Zahrada Finzi-Continiů

O prenasledovaní Židov počas WWII bolo nakrútených množstvo filmov a väčšina bola z emocionálneho hľadiska silnejšia a diali sa v nich oveľa väčšie zverstvá, než tie, ktoré sa dejú v tomto filme. No sila Záhrady Finzi-Contini spočíva v tom, že sledujeme zmenu v spoločnosti, v ktorej sa postupne odoberajú práva židovským občanom, až nakoniec prídu o všetky. Spočiatku to sú len také drobnosti, ako zákaz vstupu do knižnice, potom zákaz študovať a postupne sa to stupňuje. Preto je dôležité nezatvárať oči pred akýmkoľvek upieraním základných ľudských práv, lebo môže to začínať nevinne, no končí to vždy obrovskou tragédiou a utrpením množstva ľudí... (07.01.2019)

[2,5*]     Historická dráma prestúpená melancholickou náladou. Dej si plynie skoro celý čas tak nejak nevzrušivo, hoci aj v očakávaní neodvratnej katastrofy. Odohráva sa v pre mňa nudnom prostredí aristokracie, s množstvom nezaujímavých, strojených postáv s uhladenými spôsobmi. Snáď jedine pôvabná Micòl (Dominique Sanda) a vývoj jej vzťahov je niečo, na čo sa dá pozerať. Škoda, lebo inak má film svoje nesporné kvality. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (28.03.2022)

Ach, ne... Vážně by mě nenapadlo, že Vittorio De Sica, který si ve své komedii/parodii Hon na lišku (1966) docela trefně utáhnul z různých vyprázdněných rádoby artových filmů, filmařů a kritiků, natočí o 4 roky později snímek, který místy přesně takový film i připomíná. Akademici z Berlína i USA se poklonili s připravenými soškami, ale já si nemohu pomoct, neb tohle drama mi připadalo co do vykreslení postav velmi povrchní a zpracování podané (snad až na samotný závěr) bez silnějších emocí. Holokaust přitom určitě považuji za jedno nejsilnějších témat dějin minulého století, ale pokud právě film s tímhle tématem budí spíše chladné dojmy a jeho sledování nudí, o to více zamrzí ten promarněný potenciál. Navíc až na otce rodiny Finzi-Continiů zde židovské postavy, resp. jejich protagonisti na čele s Dominique Sandovou, vůbec nevypadají a ani ničím nepůsobí jako Židé. A je mi líto, ale za pěkné prostředí, občas zdařilé záblesky vizuální stránky a několik silnějších momentů uprostřed dlouhé ušmudlané poetiky tenisu a bicyklování mladých či zámožných majetků starších, nemůžu dát vysoké hodnocení. Ani díky závěru, který na mě zejména ve scéně se setkáním v čekárně i zapůsobil, jsem se nakonec nedokázal vyšplhat na 3 hvězdy. [50%] (14.06.2021)

Cože? Akademie? Žebříčky? Tohle bylo naprosto v jiném proudu, než ke kterému mám filmový obdiv a směřuji své hodnoty. Unylá nuda, která se rochní v nezajímavosti a obyčejnosti, bohužel je trefou do černého jak vnímám a odsuzuji italský neorealismus. Tento žánr je pro mě jak minové pole, v poslední době jsem se nástrahám úspěšně vyhýbal a viděl spoustu obohacujících klasických snímků, které se mi vysloveně líbily. Ale tenhle šrapnel mě na nějaký čas z Apenin odežene. Při poslechu toliko nefilmové hudby a sledování kolomazí namazané kamery jsem krvácel. Ne všechny filmy jsou pro každého. 15 % (17.09.2015)

Vittorio De Sica se částečně vrací k neorealismu a naplno ke svým závažným tématům. Jeho portrét Ferrary let 1938-1942, zaměřený na situaci židovské aristokracie - především rodiny Finzi-Continiů - je jednou z nejsilnějších a nejpovedenějších Sicových fresek. V centru dění stojí patrně krásná Micòl, která se zmítá mezi třemi muži - svým bratrem, přítelem z dětství Giorgiem a Brunem, k němuž se cítí tělesně přitahována nejvíce. Především její vztah k Giorgiovi je vylíčen velmi intenzivně, plně a zajímavě, a to i z jeho perspektivy. Díky tomu, že se snímek může pochlubit silným a s přehledem zpracovaným tématem, galerií osobitých postav a výtečnou Sicovou režií, lze ho směle řadit k starším neorealistickým perlám Vittoriovy tvorby. (02.09.2006)