Zahrada Finzi-Continiů

Pasivita lidí vůči okolnímu dění může mít fatální následky a to se nezmění dokud bude existovat naše nepoučitelná rasa. Usadit se v pevnosti za vysokou zdí a dělat nevidim neslyšim, když za humny zuří válka, není pro vlastní ochranu zrovna nejideálnější, protože bohatství ani vlivné postavení neposkytnou dostatečnou záruku bezpečí a svobody. A i když se nestravujeme výlučně košer ani se v sousedním státě nedere k moci podivný týpek se směšným knírem, měli bychom mít na paměti, že pštrosí jednání v nepravý čas může vést k záhubě. Vittorio de Sica toto poselství proložil romantickým příběhem v nenásilném a rozjímavém pojetí, viditelné zlo se odehraje jen v mysli diváků, kteří narozdíl od hlavních postav vědí už od idylického začátku kam osudy filmových hrdinů směřují. Nenápadný, ale důležitý snímek s razantním dopadem, platný v každé době. (29.05.2012)

[2,5*]     Historická dráma prestúpená melancholickou náladou. Dej si plynie skoro celý čas tak nejak nevzrušivo, hoci aj v očakávaní neodvratnej katastrofy. Odohráva sa v pre mňa nudnom prostredí aristokracie, s množstvom nezaujímavých, strojených postáv s uhladenými spôsobmi. Snáď jedine pôvabná Micòl (Dominique Sanda) a vývoj jej vzťahov je niečo, na čo sa dá pozerať. Škoda, lebo inak má film svoje nesporné kvality. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (28.03.2022)

Cože? Akademie? Žebříčky? Tohle bylo naprosto v jiném proudu, než ke kterému mám filmový obdiv a směřuji své hodnoty. Unylá nuda, která se rochní v nezajímavosti a obyčejnosti, bohužel je trefou do černého jak vnímám a odsuzuji italský neorealismus. Tento žánr je pro mě jak minové pole, v poslední době jsem se nástrahám úspěšně vyhýbal a viděl spoustu obohacujících klasických snímků, které se mi vysloveně líbily. Ale tenhle šrapnel mě na nějaký čas z Apenin odežene. Při poslechu toliko nefilmové hudby a sledování kolomazí namazané kamery jsem krvácel. Ne všechny filmy jsou pro každého. 15 % (17.09.2015)

Čekal jsem naturalistické drama o problémech židů v nastupující diktatuře italského fašismu, ale v podstatě jsem se dočkal nezáživné a nudné a zbytečně dlouhé historky na téma - jak říkali už Šimek s Grossmanem - "ona ho má ráda, on ji nemá rád - on ji má rád, ona ho nemá ráda - v nejlepším případě se oba mají rádi". A to vše v honosné vile s ještě honosnější zahradou ve stylu nějakého zámku, kde mládež pořádá tenisový turnaj a jezdí na kole. Na začátku navíc do vily vjede na kole tolik mládeže, že netuším, kdo je kdo, dlouho nikdo není ani hlavním hrdinou příběhu (to jsem si hned vzpomněl na Vonnegutova pravidla), takže jsem si k nikomu nedokázal vytvořit ani nějaký vztah a fandit mu. S tím souvisí i povrchnost charakteristik postav - ne, fakt mi nestačí pro vcítění se do postavy vědět, jakou studuje školu a jestli je gay, nebo ne. A mimochodem, dost dlouho mi ani nepřišlo, že některé z postav jsou židé - chovaly se tak nějak... nežidovsky. (17.10.2020)

Romantické zobrazenie bohatej a zdanlivo bezstarostnej talianskej spoločnosti v prvej polovici akoby ukazoval Taliansko ako krajinu plnú záhrad a zelene, kde si ľudia vystačia iba so svojimi osobnými problémami na úrovni "chce ma, nechce ma", aby neskôr Sica plne prenikol spolu s nimi do celej spoločnosti, na ktorou sa nevyhnutne vďaka jej vodcom zmráka. Táto mierna štylizácia je podľa mňa odklonom od neorealizmu a príklonom k akademizmu, ktorý je najviac využívaný pri osobných tragédiách ľudí počas druhej svetovej vojny. Keďže sme odvtedy videli už mnoho filmov s touto tématikou, tak dnešného diváka už Sicovo dielo nemá čím prekvapiť, nebude mať pocit, že vidí niečo inovatívne. Pokiaľ inováciou nie sú melanchólia filmu a impresionistické ladenie. Viac ma oslovil z talianskej kinematografie Bertolluciho Konformista. (20.06.2014)