Bubble74

Bandits jsou pro mě prvotřídním požitkem především díky soundtracku a díky hereckému kádru, který ten hudební doprovod zvládl bravůrně sám. Všechny čtyři dámy jsou naprosto exklusivní materiál a ani zbytek ansáblu za nima nezaostává. Když připočítám neotřelý příběh, který svou pokulhávající věrohodnost dokazovat vůbec nepotřebuje, k tomu spoustu skvělých hlášek, vyjde mi suma sumárum výsledek, který mě vždycky maximálně pobaví.

Bůh stvořil Almodóvara a Almodóvar pak stvořil ženu. Tak to nějak určitě muselo být. Tento španělský znalec, zastánce a obdivovatel něžného pohlaví je režisérský génius s jemným citem proměnit rozporuplnost lidského bytí v emocionální, vizualni poezii. V každém snímku je ukryta čistá, nezředěná pravda o kráse, bolesti a ironii života. Todo sobre mi madre je pro mě vrchol jeho tvorby a tento klenot se důkladně vsákl každým mým pórem až do úplného nitra a zanechal tam trvalé stopy.

Toša a Tomek byl kouzelný dětský seriál, který jsem měla moc ráda a dobře si na něj vzpomínám. Pro dnešní děti asi nebude dost akční, ale tenkrát to bylo skvělé letní dobrodružství. Tomek byl uličník, lítal z průšvihu do průšvihu, a proto se ho tatínek rozhodl poslat na prázdniny ke strejdovi, který doma vládl tvrdou rukou. V den odjezdu měl Tomek domácí vězení, ale poněvadž měl ještě nějaké nevyřízené účty s kamarády, utekl. K jeho smůle však pro něj přijel strejdův známý dřív než bylo v plánu. Samozřejmě, co čert nechtěl, Tomek ještě dávno nebyl doma. Tak se, ve snaze svého bráchu zachránit od dalšího velkého maléru, převlíkla Toša do jeho oblečení, nechala mu vzkaz a odjela na nečekané letní galeje místo něj. Tomkovi po návratu domů nezbylo nic jiného, než se nasoukat do dívčích šatů a pro oba sourozence začaly neobyčejné prázdniny plné komických situací a nezapomenutelných zážitků.

Burian je k sežrání skoro v každé roli, ale jeho Rozrucháčkovi, který nestojí o další zuby, protože už jich má plnou hubu, ale zato nutně potřebuje bahno, se musím smát tak intenzivně, že po těch stodvou minutách je ze mě lazar. Bez výjimky, úplně pokaždý.

Parádní vyprošťovák z malicherných depek. Po zhlédnutí tohohle poetického, cynicky vtipného animáku s krásnou, ale bizarní stylizací, by si měla většina mentálně zdravých jedinců uvědomit, jak se má vlastně na tom světě dobře.

Miluju mrazivé thrillery z lékařského prostředí a miluju Kevina Bacona. Tato kombinace už sama o sobě zaručí mé vysoké hodnocení. Když je tu navíc originální příběh, působivá atmosféra, zmáknutá režie a bombasticky nadupané obsazení, je jasné, že přestože Flatliners už pomalu přicházejí do let, tak já se s nimi kdykoliv a vždy s napětím vydám do té tajemné propasti mezi životem a smrtí, kde naše duše musí splácet nevyřízené účty.

Když chci být na měkko, pustím si nějakou kýčovitou romantiku od Jihokorejců. Deiji patří do užšího okruhu favoritů. Nemůžu si pomoct, já mám pro ty jejich vyděračský slaďárny slabost. U mě zabírají líp než krájení cibule.

Wetherby je zavádějící, nerozřešitelný a matoucí film. Začátek je slibný. Záhadná sebevražda, po které jsem náležitě nažhavená proplouvala mezi minulostí a přítomností pomocí několika rovin flashbacků a snaživě sbírala poházené návnady. Ty ale začaly být čím dál víc absurdnější a celé puzzle jenom bezútěšně zapadávalo do sebe. Když nastalo očekávané velké rozuzlení, bylo mé uspokojení u bodu mrazu. Takže buď Hare to esoterické tajemství vyjasnil někde po cestě a na mojí inteligenci až přespříliš rafinovaně nebo nás celou dobu vodil domýšlivě za nos. Tím pádem pro mě zůstaly jediným přínosem prvotřídní, spolehlivé výkony Vanessy Redgrave a jejích kolegů, které jsou srdcem, duší a prakticky i pointou celého filmu.

Tato kombinace u mě funguje vždycky zaručeně: napínavý, mrazivý thriller, atraktivní prostředí (francouzských) hor a drsní sympaťáci v hlavních rolích. Konec je zde sice dost mimo mísu, ale já to Kassovitzovi bez problému odpustím.

Sice nekonvenční, ale velmi zdlouhavá, nepřesvědčivá a nicneříkající studie na téma destruktivní láska, žárlivost, posedlost, a chorobná touha někoho vlastnit, které se vůbec nepodařilo zprostředkovat zamýšlenou hloubku odkazu. Jedna plus jedna vždycky budou dvě, bez ohledu na to, jak moc se může někdo snažit tento výsledek změnit. V tomto filmu se však z pouhých nekonečných záběrů statické kamery a neprostupné komunikace mezi charaktery a divákem bez jakýchkoliv emocí a výstižnějšího vykreslení vnitřních pohnutků toto poselství vyčíst nedá.