Zetwenka

V roce 1958 byl film zamítnut v Chicagu, ale pro cenzory to tentokrát nedopadlo a naopak soudce vynesl povolení promítat i v tomto městě.

V roce 1948 se distribuční společnost rozhodla zvýšit zisky a prosadit film i v komerčním kině v Newarku, ředitel kina však film zamítl s tím, že je vhodný jen nekomerčně a na vzdělávací cykly. Následný spor ale ředitel kina prohrál.

Neúnavná a agresivní propagace a křiklavé doprovodné akce producenta Krogera Babba mátly i cenzory, když někteří snímek považovali za vzdělávací pro úzké skupiny a jiný za standartní dílo pro zábavní formu s omezeními.

Některá představení navštívil tehdy slavný propagátor sexuální hygieny Elliott Forbes, který tam přednášel a jeho pomocníci mezitím nabízeli k prodeji jeho knihy.

Původní verze filmu před obnovenou premiérou v roce 1957 počítala s přestávkou na rozdávání brožurek, ale film byl do jisté míry revidován.

Distributoři promítali film odděleně mužskému publiku a ženskému. Asistentky ve stejnokrojích pak divákům rozdávaly brožurky a publikace o sexuální hygieně. Tyto kroky vedly k tomu, že se film stal velmi známý a úspěšný.

Výroba filmu stála 65 000 amerických dolarů a za necelých 11 let film vydělal přes 22 milionů dolarů.

Film byl původně zamýšlen jako trilogie.

Jak scenáristka Lillian Hellman, tak i režisér Lewis Milestone se Výboru odmítli podřídit, a proto je filmový průmysl zařadil na tzv. „šedou listinu“. Tím jsou jejich filmy označeny jako nepřijatelné. Oni dva se stali terčem méně nápadné ostrakisace.

Po skončení 2. světové války se na všechny účastníky natáčející proruské snímky upřela pozornost kongresového Výboru pro neamerickou činnost. Na konci 40. a počátku 50. let používají politici Severní hvězdu a jí podobné filmy jako kladivo na Hollywood.

Velmi nevraživý postoj k Severní hvězdě zaujal tiskový magnát William Randolph Hearst, který nařídil všem redaktorům, aby ve všech zmínkách o filmu automaticky psali „bolševická propaganda“.

Studio odstranilo či upravilo značnou část textu scenáristky Lillian Hellman, která pak od smlouvy se studiem odstoupila. To ji vyplatilo penalizační poplatek 30 000 amerických dolarů. I tak její jméno zůstalo v titulcích.

V pozdější letech byl film přetvořen do podoby antikomunistického snímku Armored Attack v roce 1956 (kritizující vpád Ruska do Maďarska).

Průběh cenzurních řízení není u tohoto filmu obvyklý, neboť si sami tvůrci postupně vypouštěli časti scénáře a posléze filmu podle toho, jak se měnil postoj USA vůči Rusku (od spojenectví až po nepřátelství v pozdějších letech).

Ford dostal nařízeno zkrátit film o scény odhalující pochybení vlády a naopak zdůraznit sekvence, které dokládaly statečnost amerických vojáků.

Po dokončení natáčení předložili Toland a Ford film k posouzení námořnictvu a dočkali se nelítostné kritiky. Admirál Harold Stark napsal pak hodnocení, které vedlo až k zákazu filmu.

V roce 1942 byl film na příkaz vlády USA uložen do trezoru. Uveden byl teprve v roce 1991.

Původní verzi o délce 82 minut mnozí odborníci považují za největší propagandistický neúspěch v dějinách druhé světové války.

Oscara získala pouze cenzurovaná zkrácená 34minutová verze, která vynechala fiktivní úvod a závěr.

Film po moha úpravách a škrtech mohl konečně v roce 1949 vyhovět jak cenzorům, tak i Hughesově umělecké koncepci a dostal znovu licenci. Legie slušnosti potom snímek také přehodnotila a přesunula do kategorie „B“ (film po morální stránce částečně nevhodný).