NinadeL

Zajímavost z rozhovoru "Ladislav Županič: Pro herce neexistuje tabu", který vyšel 15. května v čísle 22/2000 Týdenníku rozhlas. Všechny operety a muzikály u vás uváděné neslouží pouze k pobavení diváků, v některých se objevují i ožehavá témata a aktuální problémy. Jedná se hlavně o to strefit se inscenací do správné doby. Dvě inscenace, které jsme uvedli, byly takříkajíc zlomové a také nejrizikovější: Klec bláznů a Řek Zorba. Klec bláznů snad vůbec poprvé na české jeviště přináší problém homosexuality. Den před její premiérou shodili poslanci ze stolu zákon o registrovaném partnerství. V tu chvíli jsme se stali nositeli určité myšlenky a najednou ta hra byla aktuální. Ještě se nestalo, aby někdo v hledišti projevoval nelibost - je to totiž úžasně lidský příběh. Řek Zorba je v podstatě novodobou tragédií. Přišel v době, kdy jsou lidé rozčarováni z politického dění i ze samotných politiků, z jejich namyšlenosti a sebestřednosti, začínají pochybovat o smyslu života - a najednou jim Zorba přináší poselství, že život je krásný a přes všechny potíže, starosti a strasti stojí za to žít. Dalším příkladem je Anděl s ďáblem v těle. Tento film byl natočen v roce 1982 a tehdy působil jako nostalgická a legrační vzpomínka na první republiku, kdy poslanci zneužívali poslanecké imunity, měnila se vláda, rozdělovaly se funkce, strany si mezi sebou vyřizovaly účty. Uběhlo několik let, vrátila se demokracie i se svými neduhy, my jsme tuto inscenaci uvedli a jeden kritik napsal, že to je první politická satira.

Už v Sólu pro starou dámu Matějka dokázal, že širokoúhlé barevné kino zvládá na jedničku. Pokračování Anděla sráží snad jen příliš vleklá produkce, která se neuměla vyrovnat s faktem, že mělo jít o prostřední díl trilogie (proto ty alarmující sirény v samotném závěru). Děj se navíc neodehrává v roce 1933, jak bývá někdy mylně uváděno, ale na přelomu let 1930/1931, tedy pouhý rok po filmu prvním, což trochu komplikuje pro nepozorného diváka celou situaci.

Není to tak pěkně rozjuchané jako jiné agitky, takže se může zdát, že je to zrádnější film. Škoda, že po dvou reprízách kouzlo "zlého" filmu je definitivně pryč a zůstává jen obyčejná nuda a trapnost všech zúčastněných. Generace Dohnala a Peška si žehlí své apolitické starší filmy, mladí v čele s boxerem Peterkou se jen bezcílně zubí. V případě zpěvačky Červené se jen pokoušejí o novodobý vamp. Broukají si Internacionálu, sešívají košile (aby hanobili vlajku) a vůbec nejsou fabelhaften. Tolik k prvním dvěma setkáním s Únosem. Napotřetí jsem do něj zabředla ve zcela jiné náladě a nalezla jsem několik nových poznatků, od takových banalit, jako například, že Hrušínského angličtina je mizerná, že Dohnal, místo toho, aby exhiboval své zralé herectví utužené dlouholetým působením v ND, nedokáže pod nánosem nechutné masky pořádně ani promluvit a že přes tohle inspirující prostředí Pešek svou zdejší roli považoval za zcela klíčovou ve své dramatické kariéře. Jak je tohle možné? Scénář je pravým balancem mezi drzostí, arogancí, hloupostí (senilitou, demencí…) a neumětelstvím, jakého jsme byli tak často svědky v prvních letech zestátněného filmu. Ale přece je Únos ve svém ranku v něčem originální, ve svém pojetí Američanů, kteří jsou méně, než-li karikujícími šablonami, jsou chodícími imbecily dorozumívající se jiskrnými dialogy v tomto duchu: "...a inženýr Prokop je můj trojský kůň." - "Neznám takového koně, u nás v Americe neběhal. Určitě." načež kontrují nesmyslně černobíle hrubozrné paralely mezi stále doznívajícím strachem z praktik koncentračních táborů (přítel Wanke) a současným zařazením válečných zločinců do mašinérie amerického "demokratického“ pokroku. Nechybí všudypřítomné oslovení "Hallo!", laskavé nápisy Ami Go Home a teze o znárodnění Spojených národů, zneužívá se sudetoněmecká otázka, těší se na stáž do Moskvy a do toho všeho tančí Munich follies. Američtí vojáci slouží, protože by jinak byli nezaměstnaní a nemají šajn o tom, proč by své české soukmenovce měli střílet, pakliže by ovšem tito nebyli na útěku. Ještě je vám to pořád málo? Tak výborně, užijme si symboliku mouchy vězněné a propuštěné, pobavme se nad skrytým významem otazníku, který je přece tak chytře použit jako srp a přirozeně zatleskejme Karenovi za jeho "hodného" bachaře, který se rozplizl v žánru Mrazíka kříženého s Holmesem. Nedbalovi za jeho znásilnění každého nábytku, kterého se dotkl, respektive si na něj lehl, pří výslechu či při jakékoli jiné narcistické etudce. Samohana je špatná, je potom ale stejně špatný i váhající motiv Kopeckého? Neměl to Pešek příliš snadné, když se mstil za svou mrtvou rodinu, s čímž Milda pouze toužící po západní kultuře nemohl soutěžit? Setkám se ještě někdy s hůře fungující rudou partičkou, která se výhradně krmí papírem? Pochopí kuchař Hlinomaz, kdo jsou to bolšáni? Jaktože Eda Kohout byl jako vždy zastíněn Hanusem, ačkoli měl vyšší šarži? Uvěřím barrandovské kariéře Lídy Vostrčilové nebo mi bude ke štěstí stačit přežít výkon Inocence Březiny? Vystačí mi k černému humoru orální fixace a Vykypělova intonace? Dokážu někdy zapomenout na neskutečně šílený výkon samolibého Dubského nebo WTF novinářů Effy a Myzeta? A skutečně bylo setkání Klose a Kadára opravdu šťastné? Vždyť právě na nich leží odpovědnost nejen za režii, ale námět i scénář. Siamská dvojčata, styďte se a jděte mašírovat Heimat!

Tak snad je to ono :) jeden z mých nejdrsnějších zážitků, který nám naservírovala Nova ve svém tehdejším slibném prvním roce. Jenom si nejsem jistá na kolik to mohlo vydat pokračování - vzhledem ke stopáži na IMDb.

Čtveřice nováckých tragédů trochu jinak.

Příjemné shledání s Pierrem po letech. Kino Otava, samozřejmě.

Takový film byl třeba v české kotlině. Díky sympatickým mladým herečkám prorazil i tam, kde by to s méně atraktivními tvářemi byl problém. Dělá mi radost, že už po pouhých dvou letech se ukázalo, jaká je každá z nich samostatnou osobností.

Tu a tam se povede dát to na CSFilmu až do konce. Takže občas je možnost vstřebat Nehrúův příběh nerušeně.

Normální B, tímhle si TV Barrandov jméno rozhodně nezlepší.

Po tom, co jsem se přesytila oběmi verzemi Queer as folku, chtěla jsem něco dalšího. A ono ejhle, oba seriály byly sice revoluční, ale zase až takovou vlnu nevyvolaly. Totiž, když má člověk zájem o další televizní queer drama, najde v první řadě něco takového... (Ano, The L Word znám velice dobře ;)) Dante's Cove není vyloženě špatná záležitost, ale na mě je to mix příliš mnoha žánrů najednou. Pilot začíná jako skvělá kostýmní magicko-homosexuální show, ale brzy se to celé přenese do současnosti a i když je tam stále hodně vazeb na minulost s pořádnou dávkou tajemna (Tracy Scoggins a William Gregory Lee jsou solidně ďábelští v obou rovinách)... promění se to v soapku, což je vážně škoda. Ale tak pořád lepší, než nic ;) Tolik kouření na uvítanou by se člověk jinde nedočkal.