Bubble74

Yves Montmayeur nám ve svém dokumentu umožňuje vstoupit do japonského chrámu, zvaného Ghibli studio, kde filmařští bohové Hayao Miyazaki a Isao Takahata realizují se svými spolupracovníky sny všech milovníků anime a mangy. Můžeme nakouknout i do Ghibli muzea, kde nás pozdraví obrovský plyšový Totoro. Zdařilý portrét jednoho kouzelného světa, kde fantazie nezná mezí a kam se málokomu poštěstí se jinak dostat.

Jako malá jsem ten film milovala.

Šarm, vtip, krásná animace a jednoduchý rozkošný příběh. Roztomilá, malá čarodějka Kiki roznáší se svým chlupatým kámošem Jijim na svém košťátku nejen balíčky, ale hlavně kouzelnou pohodu a jednoznačně přičaruje úsměv na tváři každého z nás. Můj nejoblíbenější Miyazaki.

Přenádherná obrazová i zvuková meditace. Střídání ročních období plyne s pravidelnou jistotou jako řeky našich životů, naše činy, hříchy, myšlenky. Poznání a uvědomění si, jak velký balvan za sebou taháme, může být osvobozující nadějí stejně jako uklidňující skutečnost, že po zimě vždycky znovu přijde jaro.

Melancholická a krvavá poezie. Záběry nádherné krajiny prolínající se s brutálními jatky a dialogy, kde se mnoho nenamluví. Pozoruhodný snímek, stojí za vidění.

Dokonale relaxující a osvěžující audiovizuální balzám pro duši.

“Stůjte moji Římánci... budli budli budli...“ Někdy se člověk nejvíce zasměje úplné pitomině.

Jihokorejci vědí, jak diváka úplně citově vyždímat. Nejdříve pozvolna, ale poté zákeřně s plnou palbou. Romantika nejdojemnějšího kalibru. Výš už se laťka nastavit nedá. Křehké, čisté, pravdivé, upřímné, slovy prostě nepopsatelné. Každý, kdo zažil tu svou osudovou lásku a cítil to magické kouzlo nekonečného štěstí, nebude stíhat utírat proudy slz, protože moc dobře ví, že to tak ve skutečnosti je, že zapomenout se nedá nikdy, ať už nám osud postaví do cesty cokoliv.

Jestli můžu pomoct i jen tím, že přestanu navštěvovat delfinária, tak to udělám. A ať se přidá každý, komu po shlédnutí tohohle hororu nejsou lhostejné skutečnosti. Tento dokument by mělo vidět co nejvíce lidí. Lidé musí vědět, co se opravdu děje. Jasně, že to není to nejhlavnější a nejdůležitější téma na světě, ale každý může přispět tou svojí troškou třeba právě tady. Aby se nemusel stydět za to, že je člověk. Ti obyčejní smrtelníci, kteří toto dokázali natočit a ukázat světu, a kteří se nepoddali síle a krutosti institucí, jsou pro mě ti praví hrdinové. Kéž by takových bylo víc.

Mistr Yamada natočil samurajský příběh trochu jiného druhu. Je to realistický dopěvek na samurajské báje a především óda na otcovství. Styl jakým bojuje Seibei za tu svojí trošku štěstí je nanejvýš dojemný a Hiroyuki Sanada ho ztvárnil opravdu znamenitě.