Bloody13

Do Wolf Townu je vstup pouze na vlastní riziko, přebývá tu totiž nebezpečně zákeřná a lidožravá nuda. A taky smečka hladových vlků, která by si ráda smlsla na čtveřici kamarádů, co zabloudili do opuštěného titulního městečka. Ti se však po většinu času drží uvnitř rozpadlých domů a jen výjimečně se někdo opováží vystrčit nos ven, aby byl bez milosti sežrán. Dobře mu tak, nemá dělat hrdinu. A tak se hodně řeší a kecá, postavy se chovají jako absolutní idioti, povinnou hysterickou roli zde odsral mladík, co má panickou hrůzu ze psů, v noci místo hvězd tu pěkně září reflektory a... a vy už přetáčíte film dopředu. Ani troška tý krve to nezachrání. Je to fakt hnus. Nízké hodnocení (2.0) na Imdb tentokrát nelže, takže se vyhněte velkým obloukem.

Martinovo blyštivé giallo, stejně jako ostří vrahova nože před vniknutím do ženského hrudníku. Precizně vybudovaný příběh s trošku omletou zápletkou nabízí divákům nadstandardní podívanou plnou podezřelých postav, několika krvavých vražd (vypíchnutá bulva rulez) a co je hlavní, se spoustou nádherných ženských, mezi nimiž obzvláště hlavní hrdinku bych rád viděl v úplně odlišném žánru. Rozuzlení mi přišlo malinko slabší, než v režisérově následujícím Torsu, ale to nic nemění na tom, že tohle je jedním z nejlepších žlutých zářezů, s kterými jsem zatím měl tu čest.

Victim se neřadí k flákům, co se snaží diváka pobouřit, nebo alespoň znechutit. I když by jistě chtěl. Tady jde spíše o těžce perverzní obsah, než o nějaké mučení, zneužívání nebo zabíjení přímo před kamerou a co nejexplicitnějším způsobem. Srovnání s Human Centipede je na místě, ale proti němu snímek hodně zaostává, co se týče postavy zdejšího psychopatického doktůrka. Takže tentokrát nejsem z filmu úplně odvařený (ale to jsem nebyl ani u Lidské stonožky), ale je pravda, že závěr to má skoro zničující.

Nenechte se zmást. Tohle lákavé giallo mělo hodně silné předpoklady na to, aby se stalo výjimečným kouskem. Ingredience gotiky, duchařiny a hlavně nevšedního příběhu sledující tentokrát né oběť, ale pomateného vraha, dávaly tušit v nezapomenutelný zážitek. Někde se však stala chyba. Žádná z postav nevzbudí sympatie, napětí nefunguje a první půlka filmu přes svou atypičnost spíše nudí. Ta druhá si to ale stačí jakžtakž vyžehlit svým překvapivým rozuzlením a redukcí počtu většiny zúčastněných. Tahle záležitost je přesto mírným zklamáním i pro fanoušky žlutého subžánru.

Mezi zaryté fanoušky Paula Naschyho se neřadim, ale tohle je rozhodně "povinná četba" euro-hororu. V pořadí už deváté dobrodružství lykantropií trpícího Waldemara Daninského totiž v sobě spojuje hned několik žánrových ingrediencí. A to tak šikovně, aby si každý přišel na své. Takže kromě vlkodlaka, který při úplňku loví v okolí svého hradu nevinné oběti, tu máme krvežíznivou hraběnku Báthoryovou, její upírské služebnice a ještě jednu ohnilou zombie. Z filmu sálá příjemná gotická atmosféra, divák je politý kbelíkem umělé krve a unešen Naschyho hereckým i režijním umem. Samozřejmě vám nesmí vadit určitá naivita, vědomá nedokonalost a nechtěně vtipné momenty. Kdo však miluje tyhle horory ze staré školy, určitě neprohloupí.

Jsou to hlavně jména tří ikon britského hororu, co lákají zvědavého diváka na poslední společnou a rádoby strašidelnou podívanou. Price, Lee a Cushing jsou tu už značně oschlí dědové a nezbývá jim nic lepšího, než mít efektivní nástup (mimochodem, všichni tři ho mají naprosto stejný) a dále se už jen spoléhat na své smrtelně vážné pohledy. Napětí se tu snaží tvůrci vytvářet pomocí bouřky i hromů a nečekaně tmavých prostorů a koutů rozlehlého rodinného sídla. Nečekejte duchařinu, je to spíše vleklé pátrání po tajemném vrahovi, co začne mordovat všechny hosty. Jenže to už ke konci přichází naprosto skvělé a nečekané rozuzlení, které mi vyráží dech, a já jsem nucen přehodnotit svůj názor. Ano, Dům dlouhých stínů je vskutku povedená záležitost.

Další z podivných japonských úletů. Uzumaki však není tentokrát pouhým experimentem s divákem, nýbrž smysluplným filmem. Bizarní je tu hlavně příběh o malém městě, na něhož je uvalená zvláštní kletba: všichni jeho obyvatelé jsou posedlí spirálami, což je přivádí k šílenství a sebevraždám. První minuty vůbec nepřipomínají horor, ale postupně všechna nálada upadá do hluboké deprese. Zpočátku veselá hudba a až teatrální herectví se úplně vytrácí a do popředí se cpe zvuk zlovolného větru a bizarní proměny i úmrtí vedlejších postav. A vlastně nejen nich, protože nikdo z města není ušetřen. Na to, že to začalo dost nevinně a jednou šnečí ulitou, závěr pak skvěle graduje a je na co koukat. Paráda.

Stačí jen pár kapek životodárné tekutiny na zkrvavené matraci a peklo může opět otevřít svou náruč. Tentokrát se místo Franka vrací do našeho světa jeho milenka Julie, ta vypočítavá děvka z předchozího dílu. A díky šílenému psychiatrovi Channardovi nám je odhalený svět uvnitř Lemarchandovy kostky: rozsáhlý labyrint plný hrůzy, bolesti a samozřejmě krvežíznivých Cenobitů... Aby bylo jasno, dvojka je posledním zářezem v sérii, která se ještě drží Barkerem načatého konceptu a hodně temné atmosféry. Neúprosný čas se tu podepsal především na některých efektech, jenže všechno ostatní, ať už skvělé masky nebo Youngova hudba, hezky dozrálo a tvoří výjimečný, fantastický horor. A těch pár matoucích nesmyslů (vyhořelý dům z jedničky opět stojí a ona matrace je plameny nedotčena) jsou pouhým detailem.

Trochu jiný sequel, než by většina diváků čekala. Dvojka Ginger Snaps totiž nepřináší víc akce a krve, nýbrž se opět zaměřuje především na temný příběh a rozvíjení lykantropických příznaků, které trápí tentokrát sestru Brigitte. Zabrušování tesáků, zastřihávání chlupatých a špičatých uší nebo jenom kruté prokletí, s nímž se hrdinka nechce smířit. Postavy jsou napsány výborně, zvláštní péče se dostala na malou Ghost se zálibou v komiksech. Maska vlkodlaka je zase o něco propracovanější, i když není moc vidět. A vůbec, celá atmosféra snímku je hodně temná a smutná, za což může hlavně ta věčná zima a prostředí uvnitř léčebny pro feťáky. Příjemný horror, pro fanoušky jedničky určitě žádná ztráta času.

Je škoda, že původní Barkerův sestřih, který byl o hodinu delší, se k nám zatim vůbec nedostal. Jsme tak bohužel ochuzení o spoustu peprných krvavých cákanců a hlavně prodloužený závěrečný masakr. Hold se musíme spokojit s touhle osekanou verzí. I přesto (nebo právě proto) je to parádní podívaná, která šlape jako hodinky. Od počátku vyniká zvláštní fantasy atmosférou, kterou podtrhává jak Burtonův dvorní skladatel Elfman, tak především výborné masky. Vizáž bizarních monster, co obydlují podzemní město Midian, je fantastická, a bez nich by byl snímek pouze poloviční. No a samozřejmě pak psychopatický psychiatr Decker v podání Davida Cronenberga, tahle postava je dokonalý záporák. Na závěr bych ještě podotknul, že Nightbreed se řadí k těm filmům, jejichž kouzlo jsem objevil a pořádně ocenil až nyní.