Bubble74

Život v reále viktoriánského Londýna by pro mou pedantskou povahu okresního hygienika znamenal destruktivní záhul. Avšak ve filmu si všechna ta špinavá zákoutí ponořená v oparu a intrikách požitkářsky vychutnávám. Fingersmith skýtá ještě mnohem víc. Nejhlubší a nejvroucnější lásku, v jejíž nevídané intenzitě blednou i klasici Romeo s Julií jak akrofobik na Petřínské rozhledně. Do té míry nahuštěnou koncentraci vášně, něhy a touhy, které z každého pohledu obou protagonistek vyzařovaly, nabízejí stříbrná plátna či televizní obrazovky poskrovnu. Sarah Waters napsala napínavý a poutavý příběh, BBC obstaralo fantastickou výpravu a hlavní představitelky oplývaly dočista magnetickou chemií, což úhrnem vyústilo v zážitek, na který se nezapomíná.

Sugestivní kamera, citlivá režie a emocionální, pravdivý příběh, jakých jsou dnes a denně stovky. Rozdílné destinace, rozdílné lidské osudy, identická touha po lepším životě. Zoufalci ze zapadlých koutů světa opouští své tristní existence a poháněni naivními iluzemi, ženou se za vysněným blahobytem. Ve šlépějích svých příbuzných nebo známých, kteří to údajně dokázali, soudě dle lákavých pohlednic ze země zaslíbené, v tomto případě z té, „kde hned za horami skutečně začíná ráj.“ A tak zástupy dalších balí svých pět švestek a vydávají se napospas všemu a všem, aby nezřídka zjistily, že veškerým jměním zaplacená cesta naděje se změní v boj o holé přežití. Reise der Hoffnung líčí přesně takové štrapáce tři sympatických členů jedné turecké rodiny a divák s nimi doufá, strádá, s obavami předvídá a má přitom chuť křičet: „Vraťte se zpátky, dokud ještě není příliš pozdě!“

V zemích s komunistickým režimem válcoval ideologický buldozer každého, kdo si troufl, ho s mávátky a nadšením neuvítat. Tento čistící manévr zmařil nespočetně životů a v Číně jsou na to kvalifikovaní machři dodnes. Modrý drak vypráví tragický příběh jedné pekingské rodiny v padesátých letech, jejíž martýrium nabralo svůj chod ve chvíli, kdy si otec v nepravý čas odskočil na toaletu. Rodinné štěstí bylo od základu rozcupováno, další pokusy o jeho znovuzískání opakovaně selhávaly a příbuzenstvo odpadávalo jeden za druhým jak černoušci v detektivce od Agathy Christie. Film má největší přednost ve své srozumitelné důvěrnosti. Nejedná se o suchá fakta politických událostí, nýbrž o všední radosti a strádání obyčejných lidí, jejichž životy byly těžce poznamenány vířivými dějinami. Mně se velmi zamlouval Tianův minimalistický a lyrický styl, jen trochu škoda nevyužité délky a nedůraznosti.

Kaurismäkiho osobitý apel na lhostejnost dnešní společnosti a očista všech znechucených duší. Srdečná a jemně humorná pohádka se vším, co k pohádkám patří, s přídavkem úmyslné nadsázky optimismu. Prostý příběh ze současnosti s nápaditou symbiózou rekvizit z let dávných i soudobých navodí hřejivý pocit nostalgie i naděje, že altruistická soudržnost ještě nepatří mezi nadobro vyhynulý druh mezilidských vztahů.

Po zjištění jak brutální byla skutečná událost, která posloužila jako námět k tomuto filmu, cítím nesmírnou úlevu, že se režisér rozhodl vyprávět tento tragický příběh o nedobrovolném a snaživém úsilí dětí předčasně se stát dospělými, tak subtilní formou.

Kouzelný malý film o prachobyčejném životě bez cukrlátek a strojenosti. Dneska jsme tady, zítra úplně někde jinde a pozítří už nemusíme být vůbec. Mezitím se snažíme tu naší káru táhnout jak umíme nejlíp, a když přestaneme doufat, že na nás ještě někdy vysvitne sluníčko, zapracuje náhoda. Nejlepší pomocník, který dokáže spojit nespojitelné. Znenadání dostaneme šanci, okusit ten nenapodobitelný pocit štěstí, které se zmnohonásobí, když se o něj máme s kým podělit. A víc už ostatně není třeba.

Milovat znamená nejen někoho pevně držet, ale v pravý čas ho dokázat i pustit. Café de flore překvapí jako tichá voda. Svou sílu čerpá z rozházeného stylu vyprávění, luxusního soundtracku s chytlavým songem v titulní roli a z pointy, která může působit jako zázračný lék na všechna zlomená srdce. Ať tomu věříme či ne.

Více než slibný rozjezd, po vyložení všech karet ovšem zůstal pouze hysterický a úmorný melodramat. Teď jen doufám, že se mi v noci nebude o těch pronikavých pohledech vycpaných jelenů zdát.

Od stvoření světa nanejvýš háklivá záležitost. Jak čelit násilí. Ve Starém zákoně se propaguje oko za oko, Ježíš kázal nastavit druhou tvář a ve skutečnosti je asi nejpraktikovanější vymáhat za oko nejen obě oči, ale rovnou celý život. Susanne Bier naštěstí nehledá správnou odpověď, nabízí divákovi výhradně volbu identifikace ve vzorových charakterech nebo situacích a uvědomění si vlastního žebříčku hodnot. Pomsta však není jediné ctižádostivé téma, kterému se režisérka věnuje. Je jich právě na jeden film až moc, nádavkem nakousnutých jen povrchně, a proto vyšumí bez silnějšího dopadu. Navíc je vše prezentováno šablonovitou formou, bez ambicí obelstít donebevolající předvídatelnost.

Osvěžující a lehce stravitelná směs vtipu a emocí, s delikátní příchutí francouzského šarmu.