Zetwenka

Pensylvánská rada cenzorů film zakázala kvůli „amorálnosti“ vylíčených sympatií vůči loajalistům. Soud toto nařízení pro tento stát zamítl s tím, že ve filmu není nic tak amorálního, aby to pošlapalo svobodu projevu.

Film si vedl dobře v malých klubech a nezávislých kinech, kde se objevovaly různé zkrácené verze filmu. Od roku 1972 pak byl ve videopůjčovnách. Premiérová kina však zájem neprojevila.

Úplná verze filmu ležela ladem až do roku 1972, kdy byla opět uvedena pod záštitou Národní organizace pro reformu zákonů o marihuaně, aby ho využila při kampaňi na dekriminalizaci marihuany,

Film v kinech nevydržel ani rok a pak byl stažen, protože nebyl schválen Produkčním kodexem. A nebyla šance na schválení, neboť zobrazoval pomůcky k užívání drog a jejich metody, což byl v Kodexu jeden ze zákazů.

Detroitský policejní komisař v roce 1935 označil film za čirou sovětskou propagandu a zamítl tak projekci na základě městské vyhlášky pro nemorálnost a neslušnost. Následná pře končí až u Nejvyššího soudu pro stát Michigan, který překvapivě zákaz anuloval. Verdikt soudu byl, že výhrady proti zahraničním politickým formám řízení nemohou stát za zákazem filmu a policejní úředník nemůže překračovat své meze.

Za zákazem filmu nestál jeho obsah, ale jeho provokativní, nepřístojná a klamná propagace a samotný název snímku.

Newyorská rada film zamítla, „přestože si manželka uvědomí své špatné chování“, film je i přesto nemorální. Následná pře končí až u Nejvyššího soudu pro New York s výrokem zamítnutí s tím, že takový námět není vhodný na plátna kin.

Film byl na konci května roku 1934 dodán výboru pro záležitosti filmových studií, ale již v červnu byl zamítnut Produkčním kodexem, pro „divoké a chtivé polibky“, dále vadila hříšná reklamní kampaň. Aby film vyhovoval, musely se upravit scény, i tak je poznat, kde cenzoři „řádili“ z nelogičnosti scén a i samotného závěru. Dále se musel změnit název filmu. Konečná verze se pak mohla uvádět v celých USA. 
Avšak Legie ho stejně odsoudila se vším všudy a zakázala ho pro všechny své katolíky.

Distributor požádal o povolení promítat film ve státě New York, ale rada cenzorů zamítla s poukazem na nemravnost (propagace sterilizace, rozvíjení eugeniky), podněcování ke zločinu (ovlivnitelní soudci šířící bezpráví) a pokleslé morálce (dívky mohou být mrzačeny nelegálně, ale přesto v mezích zákona). V období od 5. 5. 1934 do 20. 8. 1937 byl film zamítnut čtyřikrát. Ani u následného soudu distributor nepochodil.

Jedna z prvních produkcí Darryla F. Zanucka po odchodu z Warner Bros a založení studia Twentieth Century Pictures. Darryl F. Zanuck se rozhodl postavit stále se přísnějším omezením a silnější autocenzuře studií a neregistroval své nové studio v celonárodním Sdružení amerických filmových producentů a distributorů. Vyhnul se tím povinnosti předložit scénář Výboru pro záležitosti filmových studií. Přesto, že ho natočil podle svých představ, nakonec musel ustoupit požadavkům Správě kodexu a vystříhat všechna vášnivá objetí a vyzývavé scény v ložnicích, aby snímek mohl alespoň někde distribuovat, jelikož většina premiérových kin náležela ke Sdružení.

Film stál producenta Zanucka přes půl milionu amerických dolarů a v Chicagu ani v jiných městech neuspěl a skončil jako ztrátový.

Legie slušnosti udělila snímku známku C – zamítnuto. Ačkoliv město Chicago samo oficiální zákaz nevydalo, byl postup Legie účinný a početná skupina katolíků mu zřídila negativní renomé.

Správa kodexu si vyžádala změny, protože téma filmu bylo dle nich „mimořádně pohoršující“. Vadilo nakažení zhýralé Mildred (Bette Davis) syfilidou – po úpravě je to tuberkulóza, a bylo nařízeno doplnit sňatek Mildred s Millerem (Alan Hale).

Film neodpovídal představám místních organizacích Legie slušnosti a byl zakázán ve městech Detroitu, Pittsburghu, Omaze a Chicagu. I tak snímek o údělu člověka byl nad síly organizace a důsledkem těchto snah byla rekordní návštěvnost v jiných městech.

Jeden z prvních zvukových filmů vyrobených v ruských studiích.

V roce 1946 po zhlednutí filmu Rada cenzorů nařídila vystřihnout scény rozhovoru ženy s lékařem o potratu a scénu potratu u bylinkáře, což distributor odmítl. Následný spor skončil u soudu pro New York, kde byl potvrzen zákaz promítání pro nemravnost. Soud dodal dovětek, že i kdyby se vystřihlo vše sporné, téma filmu by zůstalo stále jasné.

Do konce roku 1933 zhlédlo film přes 20 milionů diváků.

Legie slušnosti zařadila snímek na svůj seznam a po schválení Produkčního kodexu v roce 1934 byl film okamžitě stažen z distribuce a zakázán.

Snímek zůstal v trezoru do poloviny 50. letech 20. století, kdy významná filmová studia otevřela své filmové archivy a prodala tento a mnoho dalších snímků v původní podobě před Kodexem televizi.

V Atlantě byl snímek rovnou zakázán, totéž se stalo v Rakousku, Austrálii a Finsku. V dalších státech jako Maryland, New York, Ohio se spokojily s vystříháním scén (např. dvojsmyslné písně apod.).