Mlle

Dle mého soudu vůbec nejlepší český seriál, který kdy vznikl.

Detektivní zápletka je bohužel jen relativně nepodstatné a potlačené pozadí pro defilé buranských charakterů v čele s nesympatickou arogantní feministkou. Agresivně nepříjemná exhibice a opravdu trapné dialogy.

Těžko tento film hodnotit z evropské perspektivy. Odsud to vypadá trochu prvoplánově a prediktabilně, ale zato celkem velkolepě a emotivně - což je struna, kterou Indové rozhodně umějí rozeznít. Je to vlastně film o touze po pomstě, o moci, kterou takové negativní přesvědčení má, a kterou dokáže člověka obmotat pavučinou nevratných důsledků a tíživých komplikací. Jsou lidé, kteří tomuto parazitu mozku z důvodů, které považují za dobré, dobrovolně obětují celý život. V každém případě musím vyseknout poklonu vynikající indické produkci, která neponechává stranou žádný detail, nu a přiznejme si, vládne také tučným finančním zdrojem, z něhož ovšem umí vytěžit maximum. Kéž by takto dobře odvedená produkční práce provázela častěji i filmy americké či evropské. Činnost zdejší teroristické buňky se příliš neliší od těch, které známe z jiných filmů, s tím rozdílem, že je takřka výlučně rodinná. Pro účel odplaty se zneužívají přátelé a členové vlastní rodiny, v rámci svaté věci oddaní překračují běžné etické hranice. Dílo však nastiňuje i to, proč se tak děje, a jak fungují člověku vlastní mechanismy pomsty i zaslepenosti. Druhou polovinu filmu vyplňují scény příbuzné standardním špionážním thrilerům přerušované psychologickými vsuvkami rozhovorů a úvah jednotlivých představitelů, jež stojí za to si vyslechnout. Jistou snahu po komplexním pochopení komplikovaného sociologického jevu, kterým terorismus bezpochyby je, cítíme ve vyspělejší formě i z pozdějšího seriálu Homeland (jež ovšem co do strhujícího zážitku nelze s tímto dílkem srovnávat). Není to úplně nezáživná podívaná a sled dějů i detailů dokáže zaujmout, propagandistická tendence ovšem zčásti snižuje realistický dojem z díla, takže namísto skutečných postav stále vnímáme herce a namísto plynulého děje tušíme rozfázovaná schémata, která z pod hladiny klišé jen lehce vystrkují růžky. Některé pasáže duchaplností zrovna neoplývají, ale k úplné lacinosti se film nikdy nesníží. Oceňuji, že se, alespoň dle mého soudu, film zdržuje utvrzování ve stereotypech o jednotném muslimském zlu. Poslední minuty jsou napínavé, legrace to zrovna není a hle, i bollywoodský film se obejde bez happy endu.

Po všech stránkách špatný film. Nejkomičtější jsou ale asi sexuální scény, které by od chuti na sex odradily možná i puberťáky. Je to jako sraz loutek (včetně těch sexuálních scén), které si navzájem povídají a občas proti sobě použijí nějakou tu zbraň. Postavy nemají životnost a neumějí oslovit. Scénář je stejně tak plochý a přeskakuje od jednoho bodu v rovině k druhému, mezi nimi se rozprostírá vyprahlé nic nevyplněné dojmem, myšlenkou, nápadem ani akcí. Příběh je velmi prostý, psychologie postav není rozpracovaná ani dobře zahraná, střílečky jsou trapné. Konec nasazuje bolestné chabosti díla korunu. Kdybych již dříve neviděla jiné filmy s Viggo Mortensenem, myslela bych si, že jeho dřevěný projev je jakýmsi ne úplně povedeným kalkulem šitým na míru této roli, ale není tomu tak, je to prostě jen špatný herec. Snad je tedy tato nudná estráda alespoň prototypem toho, čemu se říká "béčkový film".

Totální zoufalost. Jaký div, že vznikla v "subkultuře" Berlína, a u hudb s podpisem Alexandra Hackeho, který si voj své komety, s níž zazářil před dvěma desetiletími, promítá nejspíš stále dokola na stěnu, aby se kochal jejím odrazem. Což je ale asi výsměch, mezi Sisters of Mercy (ad). a tureckými šlágry je prostor pro co, pro pauzu? O Turky nebo nějakou otázku imigrace tu nejde ani trochu, nenechte se zmást. Autor si dal záležet na velkém výskytu slov "šukat" a mnoha zbytečných záběrech toho nejhnusnějšího, co je tak možné v životě (či v Berlíně) potkat - bordel, zvratky, sračky, lidé, kteří v nich žijí... Tam, kde Trainspotting nabízí nezapomenutelnou poetiku, důvtip i hluboké emoce, přichází ale Fatih Akin jen s další hnusnou dírou plnou odpadků. Poselstvím filmu je bezcílnost aktérů, nad kterou má divák ... plakat? Litovat je? Těžko říct. Inu, co je lákavé v pubertě okusit pro rozšíření zkušenosti, stačí na celý život málokomu. A když už, tak z toho vznikají jen takovéto břídilské kousky a nové generace dětí rodičů, kteří si neví rady sami se sebou. A to je další "pozitivní" zpráva díla. Teď zjišťuji, že Fatih Akin režíroval Im Juli. Vědět to předem, nedám tomuto dílu ani minutu...

Dlouho jsem matně vzpomínala na film s úžasnými moskevskými exteriéry (a interiéry), aniž bych si pamatovala jména, herce, děj... Po letech jsem zjistila, že jde o film Ruský dům. Dnes s překvapením zjišťuji, jak aktuální jsou některé dialogy ve filmu, a že je napěchován krásou ještě víc, než jsem si pamatovala. Produkčně zachytil z doby svého vzniku to nejlepší, což je jistě dáno tím, že nás zavádí do prostředí intelektuální špičky svého času (s níž se vždy přirozeně pojí i vrchol estetický). S takovou familierní vzpomínkou se jistě nostalgicky identifikuje každý, kdo něco podobného prožíval, nikdo takový asi tímto filmem nebude zklamán. Prostředí tzv. "inteligence", jak zněl komunistický výraz pro širokou skupinu vědců, hudebníků, literátů apod., nabylo ostatně díky pevným komunistickým mantinelům paradoxně již neopakovatelný specifický náboj plný jistých možností a síly vůle pro rozvíjení talentů i osobností. Na tomto pozadí se fenomén úpadku posledních dvaceti let jeví o to výraznější, byť samozřejmě víme, že jde o jistou časověprostorovou konstrukci a iluzi. Přestože samotná osa příběhu nejvyšší hodnocení nezasluhuje, nebojím se ocenit pěti hvězdami. Za záběry krásných míst i interiérů, kultivovaný jazyk i za nadčasové věty k zamyšlení. K tomuto filmu se budu ráda vracet, jeho atmosféra evokuje z minulých časů to dobré, jeho kulisy jsou tak realistické, že je doporučím jako studijní materiál pro mladší ročníky milovníků retra, Moskva je v něm krasavicí bez přikrášlení a navíc, je to vlastně hezká lovestory.

Hipsteři a jejich kluboví předchůdci propůjčují zcela nový význam jedné věci, a tou je KÝČ. V novodobých dramatech, filmech, klubech, hospodách, kapelách, skladbách, společenstvích... modlou života je předem smluvený image povýšený nade vše. Ten je úpěnlivě dodržovaným a opečovávaným ústředním limitem, jež z reality všehomíra vysekne tu striktně povolenou část mlhavého oparu představ a nedopustí jejich prolnutí se zbytkem světa. V nich se pak odehrává vše, a ovšem běda, když ne. Rigorózně střežený soubor povolených pravidel, jež je zdůrazňován zesměšňováním až nenávistí ke všemu, co je venku, mimo partu, mimo povolené barvy, značky i atributy, vzlíná pak z každého gesta i každé úvahy člena takové skupiny. Směšné, trapné, patologicky neoriginální, zkrátka stejné jako úvodní scéna z tohoto filmu. Ani od jeho zbytku nemůžeme očekávat víc. Jednou snad antropologové či vědci rozluští tu záhadu, proč se někteří dospělí jedinci dobrovolně zříkají většiny svého prožívání ve prospěch virtuálního celku, jehož zvyky pak slepě kopírují, a tím dávají sbohem všem svým talentům i rozvoji. I láska (či spíše znovu jen její nepříliš povedená nápodoba) má uvnitř tohoto limitu výrazně specifickou tvář. Proč si ji tedy nepřipomenout ve filmovém varieté o "správné" holce s copánky a "roztomiloučkém" seladonovi. Výsledkem pro pozorovatele zvenčí je pocit lítosti a nudy. Shovívavost pro vyšší hodnocení lze mít snad u diváků do 23 let. A romantika? Co to? Že by závěrečná blesková výměna jedné "lásky" za druhou? Z takové "romantiky" se mi tedy úplně podlamují kolena ;) Jedna hvězda nakonec za povedený vtip s autem ukradeným "někomu zlému".

Martha Stouth: Sociopath next door. Kdo měl v životě co do činění se skutečným sociopatem (či zná jmenovanou knihu), nebude pro něj seriál asi tou nejpříjemnější podívanou, a rozhodně jej nebude považovat za perlu "černého humoru" či "absurdní komedii", jak si lze přečíst v některých komentářích. Scénárista jakoby extrahoval živé případy z psychiatrických učebnic a sloučil je ve dvě osoby, a já se domnívám, že tak skutečně před sepsáním díla učinil. Přehrávání a hra na dojem je nukleární součástí sociopatie a ve filmu je, opět navzdory některým komentářům, zcela na místě, ba naopak akcentuje reálnost příběhu. Atmosféra nekončící depresivní sociopatické touhy po zvráceném dobrodružství, reprezentovaná do důsledků hlavním hrdinou Lorne Malvem a zčásti pak i polovičatým Lesterem, se však rozjede naplno až ve třetím díle. Úvodní díly si nezaslouží více než dvě hvězdy, a musíme se v nich také vyrovnávat s jiným problémem: Traumaticky bezduché prostředí přihlouplého amerického občana je virtuozními perforemy (což jsou tu všichni bez výjimky) zpředmětněno až nadmíru realisticky. Přenést se přes jalovost projevů zúčastněných byl pro mě takový problém, že jsem i přes esteticky působivé záběry (svůdná zimní mlha, sugestivně dlouhé pohledy na pustý zasněžený horizont, sněhové závěje..., ), vyšperkovaný střih i plán a v neposlední řadě podmanivou hudbu (důležitý prvek seriálu, zřetelně ovšem inspirovaný použitým Faurého Requiem) uvažovala o přerušení sledování. Ofenzivní prostředí hlouposti se velmi záhy vyčerpá, omrzí a nudí. V tu chvíli však Lorne Malvo v dost dobře nedocenitelném provedení v podání Billyho Boba Thortona, jenž za svůj um jistě posbírá nejednu cenu, počne rozjíždět svou hru. To, co se zpočátku jeví jako jízlivá třešnička na dortu dráždivě zaostalého prostředí, se pomalu proměňuje v bezcitnou kalvárii celého řetězce událostí, vždy s neměnným úsměvem na rtech. Chladná plánovitost činů paralyzuje, až je jí nakonec tolik, že se nechuť pokračovat ve sledování seriálu dostavuje znovu, tentokrát však z důvodu jakéhosi přebytku. Mezi zděšením a čekáním na zděšení je pár slepých míst a několik odpočinkových zastávek s velmi příjemnou rodinkou vyšetřovatelů, avšak kulisy k večeři to nejsou. Martin Freeman v roli Lestera Nygaarda mě zcela nepřesvědčil, projevoval spíše vlastnostni neurotika, než latentního hraničního sociopata zahnaného do úzkých, k němuž měla jeho postava nejblíže. Těšilo mě však jeho zpestření americké angličtiny britskými výrazy, jež se dělo možná i omylem. V posledním díle jakoby došlo k určitému zkratu a sestava příběhů nárazem končí. Množství náhod pro účely filmu již překročilo obvyklé hranice, a náhlý konec je tedy snad v danou chvíli oprávněný. Nakonec tedy jen dovětek... nikoli, seriál (samozřejmě) není natočen podle "skutečné události", jak hlásá marketingový coming out v úvodu každé jeho části. V celkovém hodnocení stále váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami, nakonec prozatím vítězí velkorysejší varianta. /////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////// II. série mě zatím vůbec nebaví a asi to nějakou chvíli ještě potrvá, než se ke sledování vrátím. Není tu nic, po čem bych toužila, a naopak je tu spousta atributů, které jsou mi protivné: esteticky velmi nepříjemně vyhraněná doba sedmdesátek a příliš mnoho selfproma a image, Pulp Fiction vykukuje z každého rohu. Když si hlupáci myslí, že jsou cool jen proto, že mluví pomalu a postávají v hipsterských hadrech se založenýma rukama v kapsách jak dubová prkna, prostě mě to přestává oslovovat, i kdyby snad bylo za tou vší ošklivostí nechutných účesů a připitomělých naučených gest skryto něco opravdu zajímavého. Navíc prý v závěru čeká Kirsten Dunst, která mě už unavuje, protože hraje pořád jen sama sebe. Recenze jsou pochvalné, třeba se tedy ještě přinutím, ale po dvou pilotních dílech II. série zatím spíše pochybuji. Proto také snižuji celkové hodnocení z původních 4 za první sérii na prozatímní 3 za obě.

Velmi zajímavé zpracování, výjimečně inteligentní hudba zaznívá na dobře volených místech. Celkově skvělá, úctyhodná práce - člověk jakoby sledoval velkofilm z dob, kdy byl film také poctivým řemeslem, nikoli jen příležitostí pro ukojení přihlouplého narcistního ega tvůrců a plátnem pro "efekty". K samotnému tématu ovšem nelze moc co podotknout. Čím kdo zachází, tím také schází. To se v případě bílé Ameriky potvrdilo opakovaně. Prostředí černého byznysu a zisku coby osamoceného cíle života samozřejmě žádný kulturní či duševní zážitek příliš poskytnout nemůže. Takže se licituje, kupuje, počítá, vedou se populistické řeči, míchá se v kotli přetvářky, porušují se sliby... Nudný způsob života bez bonusu ve formě zajímavé zápletky, spletitých vztahů či svěžího tempa bohužel nakonec znamená i nudný film. Mentální slepota, agrese či pověrčivost namísto moudrosti niterné, ušlechtilé víry doprovází lid takto prožívající svět zcela rutinně, takže ani tato přidaná hodnota nudnou linii příběhu nijak neosvěžuje. 2,5 hodiny se to vydržet dá jen stěží.

Ryzí příběh ze sympatického prostředí drsných hochů, kteří nesdílí potřebu zbytku světa mazat si med kolem huby. Hluboký nádech a výdech. Pravda a láska v syrové podobě uprostřed novozélandské přírody předkládá etické otázky, jako je ta, zda je dobro to, co vidíme, nebo to, co opravdu je. Skupinka protivných a těžko snesitelných bab vnáší do ryzí scenérie kopců kolem jezera kontrast sebeklamu i směšné a kruté městské hlouposti. Oproti tomu charismatické duo hlavních postav (Robin a Johno) získává divákovy sympatie záhy. Jen Al má s Robin problém: "Umíš být velmi tvrdá. A nelíbí se mi, že to považuješ za svou silnou stránku." Rozuzlení případu je sice nápadně servírováno od samého počátku, takže konec nenabídne žádné překvapení, atmosféra jednotlivých příběhů, odehrávajících se synchronně na pozadí odporného zločinu, však přívětivě vtahuje do děje až do šťastného konce. Nakonec tedy divák omluví i přeci jen poněkud přepjatou stopáž. Strhující a velmi emotivní je pohřební kytarové provedení Bjork "Emotional landscapes" v předposledním díle, které jakoby vyvstávalo ze samé podstaty příběhu.