Goldbeater

David A. Prior nám předkládá velmi realistický pohled na to, jak by asi mohla probíhat válka mezi USA a SSSR, kdyby obě mocnosti operovaly se stejným rozpočtem jako tvůrci tohoto filmu - nedisciplinovaný americký kovboj si to rozdá v lesíku se sovětskou mlátičkou (naprosto geniální Robert Z'Dar) a celý tento konflikt vyústí v nečekané finále! No stále to v principu dává větší smysl než třeba takové Hunger Games. [FOD 2019]

Vidět mladou Denise Richards, jak si osedlává tyranosaura (s mozkem Paula Walkera), je stoprocentní guilty pleasure. Něco podobného jen tak neuvidíte. Jsem vděčen Festivalu otrlého diváka, že opět seškrábl nějaký ten zapomenutý jurský sediment z nejhlubšího dna VHSkové kinematografie - a to v prodloužené 86 minutové evropské verzi s jinak vystřiženými peprnými scénami (mimo jiné se zábavnými hororovými praktickými efekty). Tamča a Tyrča je strašná bejkovina, kterou si jistě oba hlavní herci přáli smazat ze svého kariérního štítu. [FOD 2019]

Je na tom hodně znát, že je to pouze narychlo spíchnutý televizní film s nedokonalou vizuální stránkou a druhořadými herci (zejména naprosto nevýrazní hlavní představitelé to stahují dolů) a že ambice Michaela Manna s tímto námětem byly někde úplně jinde. O to větší má tento snímek přínos právě tím, že si na něm Mann mohl pocvičit, co ve scénáři bude a nebude fungovat, aby naplno svou vizi rozvinul a vybrousil o šest let později v remaku Nelítostný souboj. Přepadení v L.A. mu k tomu aspoň postavilo pevné základy.

U tohoto zombie filmu by diváci neměli příliš šponovat svá očekávání. Bob Clark byl jedním z prvních následovníků Noci oživlých mrtvol George A. Romera a společně se scenáristou Alanem Ormsbym (jedním z režisérů poměrně kvalitního hororu Deranged), jenž si střihl i hlavní roli, přinesli poměrně nenápadnou hororovou komedii o skupině divadelních herců, kteří si na opuštěném ostrově plní jakýsi zvrácený bobřík odvahy. Pod vedením maniakálního manipulátora Alana (Ormsby) to ovšem titulní „děti“ s hraním s „mrtvými věcmi“ trochu přeženou a probudí mrtvoly na přilehlém hřbitově. Nečekejte ovšem kdovíjaké zombie inferno už od začátku, oživlé mrtvoly se dostaví až v poslední třetině snímku, což je fakt, který velkou část diváků tohoto filmu otráví. Clark si zkrátka dal na čas, než divákům ukáže zvrat, na který dlouho zlověstně čekají. Přesto mě ta méně záživná první polovina filmu svou hutnou atmosférou bavila a to, co přišlo po ní, poměrně uspokojilo.

Sice to vůbec nemá koherentní děj, sympatické a logicky se chovající postavy, alespoň průměrné herecké výkony, nějaké slušnější produkční zázemí, schopnou režii či výraznější humor (má-li to vůbec být hororová komedie) - on tenhle film toho vlastně celkově moc nemá, zato ale má velmi nápadité masky a vymazlené praktické efekty. Je znát vliv klasických hororů Evil Dead a Noc oživlých mrtvol. Spookies jsou vlastně spíš jen takovým slepencem nápadů a inspirací a jako celistvá podívaná vůbec nefungují, přesto to právě díky již zmíněným maskám a faktu, že se v té naivní slátanině stále něco děje, docela dobře baví. Jen toho zmodralého kočkodlaka, co se potloukal celým filmem, jsem nějak nepobral.

Ona už novela George R.R. Martina je dost silný brak, jehož převedení do kloudné filmové podoby je těžko představitelné. Musím říct, že bez znalosti předlohy bych se v tomhle snímku úplně ztratil, respektive nechápal, proč se v jednotlivých scénách děje zrovna to, co se děje. Přes to všechno naskýtají Nightflyers určitý zajímavý námět, který ale rozhodně nemůže být vytěžen takto lacinou a hloupou cestou. Je z toho tak akorát otravný zamlžený videotrash bez špetky nápaditosti.

Velmi rozporuplný slasher. Od začátku mu nelze upřít silnou hororovou atmosféru a sugestivní prostředí pustého ostrova s opuštěnými budovami a zuřící bouří, přesto děj postupně naplňuje všemožná hororová klišé a ve finále vlastně ani vůbec nedává smysl. Přesto The Slayer nabízí velmi povedené gore efekty, solidní napětí a již zmíněnou atmosféru podtrženou prostředím. Působí to jako nápaditě zabalený filmový nesmysl, ovšem někdy si to s chutí dám znovu.

Tak trochu slabší pokus studia American International Pictures o navázání na stylové poeovské adaptace Rogera Cormana. Vincent Price je, ačkoliv má hlavní roli, poměrně přenesen na pozadí příběhu a prostor je věnován spíše vedlejším hercům (mezi nimi hvězdný host Christopher Lee). Atmosféru a pěknou výpravu to má, přesto po hororové stránce je to funkční jen minimálně, za což může poměrně rutinní režie Gordona Hesslera.

Politická satira z produkce Barryho Levinsona, jež je dnes stejně aktuální, jako byla před dvaceti lety. A myslím si, že do budoucna bude stále aktuálnější. Nemá to sice od začátku do konce úplně soudržný tón - z krotké komedie se to mění v poměrně silně výstražné drama, přesto to diváka strhne zejména díky skvělému obsazení (ani nechci žádného z herců zvlášť vyzdvihovat, celý ansámbl je zkrátka super). Režisér Joe Dante se údajně nechal slyšet, že tento televizní snímek pokládá za svůj nejlepší režijní počin a zdejší herecké obsazení bylo to nejlepší, s jakým kdy pracoval.

Vizuálně líbivé melodrama o osudové lásce dvou lidí za éry stalinistického Polska. Je to krásně natočené, scénář ale dostatečně neosvětluje motivace obou hlavních postav - zejména proč si oba neustále říkají, jak se moc milují, a přesto se pokaždé při chvilkovém soužití už téměř nemohou vystát a dělají neustále vše proto, aby spolu nemohli být. Ta „nepřízeň osudu“ tam byla dost chtěná. Připomnělo mi to staré finské drama Něco v člověku, kde se rovněž v rozpětí několika let odehrávala podivná romance dvou hlavních protagonistů, kteří si byly jakýmsi tragickým způsobem souzeni.