andrii

Jeho život je pohádka, ale i ten nahoře někdy... už nemůže snést v ústech pečená holoubátka. Šíleně smutný rezident moci. Hoře mu stoupá do nosu.  Zahoří. Po lidsky deštivém dnu, zážitku v rozevláté čtvrti. Brodit se kaluží. Toulat se se čtvrťákem. Nazout si boty všednodenní ulice. Jako to svého času měli pan Viola a Claudie. A když steak, tak kousnout si i do kosti, tvrdé etapy, s patkou chleba.

Útočník i obránce se zbraní. Schizofrenní povyk, poryv v místě, které jistí stíny, hýří hříchem. Vzduchem rotuje zrůdná, zmijí rudá, zjizvená čerň. Tam, když bourají domy "Donů," padají cihly ve velkém. Práší se za jedincem, mistrem vymítačem. "Krysařem" se smrtonosným rysem.

Až příliš vykloní se z výlohy. Trh hlavní, otáčí kohoutky. Mění se plenér, pozice. Rozhodí plány. Přespolní, spolu/protihráči, rafinovaní oponáři. Kronikář siluet. Zaheslovaný, neznámý obsah "rance" při ruce.

Přímořské májové šampaňské. Momentky, které se rozprchly, jako jarní vody, opláchnuté časem. Jedině slunce je stálé. Je štamgastem, věrným divákem, pravým pamětníkem kravat a krevet, bikin a zmrzlin, psaníček, kabelek, pozvánek v podpaží hostí. Ukrojte si očima i vy zlatý kanýr pobřeží, bohatou náklonnost  kraje karátových kanapek.

Slyš, prozři. Opakuj po mně. Uklidni, vnímej. Potřeby svého těla. Vzpurná Večernice v noční košilce. Budu tvou lucernou pod černou oblohou. Tvými kroky. Za poznáním, pochopením podstatných jmen, zapomenutých světel zhasnutého světa. K přijetí ticha bílé hůlky, abys neztratila smysl ukázat se, "říci" (s) citem. O kapku člověka.

Za ním. Za synem. Vpřed. Spojnicemi, serpentinami krajních možností. Poprask na silnici, za nejsladší úsměv na světě, s potleskem přihlížejících. Jen šlape jim na kola, štrůdl strážců zákona. Motorům autostrád. Bonnie a Clydeovi s výbavičkou a hračkami, které žel nestačili boně předat.

Tam v porcelánovém, s bílou věží. Cídí tepající životy, s hořkou vůní mandlí. Na terase s citronádou cítí antracit. Smetanové vstupní dveře vyvrátí. "Ántré" niter, mimo palem. Ony drcené hlučným procesem samoty. Prázdným rámem, za který se nevešly. Albem se střepy. Návraty, které "zpraží práh," loučí se s promarněnými doteky. Propíraný čas rozevře vějíř katarzí.

Neberem. A to byla rána, ale posléze, po letech zatracení, koroze. Byla vysazená, zabral nový nátěr, do výšin, do oblak.

Pod sluncem vítané, spiklenecké Sicílie. Jakože Etna stojí, zasyčí. Miláček "famílie" (si) musí proluftovat (p)líce. Odskočit. Vyčistit hříchy čísi. Poctivě.

Zaklíněný, zprvu v líném, soudném letním dni. Spolu s ním, ale žádná komisní, jeho osobní klenot. V klání nažehlených obleků. Proti klanu lítého stylu, v týlu konání "přátel žehu."