Crawler-D

Film nás vtahuje do magického prostředí jižanských kulis, v nichž žijí neoblomní lidé raději čelící přírodě, než aby se spojili s civilizací. Jako by se zde čas zastavil v nějakých šedesátých letech, zatímco zbytek světa je jinde. Škoda, že ta neoblomnost nepramení z víry či tradic, ale mnohdy stojí na nekončeném alkoholovém opojení. Originální pojetí trojího strahu ze ztráty rodiče prezentovaný údery. Tlukot srdce, který nesmí přestat, dunění hromů útočících přírodních živlů a třas z blížících se praturů požírajících děti. Svým způsobem coming-of-age film, v němž už šestileté dítě musí dospět, přijmout odchod rodiče a postavit se tak praturovi čelem nikoli jako dítě, ale jako vnitřně vyspělá bytost, na níž už nemá nárok. Celkově to však bylo poměrně chudé, vizuálně i motivy, debutující holčička je přesvědčivá, nikoli však okouzlující průvodkyně filmovým světem.

Není to špatný film, ale v ničem nezanechává dojem jedinečnosti. Zeleninová příloha k hlavnímu chodu Jasona Bourna. Je nutné dbát zvyšené pozornosti i proto, že hlavní roli vlastně nemá agent Jeremyho Rennera, ten nemá žádný dlouhodobý konflikt k řešení, ale vědkyně Rachel Weiszové. Největší paradox filmu, který zvládne i etudu ala Mezi vlky Liama Neesona.

Mohl by to být studentský film nebo kraťas. Název zvolen hloupě, dodávka pizzy hraje minoritní roli. Každá postava se chová nesympaticky a stojí snad jenom na tom, že jsou sprosté. Ale jejich neschopnost v oboru vraždění, vykrádání bank a podobných zhůvěřilostí slabomyslných není tak vtipná, jako kdyby se do toho pustili Coenovci. Skutečný polotovar s neujasněnými postavami.

Nejhorší díl trilogie. Koncept, myšlenka i provedení antagonisty jsou nosné, ale dramaturgicky Nolan nezvládá (spousta bolestivých drobností), možná také nakonec zaúřadovaly střihačské nůžky, svá křídla však rozepjal tak, že pod ně schoval tolik postav, že, když je na konci musí Batman všechny izolovaně navštívit a probrat plán finále, působí to násilně a zkratkovitě (také dojíždí na svou mantru o nezabíjení, alespoň by si do svého super nového udělátka mohl pořídit sítě nebo uspávací, slzné granáty, aby v případě zklidňování davů mohl jednoduše zasáhnout, nikoli vystoupit a jít bojovat holýma rukama, na což nemá). Trilogie o symbolismu hrdinství a moderním pojetí superhrdiny ve společnosti jednadvacátého století dospěla do konce, který není vůbec tak jednoznačný jako prostřední díl. Prospěl by možná i vznik režisérského sestřihu, který by měl třeba přes 200 minut, ale zvolnil a dovolil lépe pochopit veškeré konání. Některé nové postavy i podstatné prvky se objevují náhle a bez varování. Ovšem stále je to film inteligentní, který se vzdal thrillerové realističnosti předchozího dílu a zase se více obrátil ke komiksu. Bere si jak z Batman začíná, tak i z Temného rytíře. Je kombinací obojího. Byla to chyba? Je to možné, jako by jednoduchost a komiksu nedokázala plně symbioticky žít s účelovostí a pragmatismem realistického přístupu. Jokera by však byl na Banea (monstrum s ohromnou sílou a pomyslnými tesáky) pyšný, že jeho koncepci chaosu dovedl k dalšímu stádium. Je to děsivé, a to tím, jak moc blízké to je realitě. Jaderná bomba? Copak se nebojíme toho, že si Írán kutí svoji? Kritika zkorumpovanosti a rozvírání sociální nůžek vedoucí ke vzniku marxisticky laděného světa? Svět se v podobných obavách úplně brodí a film se nezdráhá přiznat, že milosrdná lež (jaké se Batman s Gordonem dopustili), je sice možná příjemná, ale nakonec je to také lež a ta má krátké nohy. Bezprecedentní a bezdůvodné zabíjení, kterého je člověk v rámci aktu teroru schopen? Copak aktuální důkaz nemáme v denverské premiéře? Nechává Gotham sklouznout k marasmu, Bane obětovat lidi (přestože v něm nakonec rezonuje kapka lidskosti, kterou postrádal Ra's i Joker), ale nakonec je opět oslavou hrdinství, sebeobětování a nezlomné víry v dobro lidí. Kdyby se víc přitlačilo na fenomén vnímání Batmana jako zloducha, který zabil Harveyho Denta, byl by jeho úpadek a znovuzrození ("povstal") působivější, i když ono je to i tak dost silné. Problematická syntéza komiksu a vážného filmu, které jde víc o to stvořit komplexní trilogii, než se vytahovat a zkoušet převýšit Temného rytíře.

Timure, Timure, historický materiál ti nesluší a 3D také ne. Mohla to být vážně zábava, upíři mohli být podobně skvělí jako v Hlídkách, ale necharismatický hrdina (dokud nemá Lincoln aspoň ten plnovous, nestojí za řeč), podprůměrné triky či nevýrazná výprava ničemu neprospějí. Kam se poděla suverenita, kterou si hýřil ve Wanted? Proč není americký prezident Lincoln cool a borec, když dekapituje upíry, když se to vzhledem k materiálu nabízí? Možná je škoda, že film vznikl v Americe, jako by se tvůrčí tým bál udělat si z projektu větší legraci. Můžeme nechat Lincolna masakrovat upíry, protože upíři jsou zlo, a tak musí být Lincoln überdobrák, i když zabíjí. Ale kdyby třeba během masakrování ještě s vážnou tváří a silným hlasem citoval z ústavy, jako "Každá lidská bytost má právo na svobodu.", bylo by to skvělé.

Svérázné pojetí žánru městská fantasy. Pojetí nevěry bych vzhledem k současnému stavu společnosti nebral úplně jednoznačně, rozhodně ne tak, že přesvědčuje o tom, že nevěra je fajn, spíš by se mohlo jednat o zrcadlo. Ono je navíc ošidné pojímat umělecké dílo s dogmatickým pohledem, protože koneckonců, kdo ví, co je skutečně správné. Rozhodně neodpustitelné je však to, že film je zabydlen nejen lidmi, kteří se do jednoho dopouští nevěry, ale že jsou takoví neskuteční blbci. Vejdělkovi se musí nechat, že film natočil s tak vlezlým stylem, že sledovat ho je zábava, když se člověk nechá unášet hezky nasnímanými obrázky. Charakterové vady postav jsou však tak neskutečné, že to vlastně sledovat nejde. Každý se chová tak blbě, že kolektivně přispívají k tomu všemu marasmu, ale to je bráno z pohledu člověka vyznávajícího tradiční morálku. A samozřejmě, vůbec to není komedie...

Pevně věřím, že Prometheus se jednou dočká zaslouženého obdivu. Jak moc nechápu haló kolem Vetřelce (povrchní děj, původní, byť tuctová vyvražďovačka), tak moc mi imponoval zajímavý mysticismus kolem Promethea, který volí spíš metodu volné diskuse a volné interpretace než striktní odpověď. Současná krize hodnot jako by zničené lidi vedla k víře v to, že jim Scott poskytne nějakou odpověď skrz sci-fi alegorii. Ani Vesmírna odysea neodpověděla, respektive je to podobně nosná odpověď jako 42, každopádně vytvořil k optimismu Vesmírné odyseje pesimistickou vizi, život přirovnal k experimentu a nechal ve filmu o tvorbě života zazářit dva herce v postavách, kterým příroda nenadělila schopnost tvořit život. Místo toho se skoro lidský výtvor člověka, který sám je jen skoro božským výtvorem bohů/mimozemšťanů, postará o to, aby byla zplozena jedna z největších sviní ve vesmíru.

Adaptace knih by se měly přestat točit se sebejistou představou začátku velké série. Většina totiž skončí s jedním dílem, protože nikoho nezajímají, knihy znalé naštvou a knihy neznalé jen nakrmí popcornem. Upírův pomocník je totiž jen z jedné části o tom, kterak se mladíček stal poloupírem a zjistil, že není důležité "co je", ale "kdo je", takže může s radostí chlemtat krev. V druhém plánu nás pomocí tajemného tlouštíka připravuje na jakousi válku, která nyní proběhne pouze jako skromný souboj dvou dvojic na divadelních prknech. Celé je to pak takové divadelní, bez života a spousta scén očividně mohla fungovat na papíře, ale film jako médium je úplně neskousne. Jako by Weitz (ještě méně než jeho bratr) prokazoval schopnou čtenářskou imaginaci a nedokázal ze slov stvořit svébytné obrazy. S trochou víc stylizace a nadsázky by možná dosáhl formy, která by fantasknímu příběhu lépe slušela, ale možná nedisponuje takovou tvůrčí kreativitou, aby jí stvořil. Plusem John C. Reilly i Willem Dafoe.

Silný charakter z úvodu se nakonec oslabí, a tím pádem i celý film. Paddy Considine se vyhýbá zbytečné složitosti, ale film se nakonec zalekne míry násilí, kterou by mohl způsobit. Řemeslně dobré, snad až typicky britské, čímž připomene Harryho Browna.

Černá a bílá, konec a naděje, nicota a bratrství se sešly v jendom bytě. Cormac McCarthy sepsal skvělý dialog, jen by neškodilo, kdyby film nechal postavy častěji vypadnout z rozjetého a nekončícího proudu slov, které jsou tak těžké a závažné, až je s podivem, že ten "jednoduchej člověk, v jehož hlavě nikdy nevznikla jediná vlastní myšlenka a který čerpá jen z Bible," zvládá držet krok. Lee Jones jako režisér je uměřený, ve většině se film uskromní na klasický záběr a protizáběr, dokáže ale vystihnout, kdy zůstat pohledem na jednom a kdy následovat postavu, která se zvedne a s triumfem přednese poslední eso v celém rozhovoru, což bylo provedeno a zahráno způsobem, že jsem se po nějaké době s ustrnutím pohroužil do filmu.