Zetwenka

Film se promítal pouze v nezávislých kinech.

Lesbické divačky nesouhlasily s klišovitým vyobrazením June (Beryl Reid) jako mužatky, jejíž mužská gesta v nich vyvolávaly smích.

Noviny Los Angeles Times podrobily cenzuře inzerát na film – pozměnily kresbu ženské postavy a vynechaly odkazy na lesbický vztah.

Robert Aldrich se zhostil tématu lesbické lásky, na Londýn 60. let velmi kontroverzní, profesionálně s nestranným přístupem.

Film byl natočen podle stejnojmenné divadelní hry od Lucase Hellera a Franca Marcuse, která se proslavila nejen tématem sapfismu, ale také prvním lesbickým aktem v celovečerním filmu. Skandální scéna byla v podobě cca 119vteřinového lesbického milostného aktu.

Film se do mnoha kin nedostal jednoduše proto, že mu Asociace přidělila klasifikaci pouze pro dospělé.

Filmový publicista Vito Russo v knize „Celluloid Closet“ uvedl, že americké kritiky konec snímku zmátl.

Podle Katalogu filmů Amerického filmového institutu 1961–1970 původní verze trvala 124 minut, ale ve francouzských kinech musela být stopáž pokrácena.

Film, obhajoba sexuální svobody a experimentů, byl zakázaný po uvedení ve Francii a USA. Provozovatel kina v USA, Paramount v Jacksonu v Mississippi Candy uvedl a pak byl i s promítačem zatčen, kopie filmu byla zabavena, protože policisté v civilu si zakoupili lístky  a po zhlédnutí „úřadovali“. Záchranu našli až u Nejvyššího soudu USA v roce 1971.

Kritici Candy odsoudili, podle nich chyběla souvislá dějová linie, diváci však společenskou satiru přijali a dobře se bavili. Dále film čerpal inspiraci z parodie na Voltairův román „Candide“.

Vychází z románu téhož jména, který pod společným pseudonymem Maxwell Kenton napsali Terry Southern a Mason Hoffenberg. Svižný příběh si dělal legraci z prchavých módních atribut USA 60. let.

Snímek získal v roce 1967 ocenění za Nejlepší film na festivalu v Mannheimu-Heidelbergu.

V roce 1991 vyhrává Frederik Wiseman právo promítat film i pro komerční účely pod podmínkou, že tváře odsouzenců a dvou dozorců budou uměle rozostřené. V roce 1993 jde film do celoplošného vysílání.

Jediný dokument, který se promítal na festivalu v New Yorku v roce 1967. Příznivé recenze se pak objevují v New York Times, Varietu, Cue.

Herci ve filmu byli obyvatelé státního zařízení pro duševně narušené trestance v Bridgewateru, stát Massachusetts.

Film je zdravotnickou osvětou v podobě hraného dokumentu a uváděl se i v komerčních kinech USA. Ale státy New York a New Jersey povolily pouze nezisková promítání v kostelích, školách a budovách organizace YMCA (Křesťanská mládež).

Chicagská cenzura nařídila vyjmout scénu zobrazující narození bizona.

Film uvedlo více než 125 amerických kin.

První z dvojice filmů, jejichž barvitý název vychází ze švédské státní vlajky, je v jádru filmový experiment – příběh „filmu ve filmu“.

Při rozhodování o dovozu filmu do USA rozhodoval tzv. trojitý test. Film jím prošel, ale už nestanovil, jak s ním mají nakládat městské a státní cenzurní úřady. Což také vedlo k řadám zákazů (třeba v Bostonu, Baltimoru, Kansasu), rozporům (Maryland, Arizona), soudním přím (Kalifornie, San José, Atlanta, Norfolk), i zatčením za promítání (v Jeffrssonu).