Bloody13

Ženský by určitě měly víc koukat na horory, nebo alespoň znát jejich základní pravidla, pak by nemusely tropit takový kraviny, jako například tady. Určitě by se pak vyhýbaly proskleným dveřím, za kterými čeká tlupa hladových mrtvol. A zcela určitě by ani neobjímaly svoje smrtelně bledé dítě, u něhož hrozí pořádný kousanec do kozy... Burial Ground je další trash, který pokračuje ve Fulciových šlépějích a v některých momentech mu skládá poctu (dívčino oko blížící se k trčícímu střepu). Bianchi se s detaily moc nesral (v jedné scéně se do domu dobývá 9 zombies, muž spoustě z nich ustřelí hlavu, ale v následujícím záběru odchází od dveří opět stejný počet nebožtíků), ale červy prožrané masky jsou docela fajn, gore je mnoho, snad jen těch nočních záběrů mohlo být víc. P.S: Tak oškliví parchanti se rodí asi vážně jenom v Itálii.

Klasický zástupce HK exploiterů, který po boku Red to Kill a The Untold Story dostály už jaksi legendárního statusu. Pro mě je však Dr. Lamb trochu přeceňovaný kousek, alespoň co se násilí týče. Sice tu najdeme kratičkou scénu odřezávání údů kotoučovou pilou nebo znásilnění mrtvoly, ale jinak tu většina násilí probíhá až nezvykle krotce. Nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že dobrá hodina filmu se odehrává na policejní stanici, kde vraha s tváří Dannyho Lee vyslýchá a mlátí několik vyšetřovatelů, z nichž se hlavně tlouštík a policistka v sukni starají o docela slušnou zábavu. Tyhle komediální výstupy pak střídají maniakovy flashbacky, kde se rozpomíná na svoje zločiny. Teprve až tady to připomíná horor (třeba taková scéna v taxíku s učitelkou má konečně pořádnou dávku napětí), jinak je to spíš ta kriminálka. Ale pěkně natočená, o tom se rozhodně nebudu hádat. Jen jsem zkrátka čekal větší brutalitu no...

Amatérský fake snuff o rozloze 12-ti minut, zbytek vyplňuje krátký před-film a závěrečné titulky. Běsnící psychopat si domů přitáhne dívku, kterou svlíkne, sváže, totálně vykuchá a nakonec za studena ošoustá. I přes tu kratičkou stopáž je snímek nebývale brutální a úchylný, ale ta šílená atmosféra, plná divných zvuků a ruchů, se mu zkrátka musí nechat. Škoda jenom, že si režisér nepohlídal trochu toho reálu, protože je až zarážející, jak po 40-ti bodných ranách je nůž stále nablýskaný jak od Cif krému, a oběť si v tomhle stavu ještě dokáže naplno užívat prstokladu.

Tak tohle je vážně masakr! Film začne neortodoxní divočinou, v níž se to hemží rozpáranými těly a odseknutými hlavami. Následují úvodní titulky za pochodu Simonettiho akčního syntezátoru, a mně začalo být jasný, že tady budu doma. Cut and Run je sice typický italský trash, kde rozum je zcela utopen v hluboké Amazonce, ale má poměrně zběsilé tempo, málo hluchých míst, a co je nejdůležitější, naprosto špičkové gore. Deodato očividně chtěl překonat sám sebe, a tak v některých momentech jde ještě dál, než v proslulých Kanibalech. Tady se lidi sice nežerou, ale brutálně loví a popravujou v detailních záběrech v čele s ďábelským Berrymanem. To se týká hlavně scény, kdy nastražená past přetrhne muže vejpůl. Fakt síla a docela překvapení, jelikož jsem čekal nějakou kravinu. Doporučuju pro podobně naladěné jedince.

Zpracování sice nepochybně kvalitní, ale ta snaha jít po cestičce, vyšlapané Sedmičkou, Purpurovými řekami a jimi příbuznými moderními thrillery, je až zbytečně markantní. Závěr sice nepřekvapí, ale v době, kdy giallo už takřka vymřelo, je Eyes of Crystal sympatickou připomínkou na jeho největší slávu.

Moje dojmy nejlépe vystihnou slova hrdiny z kultovní české komedie: "Víš co, Sašo? Jdi do prdele!" Na adresu režiséra Nordaase poměrně tvrdé, ale ten vztek rozhodně nehodlám skrývat. Tahle Thale totiž dokáže spolehlivě uspat, nebo rovnou otrávit. Lesy krásný, ale tim u kladů končíme, jelikož i přes jejich neprostupnost tu vládne ticho a prázdnota. Rychloposuv tudíž nutností!

Zakladatel kanibalských filmů možná, horor zcela určitě ne. Tohle je hlavně dobrodružná love story plná záběrů na divokou přírodu, každodenní rituály domorodého kmene a nahé tělo exotické Me Me Lai. O lidožrouty jde až v poslední řadě, navíc jejich scéna trvá 3 a půl minuty. Ale stejně je to kvalitnější, než Lenziho slavnější Cannibal Ferox. Strohý počet sežraných obětí (1) je totiž vyvážen o něco lepším příběhem. Slabší tři.

V trojce se objevila Charlize Theron, čtyřka měla Naomi Watts, pětka se zase chlubí Evou Mendes. Ale jak se stalo dobrým zvykem, sérii to moc nepomohlo. Kukuřičné lány zkrátka smrdí nudou. Příště víc nahoty, když už nic jinýho.

Při srovnání s podobnou žánrovkou Slither (2006) sice prohrajou, ale zábava se jim upřít rozhodně nedá. Grabbers jsou klasickým (a pro mě vždycky vítaným) přírůstkem do komediálně laděných sci-fi hororů, v nichž skupinka odhodlaných čelí mimozemské hrozbě. Zprvu pohřešovaní obyvatelé městečka, nalézání mrtvých velryb a podivných vajec, z kterých začnou vylézat zubaté chobotničky, potom samozřejmě nesmí chybět jejich máti, co podle potřeb mění svou velikost. O atmosféře se nedá mluvit, krví se šetří (byla tam vůbec nějaká?), ale efekty jsou nečekaně slušný, jede to hned od prvních minut a pořád se něco děje, takže já se bavil.

Dva roky před slavnou Noční můrou si Craven ještě střihl tohle béčkové sci-fi, v němž se vědec Ray Wise změní na bažiňáka, který v močálech likviduje nepřátelské vojáky, zachraňuje svou lásku v podání Adrienne Barbeau (Mlha) a ke konci zmlátí srandovního vlkodlaka. V podstatě je to hrozná blbůstka, ale má svoje specifický kouzlo a poměrně hezky se na ní kouká, a to nejen proto, že tu vystupuje David "věčnej grázl" Hess, ale hlavně díky povědomé Manfrediniho hudbě. Pozorným uším totiž jistě neunikne, že pouze vykradl vlastní motiv z kultovního Pátku třináctého.