Bubble74

Připojuji se k některým komentářům, že Zavet zavání Troškou. S tím, že první, vesnická část připomíná balkánské, bláznivější a přesto duchaplnější Slunce seno… a je nadmíru zábavná. Děda s vnukem jsou sympoši první kategorie a já okamžitě nasála pětihvězdnou atmosféru za rytmů jugo diska Stribora Kusturici. Bohužel pak se dostaneme do města a ta druhá, akční půlka se z části zvrtne v retardovaný zmatek ad absurdum, kdy některé gagy jsou v jejich nespoutanosti skoro až k pláči. Ano, základem Kusturicových filmů je velký kravál, nadsázka, satirická výpověď a přehánění kam až oko dohlédne. A rozhodně se nebojím, že panu režisérovi někdy dojde dech. Ale asi by si měl dát pozor, aby jeho umělecké vejšplechty nezačaly pomalu překračovat hranice vtipnosti a únosnosti v nedozírno, jinak se tomu bude smát už jen on sám. A jak je známo, kdo se směje naposled, ten má nejdelší vedení.

Vařila myšička kašičku na svým zeleným rendlíčku a pro lepší šmak přidala extra velkou porci houbiček. Pak to dobrodějka zanesla filmovým distributorům t.č. na odvyku do jejich kantýny. Ti se pořádně naštouchli a v jejich slastném opojení pak vyslali toto veledílo na velká plátna asi v domnění, že si na odumírající vlně dávných úspěchů ještě naposled namastí kapsu. Jiné vysvětlení, jak se v kinech cosi tak zoufalého mohlo zjevit nenalézám. Tam by mě na to nedostal nikdo ani heverem a neměla jsem záměr to zhlídnout vůbec, protože jsem byla znuděná už při prvním díle. Ale jelikož se to znenadání objevilo na našem včerejším dámském sedánku, nechtěla jsem být za prudičku a doufala, že jako kulisa v pohodlí gaučíku a se skleničkou vínka v ruce se to přežít dá. No, bylo to vo fous. Při projekci jsem měla hrůzou mžitky před očima, mé srdce filmového gurmána se párkrát utrpením zastavilo a lahvinky přede mnou mizely tempem přímo bleskovým. Když se teď zamyslím, tak už ani nevím, jak to vlastně dopadlo. A jsem za to vděčná.

Co jsem to ale za tupé a zaostalé individuum, že u mě fekální, primitivní a bezmezně trapný „humor“ nevyvolává záchvaty smíchu. Vždyť přece rochnit se v exkrementech a škodolibě se navážet do lidí je taková švanda, že to až trhá bránici. Budu se muset nad sebou vážně a dlouze zamyslet. Jo a Borate, uznávám, že jsi statečně usiloval o odpadní stoku, kde by ses cítil jak ryba ve vodě, ale za ten nádherný soundtrack, včetně nadzemského Ederlezi tě tam prostě poslat nemůžu. Tak mi to prosím tě promiň.

Die Fremde patří mezi ty filmy, které divákovi vyrazí dech. Člověk s postavami cítí, trpí, miluje, sdílí naděje, nevěřícně kroutí hlavou a nakonec zůstává sedět jako opařený a nenalézá slov. Snímek se nesnaží odsuzovat ani kritizovat, chce především zobrazit a chce, abychom pořádně otevřeli oči. Usiluje přitom o udržení neutrální pozice, kdy obě strany ukazuje i s jejich slabostmi a problémy, které jim přinesla daná situace, jenž sama o sobě je pro každého racionálně myslícího člověka zcela nepochopitelná. Dobro našich nejbližších je pro většinu lidí tím nejdůležitějším na světě. Můj mozek nepobírá, že u někoho to tak není. Sibel Kekilli je v hlavní roli opravdu znamenitá. Nepotřebuje žádná velká slova a pouhým pohledem dokáže vyjádřit neskutečné emoce. Hraje s takovou intenzitou a autentičností, že je vidět, že se zde vypořádává i se svým vlastním příběhem. Též výkon toho malého, roztomilého klučiny vyvolává ohromující a zároveň stísňující pocit. Po klíčové scéně jsme ponecháni emocionálně úplně na cucky. Při závěrečných titulcích se v sále rozhostilo hrobové ticho a každý zůstal nehnutě a beze slov přikován ke svému křeslu. To se mi v kině ještě nikdy nestalo.

Kusturicův výstřední, magický sen "made in America" s nezapomenutelnou hudbou Gorana Bregoviče. Filmový skvost, který trefně vykresluje jedno dávné moudro. "Pouze jediný sen se zaručeně nikdy nesplní - ten, který jsme přestali snít."

Toto je Kusturica podle mého gusta. Sundal trochu nohu z plynu, ubral přehnanou, ztřeštěnou zběsilost a s lehkostí, nadneseností i šíleností sobě vlastní namíchal tento energický koktejl z dramatu, komedie a absurdity a poprvé se se značným citem vypořádal i s romancí. A vyšlo mu to. U mě na plný počet. Vše klasicky doprovázeno živočišným balkánským soundtrackem, v kterém absence Bregoviče nebyla nijak znát. Oslavná óda na život, který v režii temperamentního filmového mága působí jako pravdivý zázrak.

Pro mě, jakož to naprostého ignoranta vyšší matematiky by byla sama základní kostra příběhu kvalitním psycho a s těmi správnými ingrediencemi by bylo zaděláno na strhující zážitek. Jenže tento psychedelický, paranoidní, rádoby umělecký nářez, snímaný pro větší art-efekt zrnitou, vysokokontrastní, černobílou kamerou, zabírající prazvláštní úhly a doprovázený zvuky ustavičného, bušivého tuc tuc, se u mě - narozdíl od většiny zdejších uživatelů, definitivně minul pozitivním účinkem. Naordinování duševní choroby hlavnímu hrdinovi, přídavek náboženského fanatizmu, výkyvů na burze, matematických teorií a záhadného čísla, které je údajně klíčem k existenci lidstva by bylo zajímavé, ale zde se bohužel sloučilo v neuvěřitelný pseudo-vědecký maglajz, který se plácal v únavném a nudném ději. Od totálního zhnusení a migrény mě zachránila pouze relativně krátká stopáž. Přesto bylo náročné to dokoukat až do konce.

Nenápadná, zvolna plynoucí road movie, plná vynikajících hereckých výkonů, emocí a lidskosti, s hřejivým poselstvím, že štěstí nás může potkat kdekoliv a s kýmkoliv. I v situacích, kde to vůbec nečekáme nebo v době, kdy už v něj dávno nedoufáme. Nikdy není pozdě začít znova a nikdy není pozdě naučit se odpouštět – především sám sobě.

Obdivuji zdejší uživatele, kteří u tohoto art počinu dokázali vnímat jeho nesporné filmařské kvality i přesvědčivý výkon hlavní představitelky. Odkaz pochopen, leč pro mě těžko stravitelný neb mně se z této studie sexuálního a duševního rozpoložení našich úchylných spoluobčanů dělalo místy blivno a po závěrečných titulcích mi zůstala v ústech nepříjemná pachuť, které jsem se pozbyla až konzumací vychlazeného, chmelového moku. Některé Hanekeho provokující filmy si dopřávám s oblibou v opakovaných projekcích, ale zde se s poděkováním poroučím. „La Pianiste“ již nikdy více.

Toužebná očekávání versus hořká skutečnost. Láska, zrada, zlomené srdce, pomsta. Sen versus realita... Brilantní puzzle. Jedinečný soundtrack. Fascinující, absolutně geniální film!