Jokolo

Fandové nahláškovaného hrdiny pravděpodobně dostanou, co chtějí. Třetí Deadpool totiž dává divákům přesně to, na co lákaly trailery i nápaditá kampaň - laškování dvou oblíbených postav, poměrně povedenou akci i vytříbené hraní si s multivesmíry, které je na míle daleko od toho, co předváděl například druhý Doctor Strange. Cameo roličky tu jsou využity skvěle, mají své místo a pokud vás míjely úniky z placu, čekají vás opravdu povedená překvapení. Reynolds si i napotřetí Deadpoola užívá, je vidět, že mu role pořád sedí, z čehož se mu daří vyždímat mnoho povedených vtipů a stylových scén, z nichž hned ta první s úvodními titulky ve mně zůstává nejvíc.     Když se však odejde od pošťuchování ústředních hrdinů a přechází se k ostatním postavám, záporákům či zápletce, jde opět o plytkou komiksovku, která moc nemá co říct. Expozice je mnohdy příliš krkolomná, svět Prázdna okolo hrdinů moc nezabaví a motivace většiny vedlejších postav absentuje, u těch hlavních pak působí trochu na sílu. Vidět znovu Wolverina je sice fajn, ale většinu času si musíme vystačit jen s tím, že jen nadává a odsekává, aniž by to bylo pro jeho postavu tak důležité, či pro film tak zábavné jako v předchozích filmech. Ve filmu tak výborně funguje hlavně humor, cameo role a práce s některými postavami. Jako zábavný výplach tedy Deadpool bez problému funguje, čekat ale cokoliv víc by byl omyl.

Tady se z řetězu urvalo úplně všechno. Před projekcí jsem ze všech stran slyšel promluvy o tom, že něco takového jsem ještě neviděl. Takovým názorům musím dát plně za pravdu. Formálně jde totiž o jeden z nejodvážnějších a nejvypiplanějších snímků, s jakým jsem se kdy setkal. Obraz se zvukem se v každičkém záběru prolínají v jeden dokonalý vjem, který lascivně brnká na všechny smysly, ať už sledujeme šťavnaté křivky Margaret Qualley nebo chcaní Dennise Quaida. Formálně jde o dokonalé řemeslo a zpočátku se zdá, že se bude potkávat i s vytříbenou obsahovou stránkou.   Megalomanský snímek si totiž bere na paškál podnětné téma stárnutí, opotřebení, ztráty elánu a nezvratnosti postupného uvadání. Tím jde o dílo velmi sympatické a dnešní. Pro zkoumání ústředního motivu si však režisérka vybírá tak extrémní formu, až je to občas těžce za hranou. Tady jde totiž o film, u něhož hodně záleží na tom, kde leží vaše hranice snesitelnosti. I já zpočátku jásal nad pevnou režií či skvostnou kamerou. Postupem času však forma nad obsahem získává absolutní dominanci, až je hlavní téma totálně devalvováno pod nánosy krve, střev, nehtů či obličejů. Zůstává pravdou, že takovýhle film jste pravděpodobně nikdy neviděli. Je nicméně škoda, že tvůrkyně nevěděla, kdy zařadit zpátečku, protože důležité téma i přes jednoduchý scénář mohlo skrze výtečnou formu vydat na výjimečný film. Takhle jde spíš o do sebe zahleděnou onanii, která má za cíl hlavně šokovat bez jakékoliv přidané hodnoty.

Výjimečně hluboký ponor do duše ženy, jejíž tvář by mohl nosit každý z nás. Všechny její vztahy jsou i díky terapii zkoumány podrobně a ze všech stran ve skvělém scénáři, který přináší výtečné uvěřitelné dialogy a strhující emoce, které zaslouženě přinesly ovace ve stoje. Klenot ve Varech.