Caym

Nechtěla jsem tohle téma vytahovat zrovna v poslední den festivalu, ale včerejšek mě utvrdil v tom, že se z toho musím vykecat. Tak tedy: boj o sedačky (především ve velkém sále) je něco, co přidává stresu, nikoliv atmosféře festivalu. Jak jsem minulý rok byla zaujatá proti akci na LFŠ ve stylu "sesedněte se doprostřed, zagestikulujte, jestli máte vedle sebe volno a hlavně: nesmíte nikomu držet místo taškou, bundou či teniskou", tak se k obdobnému řešení nyní přikláním i v rámci Varů. Ačkoliv - stejně se vždycky najde někdo, kdo to dodržovat prostě nebude. Jako včera, kdy jsem celý den trávila na projekcích ve velkém sále Thermalu. Za námi seděla slečna, která vedle sebe měla dvě volná místa. Ebenův sexy hlas oznámil, že nyní mohou lidé bez vstupenek obsadit volná místa, na místo vedle slečny se tedy vrhla další slečna, hodila na sedačku sako a zeptala se, zda by jí místo nepohlídala, protože ona ještě musí na záchod. Dobrá, kývala slečna hlavou. Za další dvě minuty dokvačil ke stejným sedačkám pár, který slečně oznámil, ať sako laskavě odklidí z jejich sedaček, protože ONI mají na tato místa vstupenky. Marně slečna argumentovala pěti minutami, vyhlášeným heslem "urvi si sedačku, už můžeš", či stejným popiskem na vstupence. Madam měla "hodinky Armani seřízené podle českého rozhlasu", a proto "jí ukazovaly čas přesně a ještě to nebylo pět minut", krom toho "neslyšela žádný gong ani hlášení" (které všichni ostatní slyšeli, což je záhada). Kolosální hádka bavila celé čtyři řady nad rozzuřenou dvojicí i čtyři řady níž, slečna vedle dvojice už se až tak nebavila, to samé se dá říct o slečně, co se vrátila z WC. Co na to říct? Chtělo by to dodržovat pár zásad:

1) když máte vstupenku, choďte do sálu včas (ano, na dámských WC jsou vždycky zpropadené fronty, c'est la vie)

2) když přijdete pozdě, nehádejte se o "svá" místa, už prostě nejsou vaše (ano, život je krutý)

3) když máte tlupu kamarádů, kteří si ale ještě venku kupují cukrovou vatu, kafe, zmrzlinu, pobíhají kolem Thermalu, aby sehnali nejlevnější bagetu, nebo se zasekli někde v půlce cesty na pokecu s dalšími kamarády, hlídejte si jim klidně místa, ale viditelně: dejte na ty zpropadené sedačky tašky, zimní kabáty, omotejte je šálama a nasaďte jim čepice, prostě ať je to vidět - víte, jak je otravné, když se proderete do středu řady, jen abyste slyšeli "ale já tady držím místo Pepíkovi a Aničce"? Já vám kašlu na Pepíka a Aničku! Pokud mi Ebenův sexy hlas řekl, že mám zabrat volná místa, a já se proderu k očividně volným místům, tak už se nehodlám drát jinam (dost pravděpodobné je i to, že zatímco se deru dál, zabere někdo ty zbylé sedačky, které by připadaly v úvahu, pokud bych se nezdržela snahou zabrat místa Pepíčka a Aničky).

A jako bonus: nikomu se nesnažte vnutit, že máte hodinky Armani, podle kterých by se měl točit celý svět. Všichni na to kašlou. Hlavně já.

autor fota: Film Servis Festival Karlovy Vary

To takhle přijdete na novinářskou projekci filmu Beasts of the Southern Wild, posadíte se do sálu, který je absolutně přeplněný, máte radost, že jste ulovili dobrá místa, ČEZ panteři se proběhnou po plátně, Věra Chytilová slepí globus, žena na plátně mluví s mužem. Mluví - maďarsky?! Cože? Novináři se začnou ošívat, některým to dochází pomaleji, jiným rychleji. Všichni začnou podrážděně šumět, židle vržou, všichni si nedůvěřivě šeptají, mobily svítí, kontrola programu - něco je špatně. Chyba v Matrixu? Těžko říct, každopádně vedení festivalu nám připravilo menší změnu a vytržení ze stereotypu svázaného programem. Rebelie! Na programu jsou Drazí zrazení přátelé, soutěžní snímek sekce Na Východ od Západu. Někteří novináři naštvaně odcházejí, jiní syčí, ať jsou ostatní zticha. Kdo zůstal, nemohl litovat, debut maďarské režisérky je nadmíru zajímavý. To samé se bohužel nedá říci o snímku Polski film. Česká mokumentární fantasmagorie staví na fiktivní realitě a reálné fikci. Snaží se poplést hlavu divákům, ale nakonec se ztrácí sama v sobě. A je to dlouhé... zoufale, zoufale, zoufale dlouhé.

Tak jsem konečně viděla Holy Motors. Snažila jsem se chápat, vnímat, sledovat, ale začala jsem upadat do stavu "co to...proč to...cože?". Každopádně jsem zvědavá na reakce diváků dnes večer (na velkém plátně to bude určitě ještě větší zážitek, haha), já jsem si projekci užila v malém kinosále spolu s obrovským množstvím novinářů - chuť vidět letošní canneský provokatérský snímek je kolosální a řada novinářů čekala před sálem už půl hodiny předem.. Reakce? Smích (zřejmě) na správných místech filmu a ve správných chvílích, potlesk. A stejně jako minulý rok mě i letos začínají rozčilovat anotace. Popisky pod názvy filmů jsou plné "intimity, ódy, poetiky" a jiných provařených škvárů a ve většině případů zavádějí. Tak jsem například došla na poetické ruské drama odehrávající se uprostřed prérie - a poetika nikde (za což jsem ve výsledku byla ráda) - oproti tomu všude spousta krve, poetický záběr na prérii tak maximálně ve chvíli, kdy už se po ní válela spousta mrtvol, a rodinné skeče k tomu. Hemel a jeho přirovnání ke Studu bylo založeno nejspíš na dvou kapitolách z celého filmu... takže vzít do ruky program, tužku a poslepu vybírat, někdy je to tak lepší.

Kdo z vás ráno v sedm rozlepil oči, zjistil, že prší. Byl to slejvák. V devět už zase slunce začínalo žhnout jako na poušti. Každopádně díky zmíněnému dešti (vždycky je fajn mít to na co svést) jsem se nedostala na ranní projekce a začala jsem až v 10.30 světovou před-premiérou Henrika, ke kterému jsem si dala jako jednohubku tiskovku, na které se ukázalo žalostně málo novinářů. Roli nejspíš sehrál i fakt, že dnes šlo již o pátou tiskovku v pořadí. Každopádně tiskovka Henrika zabrala nakonec zhruba patnáct minut a pár podpisů fanouškům, což je škoda - snímek o zoufalém třicetipětiletém anti-hrdinovi, který dělá jednu pitomost za druhou a snaží se vyhnout jakékoliv odpovědnosti za svůj život, své chování i svou osobnost, si totiž nehraje na nic metaforického, nejde do závratné hloubky, ale zároveň se umí dostat pod kůži nenásilným lehkým způsobem - prostě seversky, s odstupem, ale přesto civilně, bez nánosu zbytečností, střídmě, příjemně a hlavně: neskutečně realisticky. Hlavní postavu se Henrik Rafaelsen, dle svých slov, snažil ztvárnit tak, aby ji diváci i přes všechny ty nesnesitelné výlevy a karamboly měli rádi. Podle mě se mu to podařilo, podle jedné z přítomných novinářek jeho snaha selhala - jestli to je tak či onak můžete zjistit sami dnes ve velkém sále ve 20.00 na světové premiéře, na kterou se celá delegace filmu, v čele s režisérem Martinem Lundem, očividně nesmírně těší.

Fanoušci queer filmu si mnou ruce – do Varů totiž míří Ira Sachs – new yorský režisér, scénárista a zapálený umělec, který se angažuje nejen na poli filmovém, ale i na poli literárním a všeobecně uměleckém, a především – queerovém. Za sebou má studium literatury a filmové teorie na univerzitě v Yale a několik snímků – Manželská klec, The Delta a snímek Forty Shades of Blue oceněný hlavní cenou poroty festivalu Sundance. Vyučuje film na Newyorské univerzitě, měsíčně pořádá přehlídku Queer/Art/Film a skrze program Queer/Art/mentorship podporuje newyorské queer umělce. Za zmínku také stojí, že Ira Sachs bloguje a blogování podporuje, tudíž si můžete do vyhledávače zadat adresu keepthelightsonfilm.com a ponořit se do new yorského světa LGBT komunity.

Životní příběhy/rozhovory/či jakékoliv jiné mediální vstupy čtenářů webu najdete pod hlavičkou "Tell Your Story", kolonka "Avery Willard", která se tváří jako jméno člověka, pod sebou doopravdy ukrývá postavu queerového umělce dominující v novém snímku Iry Sachse Neodcházej. Právě jeho životní příběh se skupina queer umělců snaží poskládat ze střípků filmů a fotografií zapomenutých a znovu objevených v krabicích new yorské městské knihovny. v sekci "Gay New York" potom máte jedinečnou možnost nahlédnout do světa gayů žijících ve Městě, které nikdy nespí (nebo také ve Velkém Jablku – když jsme u toho, kdo z vás ví, proč se New Yorku říká zrovna Big Apple? Big Mac? Mac Apple?). Uměním vycházejícím z prožitků a životních příběhů samotných umělců (= tedy uměním autobiografickým) se zabývá sekce "Art & Autobiography" a sekce "The Movie" nás přivádí k novému snímku Iry Sachse: Neodcházej.

Film Neodcházej se v letošním roce již ucházel o přízeň festivalu Sundance a Berlinale, odkud si odvezl prestižní cenu Teddy Award za nejlepší snímek s LGBT tématikou. Karlovy Vary jsou tak pro snímek další možností otevřít divákům, kritice i filmařům oči a ukázat jim, že queer je něco, co je třeba ve filmu i nadále rozvíjet a podporovat. Film se kromě jiného ucházel o finanční výpomoc u fondu Kickstarter (skrze který financují projekty mecenáši – počínaje deseti dolary a konče – no, vlastně nekonče), protože (kromě faktu, že natáčet sexuálně otevřený snímek je v Hollywoodu ošemetné), slovy Iry Sachse: „Je tomu sice těžké uvěřit, ale filmy zobrazující životy gayů v současné Americe se natáčejí čím dál méně. Filmy jako Zkrocená hora nebo Děcka jsou v pohodě bohužel nespustily lavinu nových snímků zkoumajících queer vztahy. Od počátku jsme věděli, že pokud budeme chtít vyprávět takovýhle příběh, budeme potřebovat veškerou podporu přátel, rodin, gayů, heterosexuálů, filmařů, milovníků filmů, sociálně-zapálených, velkorysých… a vlastně kohokoliv, kdo by chtěl vidět vznikat upřímný a otevřený film zabývající se intimními vztahy.“ Samotný snímek vznikal jako reakce Iry Sachse a spolu-scénáristy Mauricia Zachariase na zobrazování života gayů v New Yorku, zároveň jde o osobní výpověď filmaře jdoucího ve stopách umělců, jako jsou Jean Eustache, Ingmar Bergman, Jacques Nolot či Chantal Akerman. Ira Sachs se tak v novém snímku inspiruje svým deset let trvajícím vztahem a vykresluje láskyplný a nadějný vztah dvou mužů, který ukončí drogová závislost a hromadící se tajemství.

„V den, kdy náš vztah skončil, jsem věděl, že přesně to je ten příběh,“ říká Ira Sachs o svém novém projektu pro indieWIRE, „Neodcházej je zčásti autobiografický příběh inspirován mým posledním vztahem, zároveň zobrazuje život gaye v New Yorku v posledním desetiletí. Jako umělec, filmař a člen multisexuální společnosti nevidím na plátně záběry mého New Yorku, nevidím tam záběry zachycující to, jak nyní gayové žijí. Natáčel jsem snímky o rozdílnosti, o outsiderech a tajemstvích. Všechny tyto věci pro mě byly tématicky queerové, ale nikdy jsem nenatáčel snímky přímo o mém životě.“

Tenhle snímek je jiný.

„Je to hodně živelný příběh o sexu, drogách, lásce, životě, přátelích, rozhovorech a sporech. Je to tak trochu melodramatické, ale samotný film, alespoň podle mě, melodramatický není.“ 

12 033 akreditovaných návštěvníků, 310 filmových tvůrců, 814 filmových profesionálů a 649 novinářů. 413 filmových představení, které navštívilo 126 302 návštěvníků. 199 uvedených filmů. Tak vypadal letošní 46. MFF Karlovy Vary v číslech.

Křišťálový glóbus získal izraelský film Josepha Madmonyho Restaurátor. Zvláštní cenu poroty Cigán Martina Šulíka. Cenu za režii Pascal Rabaté za film Prázdniny u moře. Za herecké výkony byli oceněni David Morse (Spoluautor) a Stine Fischer Christensen (Neviditelná). Zatím 35 filmů se chystá do české distribuce, mezi nimi i Jmenuji se Oliver Tate, Jane Eyre,  Le Havre, nebo třeba norský Lovec trolů.

Karlovy Vary se pomalu chystají na dobu pofestivalového spánku. V ulicích už se to nehemží lidmi spěchajícími na filmy, geniální panteři odpočívají, kolem sálů nepolehávají lidé zoufale čekající na volné místo v sále, Messenger centrum je zavřené, plakáty rozebrané a doslova otrhané ze zdí Thermalu. Staff už se jen tak líně rozhlíží po okolí a focení na červeném koberci začíná být passé. Atmosféra festivalového nadšení je u konce. 

I když se Karlovy Vary opět vrací do svého typického stavu lázeňského města a v Thermalu to začíná vypadat jako ve vybydleném westernovém městečku, bilancování se člověk nevyhne. Očima Caym tedy letošní MFF vypadal nějak takhle: 33 viděných filmů, z toho 24 dlouhometrážních a 9 krátkometrážních, 1 návštěva kina Drahomíra, 1 krátká návštěva kina Espace Dorleans (a rychlý útěk), 3 návštěvy kina Čas. 2 plakáty ukořistěné agenty 8 a 3. Denně 4 hodiny spánku. Alespoň 4 krekry každý den. Alespoň 1 Jameson každý den. 1 společná fotka se Sassonem Gabai. Minimálně 1 chrápající nebo spící novinář na všech novinářských projekcích. 4 tiskovky. 4 festivalové znělky s Johnem Malkovichem. Snad 100krát (už lehce otravná) znělka s Judem Law. 1 nejlepší film 46. MFF Karlovy Vary: Restaurátor (yes, já věděla, že mě porota nezklame!). 1 nejhorší film: Erotic Man. 1 filmové zklamání: Jako opice. 1 výborný dokument: Balada o Genesisovi a Lady Jaye. Nejlepší sekce: Deset evropských režisérů očima Variety a 1 filmové překvapení: Dech.

Chlupis už není hoax. Nyní je hoax Pomo. Od doby, co jako ranní ptáče chodím na ranní projekce, a tím pádem vynechávám snídaňová setkání, jsem našeho šéfa neviděla. To mi ovšem nezabraňuje navštěvovat tiskovky (stává se z toho můj oblíbený koníček) a lovit z kapsy polomrtvý foťák (když já si vždycky zapomenu dát nabít baterky). Ještěže Starsfan vede zrcadlovku. Každopádně na projekci islandského drama/komedie Královská cesta jsem při závěrečné diskuzi ulovila (nepříliš kvalitní) fotky režisérky a střihačky Valdís Óskarsdóttir. Komu je jméno povědomé: ano, to ona sestříhala Věčný svit neposkvrněné mysli. A debata, kterou s ní vedl jeden z kritiků Variety + obecenstvo, se točila kolem nedostatku evropských snímků v islandské distribuci (čímž pádem ani film Mama Gógó Valdís neviděla), kolem obsazení Daniela Brühla z filmu Good bye, Lenin (kterému trochu zmatená Valdís neustále říkala Good bye Berlin a nechtěla si to diváky dát vymluvit) a nakonec kolem slavných islandských herců. Valdís Ó.: "Ano, ta herečka je slavná. Ale na Islandu není těžké být slavný." Takže kdo stále doufáte ve svých pět minut slávy, vydejte se na Island, úspěch (téměř jistě) zaručen. [na fotce vlevo Valdís Óskarsdóttir]

Erez Kav El zmínil tři zdroje inspirace při psaní scénáře. První dva zdroje jsou literární: povídka, točící se kolem amerického umělce, který odjel do Benátek ve snaze objevit lásku a dokázat ji začlenit do svého života a román o muži, kterému se do obchodu vloupá neznámý cizinec. Zní to povědomě? Román se dle slov Ereze Kav Ela zabýval právě prazvláštním vztahem "vloupaného" a vlastníka obchodu. Kromě literární inspirace Erez Kav El čerpal i ze svého vztahu s otcem a ze svého celkového vnímání vztahu otec-syn.

Teď si dáme jeden chyták: jak moc jste vnímaví k přízvuku v hebrejštině? Rozeznáte přízvuk egyptský od ruského? Ne? Takže jste si určitě nevšimli, že Anton, tajemný muž, o kterém toho příliš nevíme, má právě onen ruský přízvuk. Dle slov režiséra byl právě jeho ruský přízvuk tím, co ostatním postavám Antona ještě více oddalovalo. Byl pro ně vlastně ještě záhadnější, než pro samotné diváky.  O Antonovi toho totiž příliš nevíme. Je z bohaté rodiny, zřejmě byl muzikant, ale má pocit, že není dost dobrý, takže už nehraje, a zřejmě utekl od rodiny. Scénárista Erez Kav El dodává, že hledá nějakou emocionálně podnětnou situaci, hledá něco, co ještě nezažil a co bude moct doslova "uchopit, prožít" a vše ostatní je pro něj nepodstatné.

Na otázku, zda by neměla postava Antona být více prokreslená a neměli bychom o ní mít více informací, režisér i scénárista shodně odpověděli, že rozhodně ne. Pokud by ho divákům více přiblížili, narušili by tak vyváženost příběhu, který staví právě na faktu, že pro diváky i postavy ve filmu je Anton "neznámou". Hledisko diváka i postav z filmu je tak více méně stejné. Sasson Gabai ještě dodává, že i pro samotného otce je jednodušší snažit se vytvořit vztah s někým absolutně cizím. Stejně jako mnoho lidí raději otevře své srdce někomu, koho nezná, protože to není tak citové.

Závěr tiskovky se točil především kolem "praktických" otázek - Chaim Scharir potvrdil, že v Izraeli si posledních deset let začínají domácí filmy získávat oblibu, ačkoliv prim stále drží hollywoodská produkce. O tom, jak si vybírá, který projekt bude financovat, sdělil, že jediným kritériem je, že ho musí scénář nadchnout. Často se ale stane, že scénář je lepší, než výsledek. To ale dle Chaima Scharira není případ Restaurátora. [na fotce Erez Kav El]

Tiskovky bývají spíš o házení otázek do ringu, následném odpovídání a opětovném dotazování. Dnešní tiskovka k izraelskému snímku Restaurátor se odlišovala - panovala na ní totiž doslova pohodová atmosféra a víc než co jiného připomínala velmi podnětnou debatu nad šálkem kávy.

Z tvůrců se "diskuze" zúčastnil režisér filmu, pan Yossi Madmoni, uznávaný izraelský herec Sasson Gabai, scénárista Erez Kav El a producent Chaim Scharir. Restaurátor je jedním ze soutěžních snímků, který, oproti často válečně či politicky směřovaným izraelským filmům, zaujal především svým apolitickým ztvárněním. Na otázku, proč se Restaurátor zabývá spíše vztahy, než politikou nebo válkou, zareagoval Yossi Madmoni prohlášením, že veškeré filmy v sobě mají něco politického. Následně prohlásil, že jej zajímá především zachycení vlastních prožitků, a to jak ve válečných, tak v politických, ale i na vztahy zaměřených filmech.

Právě vztahy jsou totiž v Restaurátorovi primární. Otec nemá dobrý vztah se synem a vytváří si proto "adoptivní" vztah s neznámým mladíkem. Bojuje sám se sebou, ale i s okolím a měnícím se prostředím. Až na konci pochopí, co je příčinou jeho "osobního neštěstí" a pohne se dál.

Příběh je, dle slov herce Sassona Gabai, vlastně celkem jednoduchý, nebo se tak přinejmenším jeví, ale nakonec v něm můžeme objevit kouzlo maličkostí. Sasson Gabai popsal svůj vztah k postavě otce, potvrdil, že sdílí lásku otce ke všemu starému a i jeho přístup k životu, kdy se snaží vše přirovnávat a posuzovat na základě svých zkušeností. Jeho příběh popsal jako neustálý boj o přežití, jednoduchý, beze vztahů a jakéhokoliv komfortu, na jehož konci zjistí, co mu v životě chybí: vztah se synem.

Postava otce byla vůbec vděčným tématem. Paralela souboje starého světa, představovaného otcem, a nového světa představovaného synem byla dle slov režiséra ještě podmíměna rozvolněným střihem a pomalým tempem, který měl napovědět, s kým film soucítí a souhlasí - právě se starým světem.