Zetwenka

Kvůli tlaku na posílení morální hodnoty filmu, původní závěr (Trenholm zemře a nenapravitelná Lili se vydává na lov dalšího bohatého muže) je nahrazen jiným (Lili vrátí bance peníze a zachrání ji před bankrotem a s manželem odchází pracovat zpět do průmyslového města, ze kterého tak svízelně utíkala).

Samotnou předlohu, román od Sinclaira Lewise, otevřeně kritizovala katolická církev a tisk a pro americké katolíky byl zapovězeným čtivem. Catholic World své čtenáře upozorňoval, aby si od této knihy drželi odstup, a sám autor čelil různým urážkám.

Scénář filmu musel hodně ustupovat požadavkům, aby prošel schvalovacím řízením od Správy produkčního kodexu, Výboru pro záležitosti filmových studií, Haysovu kodexu a dalším institucím s různými připomínkami. Vyšlá přepracovaná verze byla, že Ann (Irene Dunne) naváže poměr jako svobodná a tvůrci se tak vyhnou zakázanému tématu s klauzulí cizoložství.

Film se po svém uvedení dostal na seznam zavržených filmů od Legie slušnosti. Ta také zahájila celonárodní tažení a nasbírala podpisy milionů katolíků v USA k bojkotu filmu. Jezuitský časopis America film v roce 1933 označil za obscénní.

V roce 2004 vyšla na DVD restaurovaná verze.

V roce 1967 se film promítal v newyorském Muzeu moderního umění. V roce 1986 film s pýchou vydalo centrum domácího videa společnosti MGM-UA.

Filmu vdechla nový život 60. léta, kdy jej znovu objevila filmová avantgardní scéna. V roce 1962 byl na festivalu v Benátkách zařazen do přehlídky hororových filmů a filmovými puristy i vědci chválen a opěvován jako „citlivý a soucitný“ v intelektuálních filmových magazínech  Evropy.

Studio MGM nakonec film stáhlo po pouhých dvou týdnech promítání. Komerční neúspěch znamenal v podstatě konec hollywoodské kariéry pro Toda Browninga, který nějakou dobu nesměl režírovat a již nemohl realizovat žádný významný a odvážný projekt.

V roce 1944 studio Paramount požádalo o povolení k opětovnému uvedení filmu. S podmínkou opatření předmluvy a utlumení erotického náboje filmu. Hlavní kopie byla neuměle sestříhána. Až v roce 1994 byl film restaurován do své původní podoby a uveden na videu.

Tento film byl jedním z 9 dalších, které katolické kruhy přiměly ke vzniku Legie slušnosti a zřízení Správy produkčního kodexu.

Kde film pochodil u filmových cenzorů, např. za scény: koupající se žena ve vaně, nahého mladíka připoutaného řetězy ke kůlu, tanec nahého měsíce atd, tak státní a městští cenzoři projevili už méně tolerance.

Režisér Cecil B. DeMille se stal jedním z mála tvůrců, kteří se nejúspěšněji vyhýbali filmové cenzuře.

Při pátrání po obrech, trpaslících a dalších podivně vyhlížejících „lidských zrůdách“ nechal režisér pročesat celý Hollywood.

Režisér Cecil B. DeMille nechal postavit obří amfiteátr, do něhož byly vpuštěny stovky zvířat z místních zoologických zahrad.

Původní verze popudila Sdružení amerických filmových producentů a distributorů z několika důvodů: zachycovala politiky a vážené občany, jak se v soukromí paktují s gangstery a pak je veřejně odsuzují. Dále velký počet mrtvých. Nebo když si matka uvědomuje, že její syn je zločinec a přesto ho nezatratí a závěr, kdy se Tony postaví policii s pistolemi. I tak se filmoví historici shodují, že film byl „stínem toho, čím mohl být“.

Když byl v roce 1931 film dokončen, hollywoodští cenzoři jej odmítli schválit, dokud producent nesouhlasil s přidáním scén, které jasně ukazovaly, že za „existenci gangů nejsou zodpovědné úřady, ale veřejnost“.

V různých státech USA se promítaly různé verze Zjizvené tváře. Např. v New Yorku se uváděla třetí verze (s odlišným koncem) a na druhé straně řeky Hudson v New Jersey druhá verze filmu (alternativní závěr v podobě zatčení Camonta a odsouzení k oběšení).

Film byl studiem předložen na italském velvyslanectví v Los Angeles, kdy italský konzul neschválil závěr, a tak byl závěr nahrazen novým, který vyhovoval italské ambasádě – zobrazeno slavné italské vítězství.

Studio se muselo vyrovnat i se zásahy cenzury, kdy vadily scény mimomanželského milostného života, názorné záběry porodu a ústup italské armády. Záběry porodu zakazoval výslovně Produkční kodex. S různými dohady ohledně kterých scén se vše vleče až do roku 1934, kdy začne operovat Legie slušnosti a šéf Správy Joe Breen zdržoval film 4 roky. Po dalších úpravách a použití „správného morálního  kodexu“, kdy se vystříhaly milostné scény, přidal se záběr na snubní prstýnek a dvojice plánovala sňatek, je povoleno promítání.

Vzhledem k tomu, že román je „protiitalský“, jak tehdejší italský velvyslanec ve Washingotnu upozornil, žádná připravovaná adaptace neměla naději na uvedení v Itálii, a tak se společnost Warner Bros filmu vzdala. Studio Paramount, jemuž se nedařilo a po značných filmových neúspěších adaptaci odkoupilo, hodlalo být naopak co nejodvážnější. Film tedy vznikl během dvou měsíců a na svoji dobu byl velice nákladný – stál 900 000 amerických dolarů.