Jokolo

Mám radost, že se do kin po Tenkrát v Hollywoodu a Babylonu dostává další film, který naprosto odlišným způsobem podává stejné téma - bezuzdná láska k filmům a jejich natáčení. Fall Guy je k prasknutí naplněn scénami, které náramně předvádí, jak moc je filmařina snové řemeslo, a právě v těchto chvílích je snímek nejsilnější. Zvlášť když spolu na scéně koketují Ryan Gosling a Emily Blunt. Zase jednou jde totiž o biják, jehož hlavní devízou je skvostný casting. Pár má mezi sebou skvělou chemii, která je funkční jak v komických, tak romantických situacích. Jakmile jsme na place a natáčíme, snímek je neskutečně zábavný a skvěle vypadající. David Leitch se pak samozřejmě vyřádil i v akčních scénách, které nejvíc křičí do světa - kaskadéři a kaskadérky jsou super! A po tomto filmu o tom snad budou přesvědčeni všichni. Zvlášť po dechberoucí finálové akční sekvenci. Trošku zamrzí to, že film není příliš funkční ve své krimi lince, která bohužel nedává moc prostoru Aaronu Tayloru-Johnsonovi. Někdy mě navíc rušil lehce zmatený střih, který mnohým akčním scénám nepochopitelně ubíral na intenzitě. Pořád jde ale o smělou akční zábavnou jízdu, pro níž byla kina stvořena. Když se film dělá z lásky, je to znát.

Sympatický přírůstek do hororového žánru, který v první půli okouzluje skvělými herci, jejich interakcemi a parádní tísnivou atmosférou, aby ve druhé půlce divákům do ksichtu chrstnul hektolitry krve, hromady vnitřností a fajn vyvražďovačku. Nevšední pojetí, kdy zločinci utíkají před malou holčičkou, dělá z filmu velmi zábavnou podívanou. Zamrzí nicméně to, že trailery propálily všechny zásadní zvraty, které by jinak film povýšily na stále překvapující biják.

Fajn žánrovka nenadchne inovativním přístupem, sází ale na osvědčené akční prvky, díky kterým diváka krásně zabaví. Poctivá filmařina bez umělých berliček, která se opírá o reálné lokace, povedenou akci a fajn interakce mezi hrdiny. Geniální nadčasové dílo to není, fajn příspěvek do akčního žánru určitě ano.

Prázdný výplach, který není děsivý, k žánru přistupuje bez jakékoliv invence a spoléhá na to, že davy se přiženou, protože jde o horor. První polovina buduje fajn atmosféru, která je ale absolutně zmařena zoufalým a utahaným závěrem. Není to děsivé, funkční ani zábavné. Jen debilní.

Nepřekvapující a všední horor beze zbytku naplňuje veškeré žánrové šablony, včetně těch nejhorších. Scénář se líně a předvídatelně sune k závěru, který je docela fajn a hororu napravuje reputaci. Jinak jde ale o lehce podprůměrný, málo děsivý a špatně vypadající biják, jehož zpočátku tajemnou atmosféru se nedaří udržet. Nápad fajn, ale nestačí to.

Zimní prázdniny ve mně vyvolaly dojem podobný tomu, který zažívám u filmů Petera Weira nebo Richarda Linklatera, a to dojem opravdovosti. Bez patosu či násilného ždímání emocí se parádně vypadajícímu retru daří postupně budovat neskutečně vřelý vztah ke zdánlivě nesympatickým postavám, které se skrze brilantní scénář postupně poznávají a lehce z donucení sbližují. Je to přesně ten typ filmu, který by si člověk nejvíc užil zachumlaný do deky u praskajícího krbu, zatímco venku hustě chumelí, protože právě takovou atmosféru zažívají i filmové postavy, které mohou směle soutěžit o nejsympatičtější trio poslední dekády. Každá z nich má nějaký svůj boj, který není vychtěný, ale bolestně pravdivý. Významně tomu napomáhají herci, kteří v rámci velmi civilních a trefných výkonů vdechli charakterům duši, se kterou se bude těžko loučit. Přesto film nikdy nesklouzne k lacinosti a neopírá se pouze o žal jako jiná indie dramata. Jde vlastně o parádní vánoční film se vším, co k tomu náleží, takže se tu sází zejména na pohodovou atmosféru, která ale nechává prostor i pro vážná témata. Těch je hned několik, každé dostává svůj potřebný prostor a je na divákovi, aby si vybral, které v něm nejvíc zarezonuje. A nebo si nemusí vybírat nic a jen si užít nádherný čas, který stráví na škole uzavřené sněhem se třemi opravdovými postavami.

Mrazivé drama se nechce lacině svézt na vlně true crime sérií, ale zaměřuje se na vhled do zvráceného vztahu dvou lidí, kteří by klidně mohli být vaši sousedé. Realistické nasnímání, pevná režie a výjimečné herecké výkony vyvyšují film nad průměr. Některým divákům ale může překážet to, že děj není nijak ukotvený a k látce přistupuje téměř dokumentárně. Jde nicméně o sebevědomý počin evropského formátu, který by si minimálně pro Lvy za herecké výkony dojít měl.

Pohodová feel-good komedie se sympatickými hrdiny se povedla, kritika aktuální konzumní společnosti tolik ne. Oprostí-li se člověk od nároků na společenskou satiru, která by byla jakkoliv podnětná, může se ale fajn pobavit.

Matthew Vaughn je hračička. V tomto případě se rozhodl, že si zkusí vyhrát s počtem zvratů a odhalení, které lze nařachat do jednoho filmu tak, aby byl co nejzábavnější. A těžce selhal. Trailery u Argyllea klamaly tělem, pokud jste se tedy těšily na prolínání špionážního světa v knize a reality, dočkáte se ho v požehnané míře pouze v první části filmu. Pak se ale objeví první zvrat. A pak další. A ještě jeden. Už ani nevím, kolik jich bylo, postupně jsem to totiž přestal sledovat a jen se vykuleně doprošoval, ať je to aspoň zábavné, když už je to blbé. Jenže i tady špionážní komedie selhává, přestože sází na klasické vaughnovské bitky s chytlavou hudbou. Celé to totiž vypadá strašně hnusně. Dlouho jsem neviděl film, který by v naprosto každé scéně působil takhle uměle. Některé akční scény mi evokovaly příchod Krále Škorpióna ve druhé Mumii, jak byly otřesné a směšné. Jde navíc o jeden z těch filmů, u nějž si říkáte, že teď už určitě skončí, jen aby rozjel další nesmyslnou linku a přidal další vyumělkovaný zvrat. 138 minut na uvolněnou akční špionážní komedii není úplně vhodná cifra. Ani ten Sam Rockwell to nezachrání, byť se hodně snaží. Tohle se těžce nepovedlo. Aspoň hudbu to má ale pěknou.