Jokolo

Pohodová feel-good komedie se sympatickými hrdiny se povedla, kritika aktuální konzumní společnosti tolik ne. Oprostí-li se člověk od nároků na společenskou satiru, která by byla jakkoliv podnětná, může se ale fajn pobavit.

Matthew Vaughn je hračička. V tomto případě se rozhodl, že si zkusí vyhrát s počtem zvratů a odhalení, které lze nařachat do jednoho filmu tak, aby byl co nejzábavnější. A těžce selhal. Trailery u Argyllea klamaly tělem, pokud jste se tedy těšily na prolínání špionážního světa v knize a reality, dočkáte se ho v požehnané míře pouze v první části filmu. Pak se ale objeví první zvrat. A pak další. A ještě jeden. Už ani nevím, kolik jich bylo, postupně jsem to totiž přestal sledovat a jen se vykuleně doprošoval, ať je to aspoň zábavné, když už je to blbé. Jenže i tady špionážní komedie selhává, přestože sází na klasické vaughnovské bitky s chytlavou hudbou. Celé to totiž vypadá strašně hnusně. Dlouho jsem neviděl film, který by v naprosto každé scéně působil takhle uměle. Některé akční scény mi evokovaly příchod Krále Škorpióna ve druhé Mumii, jak byly otřesné a směšné. Jde navíc o jeden z těch filmů, u nějž si říkáte, že teď už určitě skončí, jen aby rozjel další nesmyslnou linku a přidal další vyumělkovaný zvrat. 138 minut na uvolněnou akční špionážní komedii není úplně vhodná cifra. Ani ten Sam Rockwell to nezachrání, byť se hodně snaží. Tohle se těžce nepovedlo. Aspoň hudbu to má ale pěknou.