Zetwenka

Natočeno ve stylu direct cinema, ve Francii nazývaný cinéma-vérité. Je tvořen jasnými principy – žádné zasahování do situací, žádné otázky, interview, jen prosté zaznamenávání skutečnosti. Od toho název cinéma-vérité, tedy kino-pravda.

Legii slušnosti vadila účast scenáristy Daltona Trumba, který byl na černé listině pro své komunistické kontakty a byl označen za hrozbu pro USA.

Legii slušnosti vadila věta, kdy se Spartakus (Kirk Douglas) svíjí bolestí a jeho milá Varinia (Jean Simmons) na něj volá: „Ach prosím zemři miláčku,“ a tak byla věta vypuštěna a scéna upravena.

Stanley Kubrick najímal trpaslíky, bezruké a beznohé muže, jimž pak připevňoval umělé končetiny.

Spartakus prošel před prvním promítáním cenzurou a je jedním z posledních komerčních filmů, „z nichž je odstraněna homosexualita“ Správou produkčního kodexu.

Cenzurní úřad v Detroitu ponechával „volné ruce“ třem nezávislým kinům ve městě, pokud si hlídali vstup až od 18 let. Tento film však tvořil zvláštní případ – cenzoři odstranili scény znásilnění, přestože se jednalo o film primárně pro dospělé a promítaný v nezávislých kinech.

Cenzoři u tohoto snímku spatřovali zásadní problém v 90vteřinové scéně znásilnění. Bylo nařízeno vystřihnout scénu pro komerční promítání v New Yorku, totéž ale v roce 1962 ve Fort Worthu v Texasu.

Společnost, která film distribuovala v USA, nepožádala o schválení k povolení promítat komerčně Sdružení amerických filmových producentu a distributorů. Snímek se tak promítal v nezávislých a klubových kinech. Sdružení sice v roce 1961 očekávalo, že společnost požádá o licenci, jen aby mohli snímek rovnou zamítnout, jako se to stalo v i Atlantě v Georgii, kde o licenci distributor zažádal a film zamítli. Ani potom, co filmová inspektorka CH. Smith Gilliam, jediná na stálý úvazek, kterou město platilo, nařídila změny (vystřižení scén + jakékoliv odkazy na Ilyinu profesi), byly Radou cenzorů shledány nedostatečné.

Hlavní postava neprovozuje své řemeslo jedině v neděli, odtud název filmu.

Film napsal, režíroval a produkoval Jules Dassin, přední hollywoodský producent a režisér, který emigroval z USA do Francie potom, co byl na černé listině kongresového Výboru pro neamerickou činnost, který v 50. letech pořádal štvanice proti sympatizantům s komunismem. I po deseti letech procesů zůstal „nezaměstnatelný“.

Film stál 150 000 amerických dolarů a byl velmi úspěšný, vydělal na tržbách 6 milionů dolarů.

Tímto filmem přišla do historie moderního filmu revoluce nejen v Itálii, kde Sladký život vyvolal pozdvižení především prudkou, ale i rozporuplnou reakci, kdy jedni z katolické církve ho chválili a druzí mu udělili verdikt zapovězeného filmu nepřístupného všem. Vzápětí však byl oceněn na canneském festivalu Zlatou palmou. Legie v USA mu dala známku A-4 (s výhradami morálně nezávadnými pro dospělé) podle nových dodatků z let 1957 a 1963, kdy si začala uvědomovat, že zaspala dobu a nekatolíci ji již považovali za směšnou organizaci. Též Správa kodexu byla velmi rozpolcená při posuzování filmu, ale žádná oficiální zakázání nenásledovala.

Film je zakázán v roce 1963 v Atlantě v Georgii městskou vyhláškou. Distributor se soudil. Soud rozhodl, že vyhláška je neplatná. Atlanta se nevzdala a schválila si novou vyhlášku a stanovila 3 nové kategorie označení filmů na schváleno, nevhodné pro mládež a nepřijatelný. Filmový inspektor vše, co se ve městě mělo komerčně promítat, přezkoumal. Pokud se film promítal při označení nepřijatelný, znamenalo to automatické zatčení a pokutu 500 dolarů, uvěznění na 30 dnů nebo obojí. Místo nahoře je v Atlantě zařazeno do mládeži nepřístupno a vyhne se tak zákazu. Tento film prošel, ale nebezpečí, že cenzoři si najdou další filmy, přetrvávalo.

Distributor se ani nenamáhal snímek předložit Správě kodexu, protože věděl, že je to beznadějné. Vzhledem k tomu, že film nebyl schválen, tak se promítal ve filmových klubech a nezávislých kinech.

Místo nahoře byl jeden z nejúspěšnějších zahraničních snímků, které se v USA během 50. a 60 let promítaly.

Film vznikl podle literární předlohy Johna Braineho.

Slova, která popudila cenzuru, byla: znásilnění, antikoncepce, penetrace nebo sperma, a zákaz filmu byl jako vyšitý, ale distributor Columbia Pictures se obrátil na soud a ten neshledal, že by použitá slova, která jsou součástí lékařské terminologie, byla natolik závadná, aby stačila k zákazu filmu a cenzor tím překročil ústavní hranice.

Film je podle knižního bestselleru z roku 1958, jehož autorem je Robert Traven, což je pseudonym michiganského soudce, který tvrdil, že příběh je smyšlený, přestože podrobnosti v románu připomínají skutečnou vraždu z roku 1952 v Michiganu.

Film získal Výroční cenu Unie dánských filmových kritiků.

Spor o film mezi cenzory z NY a distributorem vedl až k Nejvyššímu soudu pro USA a tam bylo rozhodnuto, že newyorský státní zákon o cenzuře, podle něhož bylo rozhodováno v letech 1929 až 1965 a posouzeno bylo přes 18 000 filmů, odporuje 14. dodatku Ústavy.