Gromit

Znovu a lépe? Obávám se, že lépe opravdu ne. Bourneův odkaz se sice tváří jako hodně chytrý thriller, ale ve skutečnosti ničím takovým není. Zápletka je v podstatě velmi jednoduchá a snaží se jen co nejvíc těžit z filmů Paula Greengrasse. Ale marná snaha, z Tonyho Gilroye (nic proti němu, jeho Michael Clayton byl opravdu vynikající) další Greengrass asi nikdy nebude, nikdy nebude umět točit tak působivou akci, nikdy nebude umět tak dobře pracovat s napětím. Navíc si nejsem úplně jistý tím, zda bylo nejšťastnější obsadit do role Bourneova nástupce Jeremyho Rennera. Herec je to sice dobrý, ale toho drsoně jsem mu fakt moc nevěřil. S touhle partou to prostě není ono.

Na Hitchcocka velmi atypické. Ale to neznamená, že Pod obratníkem Kozoroha není dobrý film. Mistr napětí a černého humoru tentokrát natočil klasické kostýmní drama, jehož děj se odehrává v Austrálii. Příběh je patřičně poutavý (opravdu jsem se nenudil), atmosféra působivá a herecké výkony vynikající. Hitchcock byl zkrátka žánrově všestrannějším režisérem, než by se na první pohled mohlo zdát. A je vlastně docela škoda, že si takovéto mimothrillerové výlety nedopřával častěji.

Opravdu působivé. Ale znovu už to vážně vidět nechci. Prostě bych to psychicky nezvládl.

Což o to, nekouká se na to špatně. Už proto, že si Ryan Gosling, Josh Brolin a hlavně Sean Penn své role očividně užívají. Ale jaký má tento film vlastně smysl? Vždyť od první do poslední minuty jen vykrádá Neúplatné Briana De Palmy! Rozdíl je v tom, že se děj odehrává ve 40. letech a že v něm parta čestných a nezkorumpovaných policistů nepořádá hon na Al Caponea, ale na Mickeyho Cohena. Jinak opravdu nic nového... A bohužel ani starého, protože Neúplatným se Gangster Squad - Lovci mafie nevyrovnají ani v jednom jediném ohledu.

Billy Wilder natočil za svůj dlouhý život spoustu báječných filmů. Ale kdybych si měl z nich vybrat pouze jeden, byl by to právě tento! Krásnější a zároveň jízlivější romantickou komedii jsem ještě neviděl. Spousta nezapomenutelných hlášek. Malebné italské prostředí. Roztomilý Jack Lemmon. Neodolatelně půvabná Juliet Millsová. Šarmantní Clive Revill. Mám pokračovat? Asi by to bylo zbytečné, tenhle film je prostě - navzdory jedné kultovní hlášce z jiného Wilderova slavného filmu - dokonalý. A mohu jej doporučit také jako ideální lék na splín. Permesso? Avanti!

Soukromý život Sherlocka Holmese patří k méně známým filmům Billyho Wildera. A je to velká škoda. Jedná se totiž o hodně zdařilou kombinaci typicky doylovské detektivky (neinspirovali se tvůrci náhodou povídkou Skandál v Čechách?) a její láskyplné parodie. Robert Stephens se navíc na roli Sherlocka Holmese skvěle hodí, přesně takhle jsem si slavného detektiva představoval, když jsem před lety hltal Doylovy romány a povídky (a dodnes se k nim rád vracím). Moc pěkné!

Pokud chtěl Neill Blomkamp navázat na svůj District 9, tak se mu to podařilo jen částečně. Elysium ale rozhodně není špatným filmem. Dokonce se jedná o velmi trefnou kritiku kapitalistického uspořádání světa. Zatímco ti bohatí si užívají luxusu na vesmírné stanici, obyčejný lid živoří na zpustošené Zemi. A takovýto stav je samozřejmě dlouhodobě neudržitelný. Docela by mě zajímalo, zda Blomkamp četl Železnou patu od Jacka Londona, protože pár pozoruhodných paralel s tímto románem se v jeho filmu objevuje. Přesto ale pořád ještě nevím, zda si Elysium zaslouží víc slabší čtyři hvězdičky nebo lepší tři. Uvidíme po dalším shlédnutí.

Chtěl-li Jiří Menzel ukázat, že umí natočit i blbý film, tak se mu to beze zbytku podařilo. Donšajni působí jako dílo úplně jiného režiséra, s Menzelem jako by neměli vůbec nic společného. Natočit film o operních umělcích přitom nebyl špatný nápad, jen to chtělo přijít s nějakým dobrým příběhem. Snad příště.

Chvíli mi trvalo, než jsem si k tomuto filmu konečně našel cestu. Je to totiž něco úplně jiného, než byl předchozí snímek Kathryn Bigelowové, válečné drama Smrt čeká všude. Tentokrát sledujeme hon amerických tajných služeb na Usámu bin Ládina a protože to byl hon, který trval bezmála deset let, působí 30 minut po půlnoci místy i poněkud únavným dojmem. Režisérka a její scénárista navíc zahlcují diváka obrovským množstvím informací, ve kterém se dá občas jen velmi obtížně zorientovat. Přesto ale máme co do činění s filmem, který by byla škoda minout a jehož jméno figurovalo mezi oscarovými nominacemi zcela právem.

Proč měnit to, co už jednou dobře zafungovalo? Bourneovo ultimátum je jen o chloupek slabší než Bournův mýtus. Opět se můžete těšit na spoustu dechberoucí akce a nervydrásajícího napětí, opět se můžete těšit na působivou atmosféru a skvělého Matta Damona. Dalo by se říci, že Paul Greengrass udělal pro špionážní thrillery totéž, co udělal Christopher Nolan pro comicsové adaptace či Martin Scorsese pro gangsterky. Povýšil je na něco opravdu vyjímečného. Slávu mu provolávejme!