Snít můžeme vždycky

Pierre Richard se představuje v roli slovutného průmyslového magnáta. A jedná se osamoceného boháče, který se kuriózní cestou spřátelí s výřečným mladým Arabem, kterého pojme za svého osobního kadeřníka. Velkých komediálních situací se nedočkáme. Richard chtěl působit distingovaně, což se mu podařilo. Kdo byl zvyklý na jeho roztržité eskapády a bláznivé komediální výstupy, zažije jen jeho nezvykle umírněnou hereckou polohu. Jeho spoluhráč Smaïn Fairouze zásobuje film energií, no největší sympaťák to zrovna není. Přiznám se, že mně jeho projev povětšinou přišel mírně nesnesitelný. Psala se už devadesátá léta, Richardova komika už pomalu a jistě brala za své, tak si vyzkoušel i něco pro něj méně obvyklého. Ačkoliv tento film nese prvky jeho staršího snímku Hračka, k tomuto filmu má svým vyzněním mnohdy podezřele blízko. Docela se film i někdy vleče. Stále jsem čekal na skutečně pořádnou komediální scénu, jenže prostě takový prostor nebyl v tomto filmu dán. Zcela nevyužitý byl Jacques Seiler, věčný tyran proslulé francouzské komediální partičky Les Charlots. Jeho soukromý detektiv působil až nadbytečně. Závěrečné shledání dvou protagonistů po sedmi letech vyvolalo takové dojemné pocity a zanechalo příznivý dojem. Celkově je film pramálo komediální, vážná linie působila nedotaženě i scenáristicky těžkopádně. Takže výsledek je poměrně takový rozpačitý. Pierre Richard s ním velké úspěchy neslavil. Zapadnout si ale také nezaslouží. 6/10 (05.06.2023)

Pierre Richard vytáhl z kumbálu Hračku, oprášil ji a udělal dospělejší. Jenomže i méně hravou a téměř bez vtipu. Tentokrát nebyl v roli koupené hračky, ale v roli kupujícího, bohatého průmyslníka. Sice i na svůj věk vypadal dost sexy, ale postavu, kterou hraje, nemůžu mít ráda. Zlý, chamtivý, manipulativní muž bez emocí a jeho obrácení se mě nijak nepřesvědčilo. Vyšla mi z toho na sílu natočená ne/komedie bez výraznějšího děje. Závěrečné opětovné setkání s původně koupeným kamarádem na hraní však trochu vtipu mělo – pomalý běh k sobě jak z romantického filmu. To byl gag. Ale asi jediný. SHRNUTÍ: K hračkám z dětství se většinou nejde vrátit. A i kdyby ano, už jsi zapomněl, jak si hrát. (15.06.2023)

Není jednoduché hodnotit tento film. Pierre Richard tu nehraje svou "typickou roli", takže jeho skalní příznivci mohou být zaskočení a zklamaní. Když se ale oprostíme od našich očekávání a přijmeme skutečnost, že náš oblíbený herec může hrát i v něčem jiném, než je zřeštěná komedie, nevypadá to tak špatně. A na komické situace tu také dojde, třeba scéna, kdy "Císař" vyhoví požadavkům odborářů, je kouzelná. Já to vidím na nějakých sedmdesát procent, možná necelých osmdesát. (04.06.2007)

Tato filmová komedie nijak nevyniká. Znuděný vládce mnoha společností, sponzor většiny politických stran ovládá obrovské impérium. Přezdívají mu "Císař". Je znuděný, a tak si čas od času baví tím, že krade v jednom supermarketu. Tam se dostává do konfliktu a mladým Arabem - holičem. A další dějovou línií filmu jsou společné prožitky této dvojice. Komedie Snít můžeme vždycky není klasickou komedií, na kterou jsme u Richarda zvyklí. Jak už jsem psal v první větě tohoto komentáře. Tato komedie nijak nevyniká a patří k průměru. (09.03.2008)

Polovinu filmu jsem se zdráhal uvěřit označením filmu za komedii. Teprve co dostane postava plešatého detektiva více prostoru začnou se dít věci, u kterých se člověk pobaví. Tento film je tedy nutno brát hlavně jako jakousi sebereflexi Pierre Richarda o tom jak bohužel všichni stárnem a né každý prožil svůj život tím co jej bavilo. Závěrečné opětovné shledání dvou přátel mě dokázalo náležitě zahřát. 50% (21.07.2009)