, který dovede ve filmu nejupřímněji vyjádřit mezilidskou interakci. Jeho postavy působí uvěřitelně a vždy promlouvají skrze živé dialogy, které sice působí všedně, ale o to snáze se s charaktery ztotožníme. A přesně to mi ukázal i v tomto filmu, který napsal společně s Glenem Powellem. Fešný herec je vyjma scénáře další hlavní devízou filmu. Zdaleka nejde jen o nového hollywoodského hezounka, ve Vrahovi naoko předvádí skvělý cit pro komedii a neochvějné charisma. To má nicméně i nemilý následek, že je mu těžko věřit proměnu z omšelého profesora do sexy zabijáka, neboť on sexappealem oplývá už na začátku. Tím končím svou latentně homosexuální odbočku a jdu zpátky do hetero módu, v němž budu chválit Adrii Arjonu a chemii, kterou mezi sebou tito dva herci vybombili.   Už dlouho jsem totiž neviděl, aby do sebe filmový pár takto zapadl. Dialogy hlavních postav, na nichž film stojí, od prvních slov srší napětím a každá jejich slovní výměna se stává erotickou scénou. Sympatická dvojice proplouvá filmem, který díky nim má na poměry romantické komedie jen málo hluchých míst. Bavilo mě i ústřední téma možné změny člověka, které je díky zasazení do světa nájemných vražd podáváno neotřele a poměrně překvapivě. Linklater s Powellem se totiž rozhodli, že nepojedou v kolejích zajetých jinými komediemi. Ze sexy figurek udělají totiž vcelku rozporuplné postavy, které divákovi předhodí sympaticky nečekaný a kontroverzní závěr, jež skvěle podtrhává ústřední téma. Linklater znovu potěšil feel-good oddychovkou, která se nebojí být svá.

Bez pochyb, přehánění či nadsázky jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl.

Opice si doskotačily ke čtvrtému dílu, jenž si bezpochyby klade ambice odstartovat novou trilogii. A je to dobře. Jde totiž o ságu, která si napříč roky stabilně drží kvalitu, kterou bychom u jiných současných sérií hledali jen těžko. Království Planeta opic z této řady nijak nevybočuje, navíc to jde i bez Andyho Serkise a jeho Caesara. Dostáváme se do nového světa, jenž je nám představován úchvatným způsobem. Expozice je hravá a vtahující, takže se snadno sžíváme s novými hrdiny a mytologií, která v novém prostředí panuje. Úvodní seznamování s hlavním hrdinou je věnována veškerá potřebná péče, navíc to celé vypadá skvěle. Wes Ball vykresluje živý a funkční svět, který budí zájem o to, jak tihle opičáci tráví své dny.Lehká potíž nicméně tkví v tom, že jak je úvod snímku plnokrevný, tak pak zbytek filmu kvapí ke konci až příliš zběsilým tempem. Vyjma hlavního protagonisty tak téměř žádná postava nedostává potřebný prostor, byť jde ve většině případů o charaktery extrémně zajímavé. Jejich osudy jsou však často odbyty příliš rychle a dějové zvraty, kterým by slušela pečlivější péče, pak zdaleka nemají takový dopad. Pořád jde ale o našlapanou blockbusterovou zábavu, která navíc rozvíjí některá zajímavá témata a nevšedně pracuje s odkazem první trilogie. Tak snad se lidi do kin konečně nahrnou.

Mám radost, že se do kin po Tenkrát v Hollywoodu a Babylonu dostává další film, který naprosto odlišným způsobem podává stejné téma - bezuzdná láska k filmům a jejich natáčení. Fall Guy je k prasknutí naplněn scénami, které náramně předvádí, jak moc je filmařina snové řemeslo, a právě v těchto chvílích je snímek nejsilnější. Zvlášť když spolu na scéně koketují Ryan Gosling a Emily Blunt. Zase jednou jde totiž o biják, jehož hlavní devízou je skvostný casting. Pár má mezi sebou skvělou chemii, která je funkční jak v komických, tak romantických situacích. Jakmile jsme na place a natáčíme, snímek je neskutečně zábavný a skvěle vypadající. David Leitch se pak samozřejmě vyřádil i v akčních scénách, které nejvíc křičí do světa - kaskadéři a kaskadérky jsou super! A po tomto filmu o tom snad budou přesvědčeni všichni. Zvlášť po dechberoucí finálové akční sekvenci. Trošku zamrzí to, že film není příliš funkční ve své krimi lince, která bohužel nedává moc prostoru Aaronu Tayloru-Johnsonovi. Někdy mě navíc rušil lehce zmatený střih, který mnohým akčním scénám nepochopitelně ubíral na intenzitě. Pořád jde ale o smělou akční zábavnou jízdu, pro níž byla kina stvořena. Když se film dělá z lásky, je to znát.

Sympatický přírůstek do hororového žánru, který v první půli okouzluje skvělými herci, jejich interakcemi a parádní tísnivou atmosférou, aby ve druhé půlce divákům do ksichtu chrstnul hektolitry krve, hromady vnitřností a fajn vyvražďovačku. Nevšední pojetí, kdy zločinci utíkají před malou holčičkou, dělá z filmu velmi zábavnou podívanou. Zamrzí nicméně to, že trailery propálily všechny zásadní zvraty, které by jinak film povýšily na stále překvapující biják.

Fajn žánrovka nenadchne inovativním přístupem, sází ale na osvědčené akční prvky, díky kterým diváka krásně zabaví. Poctivá filmařina bez umělých berliček, která se opírá o reálné lokace, povedenou akci a fajn interakce mezi hrdiny. Geniální nadčasové dílo to není, fajn příspěvek do akčního žánru určitě ano.

Prázdný výplach, který není děsivý, k žánru přistupuje bez jakékoliv invence a spoléhá na to, že davy se přiženou, protože jde o horor. První polovina buduje fajn atmosféru, která je ale absolutně zmařena zoufalým a utahaným závěrem. Není to děsivé, funkční ani zábavné. Jen debilní.

Nepřekvapující a všední horor beze zbytku naplňuje veškeré žánrové šablony, včetně těch nejhorších. Scénář se líně a předvídatelně sune k závěru, který je docela fajn a hororu napravuje reputaci. Jinak jde ale o lehce podprůměrný, málo děsivý a špatně vypadající biják, jehož zpočátku tajemnou atmosféru se nedaří udržet. Nápad fajn, ale nestačí to.

Zimní prázdniny ve mně vyvolaly dojem podobný tomu, který zažívám u filmů Petera Weira nebo Richarda Linklatera, a to dojem opravdovosti. Bez patosu či násilného ždímání emocí se parádně vypadajícímu retru daří postupně budovat neskutečně vřelý vztah ke zdánlivě nesympatickým postavám, které se skrze brilantní scénář postupně poznávají a lehce z donucení sbližují. Je to přesně ten typ filmu, který by si člověk nejvíc užil zachumlaný do deky u praskajícího krbu, zatímco venku hustě chumelí, protože právě takovou atmosféru zažívají i filmové postavy, které mohou směle soutěžit o nejsympatičtější trio poslední dekády. Každá z nich má nějaký svůj boj, který není vychtěný, ale bolestně pravdivý. Významně tomu napomáhají herci, kteří v rámci velmi civilních a trefných výkonů vdechli charakterům duši, se kterou se bude těžko loučit. Přesto film nikdy nesklouzne k lacinosti a neopírá se pouze o žal jako jiná indie dramata. Jde vlastně o parádní vánoční film se vším, co k tomu náleží, takže se tu sází zejména na pohodovou atmosféru, která ale nechává prostor i pro vážná témata. Těch je hned několik, každé dostává svůj potřebný prostor a je na divákovi, aby si vybral, které v něm nejvíc zarezonuje. A nebo si nemusí vybírat nic a jen si užít nádherný čas, který stráví na škole uzavřené sněhem se třemi opravdovými postavami.

Mrazivé drama se nechce lacině svézt na vlně true crime sérií, ale zaměřuje se na vhled do zvráceného vztahu dvou lidí, kteří by klidně mohli být vaši sousedé. Realistické nasnímání, pevná režie a výjimečné herecké výkony vyvyšují film nad průměr. Některým divákům ale může překážet to, že děj není nijak ukotvený a k látce přistupuje téměř dokumentárně. Jde nicméně o sebevědomý počin evropského formátu, který by si minimálně pro Lvy za herecké výkony dojít měl.