Bubble74

Ve zdravém těle zdravý duch, posteskne si civilizací zdecimovaný velkoměšťák a nažhaveně vyráží do odlehlých míst, jež dosud nestačil zaneřádit. Tam, kde se dá ještě dýchat směs plynů, zvaná čistý vzduch. Nabízí se dedukce, že šťastlivci, kteří v těchto panenských končinách žijí, budou jistě ochotní, zdravím překypující sympaťáci. Díky Deliverance a všem následovníkům už víme, že tomu tak není. Krása přírody sice vyráží dech, ale ještě víc ho vyráží místní bezzubé zdegenerované kreatury, které jakoby prchly z experimentální genetické laboratoře, a které z neznámého důvodu nejsou ani trochu mírumilovné. Takže po prvním setkání s nimi by bylo nasnadě vzít nohy na ramena a kochat se divočinou raději v přírodopisných filmech. Efekt sice není naturalistický a voňavý, zato však životu nezávadný. Mimochodem, nevznikl náhodou tento specifický druh hororu jako příručka pro jedince s nevyvinutým pudem sebezáchovy?

Převážná většina lidí neví, kolik času má na tomto světě k dispozici. Avšak v japonské vesnici, zapadlé v horách daleko od civilizace to vědí úplně všichni. Drsný život přináší drsná pravidla. Sedmdesátka na krku, sbohem a šáteček. Zdravotní stav ani vlastní vůle nerozhodují. Balada o Narajamě dokazuje, že díky citlivé kameře mohou primitivní animální pudy i nelítostná krutost skýtat nečekaný půvab. Nezapomenutelný, unikátní film, při kterém nejen řádně zatrne, ale jenž dokáže i zacukat s koutky.

Pasivita lidí vůči okolnímu dění může mít fatální následky a to se nezmění dokud bude existovat naše nepoučitelná rasa. Usadit se v pevnosti za vysokou zdí a dělat nevidim neslyšim, když za humny zuří válka, není pro vlastní ochranu zrovna nejideálnější, protože bohatství ani vlivné postavení neposkytnou dostatečnou záruku bezpečí a svobody. A i když se nestravujeme výlučně košer ani se v sousedním státě nedere k moci podivný týpek se směšným knírem, měli bychom mít na paměti, že pštrosí jednání v nepravý čas může vést k záhubě. Vittorio de Sica toto poselství proložil romantickým příběhem v nenásilném a rozjímavém pojetí, viditelné zlo se odehraje jen v mysli diváků, kteří narozdíl od hlavních postav vědí už od idylického začátku kam osudy filmových hrdinů směřují. Nenápadný, ale důležitý snímek s razantním dopadem, platný v každé době.

Důvěřiví venkované ve spárech nemilosrdného velkoměsta, jejichž nevinnost a ideály jsou rozcupovány ještě dřív než se stačí nalokat všudypřítomného smogu, vedou pod štíty křiklavých neonů tvrdý boj o kousek žvance, o zachování vlastní důstojnosti a o přežití. Režisér Lino Brocka použil tento vděčný filmařský námět, aby představil filipínskou metropoli jako zkorumpovanou a špinavou urbanistickou džungli. Nemazlí se s postavami ani s divákem a výsledek je surový a velmi působivý. Scéna, kdy si jeden mladík záměrně típne cigaretu do vlastní dlaně, aby fyzickou bolestí podusil tu psychickou a sebral odvahu vyslovit nevyslovitelné, patří k těm nejintenzivnějším. Mrazivý portrét skutečné tváře Manily jak ji v žádném cestovním katalogu neuvidíme.

Netradiční artová detektivka v pomalém tempu, kde silněji než napětí a pátrání po totožnosti vraha vládne působivá atmosféra. Podezřelí lžou jak když tiskne a jeden po druhém kandidují na post místního zvrhlíka. S touto poflakující lůzou strávíme celý den v Římě, abychom se pohledem každého z nich dostali opakovaně do parku, v jehož blízkosti si zubatá už brousí kosu. Můj oblíbený mustr jedné situace nebo doby viděné z rozlišných úhlů v sobě skrývá nepřeberné množství zajímavého potenciálu a Bertolucci si s ním v lyrickém stylu poradil ve svém debutu jako zkušený mazák. Samotná úvodní sekvence poletujících novinových útržků z mostu až k místu činu je poetická dokonalost. Tématem film připomene výtečnou klasiku, Kurosawova Rašomona nebo z těch novějších, popkornový hollywoodský akčňák Vantage Point.

Mozaikovitě sledujeme stopu politického chameleóna, jehož schopnost dokonalé asimilace neplyne z vlastního přesvědčení ani obohacení, nýbrž ze strachu a zbabělosti. Údajné sémě, kořenící v traumatické příhodě v dětství je jen laciná zástěrka pro vrozenou ubohost charakteru. Tento příkladný konformista si to mašíruje přes mrtvoly dál a dál a hravě se přizpůsobuje těm, kteří zrovna drží opratě moci. Nalézá v tom jakési životní poslání, ale zároveň si uvědomuje, že se pomalu propadá do duševní izolace, neschopný pocítit lásku nebo štěstí. Zato já jsem pocítila zcela zřetelně, že mě mnohem více než osud toho podlého křiváka zaujaly virtuózní obrazové kompozice, zachycené mistrovskou kamerou Vittoria Storaro. Ostatně jako tomu bylo u většiny Bertolucciho filmů.

Novecento je XXL porce italských špaget s vyhlídkami na epické pochutnání a s navýsost labužnickou optikou. Bertolucci však vytříbené suroviny zaplácal zbytečnými a nevhodnými přísadami. Zrakově si nejednou dopřáváme blažené okamžiky nebeské many, aby nám vzápětí nepotřebně zaskočilo v hrdle. A bylo hůř. Celý tento objemný chod je završen těžko poživatelnými proletářskými sousty, před očima to jiskří červeně a v uších hučí internacionála. Epické pochutnání pro sadisty a ideologické kolektivisty, které mně párkrát zhořklo na jazyku a závěrem otrávilo úplně.

Přemítání v sexuálních a politických ideálech dezorientovaného mládí očima stejně starého Bertolucciho, který již na začátku kariéry prokázal neskonalý cit pro vizuální poetiku. Zde také pozvolna a nenápadně vstoupil do některých zapovězených vod, které mohutně rozvířil teprve v pozdějších filmech. Neopomněl ani, vzdát hold svým režisérským vzorům. Mistři notových partitur Verdi a Morricone podtrhli svou impozantní hudbou příjemné lyrické rozpoložení.

Tento kultovní průkopník mě, až na ten krásně cynický konec, který neměl chybu, nebetyčně nudil. Hrůzu nažene někomu leda tak z nostalgie. Mě spíš děsí, že si takové kvantum diváků libuje v sledování někoho, kdo ožírá lidské končetiny jak kuřecí stehýnka. Chyběla jen pikantní marináda a basa piv, ale zombíci zřejmě nejsou požitkáři.

Zatímco většina slintala při pohledu na Hayworth, já jsem si nejvíce vychutnala peprné dialogy. „Hate can be a very exciting emotion.”