Dech

Hans Van Nuffel naznal, že Dech je možná tak oblíbený z jednoduchého důvodu: je dojemný. "Kapesníky s sebou" je heslo téměř každého snímku o postavě trpící nevyléčitelnou chorobou, ale ne každý z těchto snímků ve vás zanechá hlubší pocity. Kromě dojemnosti je totiž třeba i něčeho víc. Je potřeba nadhledu, výborných hereckých výkonů (a především uvěřitelných, propracovaných charakterů), je potřeba bořit klišé a ukázat souboj na život a na smrt bez obalu. Dech je příběhem teenagera, který musí předčasně pochopit, jak může být život krutý. Je příběhem o rozhodnutí nežít i za cenu toho, že ztratíte to nejcennější, co máte: život. Tom není nepříjemný fracek, ani zoufalec, snaží se bojovat svým vlastním způsobem: poddáním se svému hořkému osudu. Navzdory svému věku máte neustále dojem, že to má v hlavě srovnané. Ví, co přijde, co ho čeká, jen o tom nemluví. Je to vlastně příkladný existencialista, který si sám rozhodne o svém osudu. Nečeká na svolení, svůj život nikomu nepůjčuje - před očima se nám pak odehrává doslova sobecký souboj. Má člověk právo druhému vyčítat, že nechce žít? Má člověk právo zachovat se sobecky a dobrovolně odejít z tohoto světa, a to proti přání těch, co ho milují? Na světě je hodně druhů sobeckosti, ale vystihnutí právě téhle je jeden z nejtěžších filmových úkolů. A úplně nejtěžší je zůstat doslova subjektivně objektivní - což se Hansi Van Nuffelovi povedlo především otevřeným koncem. Žádný happyend, žádná sad story. Jen realita. (ještě jedna věc je zajímavá - Hans Van Nuffel původně zamýšlel postavu Toma a Lucase jako jednoho jediného člověka, k jejich "rozdvojení" došlo až později, Lucas je tak "starším" Tomem, jeho starším já) (05.07.2011)

Překvapení se nekonalo a kapesník jsem z kalhot také tahat nemusela. Trochu mi film připomněl snímek To nejdůležitější, který ve mě vyvolal více emocí a i jeho kvalita dosahovala vyšší úrovně. Bohužel téma boje se smrtelnou nemocí je nevděčné a musí se umět podat, zvlášť pokud je přidaná optimistická rovina a nadhled hlavních postav. (08.07.2011)

Poněkud mdlé nemocniční depresárium na oblíbené téma "Jak se naučit žít s tím, že umírám", mě kromě emotivního nástupu zanechalo nezúčastněnou právě tak, jak bylo podáno - formou odtažitého konstatování, že někteří musí přežívat, aby mohli žít a přitom čelit dilematu, zda smrti nechat volný průběh nebo čekat na nejistý úspěch transplantace k životu s daným, a hlavně omezujícím limitem - přitom obojí zní jako látka pro zpracování lákavě a i když mám pochopení pro snahu neuvíznout v melodramatických hlubinách, za plnění úkolů z předsmrtných seznamů či praktických cvičení v milosrdných lžích, toto suché zhodnocení stavu, proložené vágním románkem a nějakým tím ilegálním výstřelkem, jako vytrženém z docela jiného charakteru, svědčí o vypočítavé opatrnosti bez vyhrazeného místa pro vcítění, a tak trochu pozapomnělo na fakt, že i mělčiny dokážou být zrádné... a tady se narazilo. Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (03.04.2015)

Výborná dráma o zmierovaní sa s osudom a s ťažkým údelom. Filmov o umieraní je habakuk, ovšem tento sa málinko odkláňa od zvyčajnej subžánrovej dramatickej/príbehovej osnovy a ide si svojou vlastnou cestou. Musím konštatovať, že kráča po lepšej cestičke. Preto aj keď ide o ošúchaný námet, nechýba tu veľká dávka originality, čo je rozhodne veľké plus. Navyše na konci akoby sa nenápadne podsúvala príjemná myšlienka, že umieranie nie je nič zlé, ale že ide o niečo prirodzené a že sa hlavne nie je čoho báť, čo do tohto smutného príbehu vnáša veľkú dávku pozitivizmu - opäť niečo nové. Z toho dôvodu paradoxne koniec snímku nedýcha smútkom, ako je u podobných drám zvykom, ale naopak, zahreje pri srdci. 85/100 (12.12.2014)

Dosť dobré! Najmä oceňujem ten štýl akým to bolo podané, teda bez zbytočnej sentimentality a pátosu. Aj keď samozrejme u každého takýto námet určite vyvolá empatiu, súcit a ľútosť. Tom mi bol zozačiatku dosť sympatický, no jeho idiotiskí kamoši (a to najmä Jimmy) ma presvedčili o opaku. Je mi jasné, že každý človek túži po priateľoch v dobrom aj v zlom, no čo z toho keď majú takýto negatívny vplyv? Napokon sa aj z Toma vykľul poriadny sebec, teda minimálne v tej jednej fáze, ktorá zabrala väčšinu filmu. Najviac sa mi páčilo to priateľstvo, ktoré nadviazal s Eline, a tie ich telefonáty cez sklo ma fakt dostali. Len keby sa potom Tom nesprával zas ako idiot... Celkovo, Eline mi prišla z celého filmu tou najsympatickejšou postavou. Škoda, že do filmu nebola ešte viac a obšírnejšie zakomponovaná. (11.08.2014)