Gromit

V málokteré bondovce najdete takové množství nadsázky! Ian Fleming za to nemůže, neboť jeho kniha se nesla ve zcela opačném duchu (čerstvý vdovec Bond byl vyslán na jednu ze svých nejnebezpečnějších misí), takže hlavním podezřelým se stává jiný spisovatel, spoluautor scénáře Roald Dahl. Musím ovšem říct, že mi tento odklon od Fleminga k Dahlovi zase tolik nevadí, protože Žiješ jenom dvakrát i tak patří k nejzábavnějším a nejhravějším bondovkám vůbec a její děj se navíc neodehrává nikde jinde než v Japonsku. Co dodat? Sean Connery je nejlepší Bond!

Stálo to za to? Stálo. A nakonec jsem i rád, že měl Peter Jackson velké oči a rozhodl se pojmout Hobita jako další trilogii. Musel si sice hodně vymýšlet, čelit obviněním, že je nenasytný a chce jen vydělat další peníze, a nevím co ještě, ale vem to skřet! Já jsem si všechny tři Hobity náramně užil a vlastně mě i docela mrzí, že další už nebude. Nač tento dlouhý úvod? Aby bylo o to patrnější, že tahle trilogie má povedený nejen začátek a prostředek (ten obzvlášť, Šmakova dračí poušť jednoznačně vede), ale i konec. Bitva pěti armád je skutečně velkolepým finálem jednoho nezapomenutelného dobrodružství. Není možná tak opulentní jako Návrat krále, ale to je jedině dobře, protože tady se ještě nehraje o osud Středozemě. A když už jsme u toho Pána prstenů, dokázal jej Hobit překonat? Nedokázal. Ale co na tom? Důležité přece je, že se povedl a že se k němu budu rád vracet i za nějakých deset let.

Zase musím jednou změnit svůj komentář. Pod názvem V tajné službě Jejího veličenstva se totiž skrývá jedna z nejlepších bondovek vůbec. A také jedna z těch bondovek, které se věrně drží Flemingovy knižní předlohy (včetně konce). Akční scény navíc mají neuvěřitelný spád, Telly Savalas je bezkonkurenčně nejlepším Blofeldem a Diana Riggová patří mezi ty Bond girl, které se divákovi natrvalo vryjí do paměti. A George Lazenby? S odstupem se mi vůbec nezdá špatný, nelze mu upřít jistý šarm ani komediální nadání (ve scénách, kdy se vydává za šlechtice). Dokonce bych řekl, že je mnohem "bondovštější" než třeba Daniel Craig. Jaký paradox!

Antoine Fuqua by se měl Denzela Washingtona držet jako klíště. Spolupráce s ním mu totiž očividně svědčí. Netvrdím, že je Equalizer něčím zcela mimořádným či převratným, jedná se ale o velmi stylový, napínavý a sympaticky starosvětský thriller, jehož hlavní hrdina je navíc neuvěřitelně cool. Naznačují-li tvůrci na konci filmu možnost dalšího dílu, nezbývá mi než dodat: Sem s ním!

Pořád jsem ještě nepřišel na to, do jaké žánrové kategorie bych měl tento film zařadit. Ale nač se kvůli tomu trápit? Nejvyšší nabídka patří k tomu nejoriginálnějšímu a nejstylovějšímu, co jsem v poslední době viděl. Navíc se jedná o velmi chytrý film, který je vždy o krok napřed před divákem, přestože některé dějové zvraty, ke kterým v něm dojde, lze s předstihem celkem dobře vytušit. Co mě ovšem na Nejvyšší nabídce uchvátilo především, byla fenomenální, Oscarem trestuhodně opomenutá, herecká kreace Geoffreyho Rushe. Neuvěřitelné! Nepopsatelné! Nezapomenutelné!

Tentokrát mě Brett Ratner hodně naštval! Příběh o Herkulovi je sám o sobě nadčasový a divácky vděčný, ale Ratner jej musel za každou cenu pošpinit, poplivat a zadupat do země. A vykrádat při tom Barbara Conana, kterého chtěl kdysi sám natočit (resp. jeho remake). Přiznám se, že bych nad tím jen znechuceně mávl rukou, jenže on měl navíc k dispozici sto miliónů dolarů a Dwaynea Johnsona! Jistě, pořád to ještě není taková katastrofa jako třeba nový Souboj Titánů (a jeho pokračování), ale tento fakt mi jako útěcha rozhodně nestačí.

Říkal jsem si, že by to nemusel být špatný film, ale on je dokonce nádherný! Nevím, nakolik je pravdivý, leč je dost docela dobře možné, že s P. L. Traversovou a okolnostmi, které ji dovedly k napsání románu Mary Poppins, to tak opravdu bylo. Emma Thompsonová je navíc v roli slavné spisovatelky naprosto skvělá, byť zastíněná Tomem Hanksem, který je coby Walt Disney jedním slovem fantastický. Ocenit ale musím i práci režiséra Johna Lee Hancocka, který sice od začátku hraje na city, ale činí tak velmi vkusně a decentně (i já jsem na konci zaplakal - samozřejmě dojetím). A způsob, jímž tento film natočil, možná bude mít za následek to, že zatoužíte znovu shlédnout filmové zpracování Mary Poppins z roku 1964. Mně se to přihodilo už během závěrečných titulků.

Z Liama Neesona se před pár lety nečekaně stal přední filmový ranař. A nutno říci, že mu tato role docela sluší, byť by ho leckdo rád viděl v nějakém dalším seriózním dramatu. Ale taky je pravda, že si pečlivě vybírá filmy, ve kterých se bude ochoten ohánět pěstmi (i když tu a tam šlápne vedle). Thriller Mezi náhrobními kameny je toho dalším důkazem. Té akce v něm navíc zase tolik není, zato v něm je spousta nervydrásajícího napětí a všechna ta srovnání s klasikami typu Sedm či 8MM vůbec nejsou od věci.

Na Armageddon je dnes snadné nadávat. Patosem doslova přetéká, na realističnost zvysoka kašle a některé postavy jsou vyloženě trapné. Ale před lety šlo o film, který musel každý vidět a který se spoustě lidí líbil. Když mě na něj tehdy moje maminka vzala do kina, byl jsem nadšený a na konci i patřičně dojatý. Dnes, když si vzpomenu, jak blbé katastrofické filmy se v tom Hollywoodu točí, uvědomuji si, jaký poklad v tom Armageddonu máme. Pořád se jedná o vysoce zábavný film. Pořád se jedná o film, na který se dobře kouká, protože je v něm spousta dobrých triků a působivých zpomalených záběrů. A taky je to film, ve kterém se sešla hodně pestrá a zajímavá herecká parta v čele s tehdy mimořádně sympatickým Bruce Willisem. Jo jo, to byly časy! Možná už se nikdy nevrátí, ale proč si je tu a tam nepřipomenout?

Ani po těch patnácti letech Klub rváčů nezestárnul (na rozdíl ode mě). Vděčí za to hned několika faktorům. Tím prvním je originální příběh završený geniální pointou. Tím druhým je precizní režie Davida Finchera, díky níž je sledování Klubu rváčů fascinujícím zážitkem, i když už onu pointu znáte. Tím třetím jsou fenomenální herecké výkony Edwarda Nortona, Brada Pitta a Heleny Bonham Carterové (být sexy a zároveň i odpudivá je vážně umění). No a tím čtvrtým je skutečnost, že doba, ve které nyní žijeme, se od té, ve které Klub rváčů vznikl, příliš nezměnila. Pořád jsme otroky konzumní společnosti, pořád spousta lidí tráví svůj volný čas v supermarketech a místo toho, aby se znažila něco změnit či alespoň vyjádřit svůj nesouhlas, jen sedí u televize a nadává. Přiznejme si to, Klub rváčů je o všem možné, ale nejvíc asi o nás samotných. A právě to z něj dělá něco naprosto mimořádného.