Tsuki

Baz Luhrmann zkrátka umí dělat okázalou podívanou. A jaké jiné vhodnější téma než zrovna Elvisova kariéra a život? Film je pastva pro oči i pro uši (výborný soundtrack složený nejen z Elvisových písní), navíc se v něm neskutečně předvedl nejen Austin Butler, kterému by člověk toho Elvise sežral i s navijákem, ale samozřejmě (jako už tradičně) i Tom Hanks. Tohle je prostě ten druh show, co stojí za to vidět v kině. Vůbec nevadí, když člověk není vysloveně fanda Elvise - já jsem naopak byla ráda, že jsem se skrze toto filmové "kukátko" něco dozvěděla o jeho životě a složitém vztahu s manažerem plukovníkem Tomem Parkerem. Film samozřejmě nikdy nepřednáší pouze fakta, ale já osobně se ráda skrze filmovou tvorbu seznamuju s něčím pro mě neznámým. Jediné dvě drobnosti, co mi trochu vadily, byly delší stopáž a "útržkovitá" forma (Luhrmannův styl vyprávění mě někdy vyhazoval z děje - protože se často přeskakovalo z jednoho dění na jiné a pocitově mi tam chyběla větší návaznost). Jinak ale špičková hudební okázalost letošního léta. :) (Viděno 31.7.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,3★)~

Zatímco nedávno viděný Babylon byl oslavou filmového umění v jaksi nabubřelém stylu plném ega, toto je naopak čirá a krásná oslava kinematografie skrz Spielbergův osobní příběh. A Spielberg opět převedl svůj ryzí talent, zápal a cit pro tvoření nezapomenutelných filmových skvostů. Tentokrát jde o dílo o to osobitější a speciálnější, jelikož divákovi předkládá skutečný režisérův příběh sledující jeho dospívání, rodinné záležitosti a rostoucí lásku k filmové tvorbě. Měla jsem za to, že jde pouze o „částečnou“ autobiografii a že velká část byla vyfabulovaná pro účely filmu. Jenže když jsem si zpětně četla o tom, co z filmu je věrné skutečnosti a co ne, zjistila jsem, že se filmové dění vlastně velmi drží skutečných událostí Spielbergova života. A tím spíš proto tleskám nad výsledkem, jelikož zachycuje pravdivé dění, aniž by si musel pomáhat velkým množstvím přikrášlování a změn. A přesto je to divácky velmi poutavý zážitek! Takto přirozeně a zároveň poutavě umí příběhy zpracovat asi jen Spielberg. Navíc jsem se mohla skrze film dozvědět více o jeho původu a pozadí, o intimních záležitostech jeho rodiny, o problémech ohledně antisemitismu a šikany… Za mě velmi hutný a nabitý a přesto zároveň přirozený lidský příběh. Samotnou mě překvapilo, že film náhle skončil (sledovala bych Spielbergovy osudy dál :)). Konec mi skutečně přišel trochu moc náhlý, asi jsem necítila dostatečné „vyvrcholení“ příběhu, ale na druhou stranu to asi dá rozum, protože v rámci Spielbergova života rozhodně nešlo o konec, nýbrž o začátek nové éry… Každopádně, k pětihvězdičkovému hodnocení chybí opravdu málo – za mě výsledný dojem skvělý, ale subjektivně mi k nejvyššímu hodnocení něco málo chybělo (snad právě onen pocitově silnější závěr). (Viděno 4.3.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama, Japonsko.) ~(4,4★)~

První díl kladl zbytečně velký důraz na "zvířata", dvojka byla lepší, ale přece jenom docela překombinovaná... zato tento třetí díl konečně dospěl k té správné filmové "rovnováze" a musím říct, že z celé trilogie se mi líbil nejvíc. Příběh drží pohromadě, atmosférou je to najednou o něco blíže pohádkovému kouzlu původního Harryho Pottera, a především mě potěšil vývoj některých postav. Na prvním místě jednoznačně Brumbál, který v podání Juda Lawa dozrál konečně do stavu, ve kterém v něm vidím toho "budoucího" potterovského Brumbála. Dále musím kupodivu říct, že "nový" Grindelwald byl vlastně skvělou volbou. V tomto příběhu, kde se odhaluje delikátní vztah s Brumbálem, mi tam Mads Mikkelsen seděl mnohem více, než kdyby ho nadále hrál Johnny Depp. Agresivnější projev byl vyměněn za větší jemnost a umírněnost (přesto však jistá záporácká zlověstnost nechybí...). No a Eddie Redmayne v roli Mloka Scamandera s jeho nesmělým klukovským vystupováním byl sympatický jako vždy! Pobavila scéna s mimikrami. Celkově musím říct, že je dobře zvládnuté propojení akce s jinými nosnými scénami a i konec je takový hezky potterovský. Nemluvě o tom, že se vrátíme trochu i do Bradavic a uvidíme třeba mladou McGonagallovou. Vše ale pěkně v kontextu doby před Druhou světovou válkou včetně určité míry melancholie a nejistoty. Jak už jsem zmínila na začátku, za mě jde o "vyvážený" filmový zážitek, kde všechno má své místo a pasuje to do sebe. Byla jsem mile překvapena. ~(4,3★)~

Výroční návrat do Bradavic v poměrně klasické dokumentární formě. Až mě trochu zamrzelo, že to svou formou přece jenom malinko nevybočuje a nepřináší to třeba nějaké "bradavicky" kouzelné překvapení pro diváky (naopak při nedávném sledování Friends Reunion jsem vnímala zcela opačný problém - tam těch "třešniček" bylo zase zbytečně moc a kvůli balastu výsledný dojem utrpěl). Přesto si dokument se standardními výpověďmi a rozhovory herců i režisérů docela vystačil. Vyslechneme si pár historek z natáčení, postupně projdeme průběh tvorby všech filmů, zavzpomínáme s herci, zasmějeme se a zapláčeme. Sice se mnohokrát opakuje, jak moc jsou Daniel, Rupert a Emma vděční za těch deset let, které společně prožili na place, a jak moc je pro ně celý štáb rodinou, ale je znát, že jejich radost, vděk i dojetí jsou ryzí a opravdové. A myslím, že právě ta autenticita a přirozenost jsou na tom to důležité. Tenhle dokument možná moc nevybočuje z nějakého standardu, ale aspoň si na nic nehraje. A ono to tak vlastně stačí. Taky jsem si oddechla, že Rowlingovou v dokumentu kvůli její "kauze" nezmiňují po vzoru Voldemorta jako "ty víš koho" nebo "tu, jejíž jméno se nesmí vyslovit". Už jsem se opravdu bála, že ji z toho všeho budou trapně cenzurovat úplně. Naštěstí i přesto, že ji očividně nepozvali, měli minimálně tu slušnost ji tam normálně zmiňovat a ukázat alespoň starší záznam, ve kterém Rowlingová mluví o převedení HP na filmové plátno. Když už se od ní takto distancovali (což je za mě už tak přehnaná a pokrytecká reakce na celou tu nafouklou "kauzu"), tak jsem ráda alespoň za to. Když to shrnu, obsahově jde o hezké nostalgické zavzpomínání plné emocí, formálně ale tento dokument ničím nepřekvapí. ~(3,6★)~

Pokud se vám líbil první film, je dost velká šance, že tohle pokračování vás minimálně potěší a zpříjemní vám chvíli stejně jako mně. Je to sice jen takový příběh nad rámec a postrádá nosnost a silné sdělení prvního dílu, ale mně osobně hodně padl do noty. Zásluhy patří především hlavní postavě a jejímu obdivuhodnému charakteru, který dokáže obměkčit i ty nejzatvrzelejší povahy (mimochodem Judd Hirsch je v roli zatrpklého staršího souseda výborný, Uma Thurman naopak až tak neoslní, ale i její postava projde zajímavou proměnou). Myslím, že většina lidí by se od postavy Stargirl měla co učit. Příběh může působit jako taková sladká pohádka z Hollywoodu, ale myslím, že je hodně pravdy na tom, že přístup člověka k životu a k lidem v jeho okolí může znamenat obrovský rozdíl v tom, co a jak prožívá. Z toho důvodu beru postavu Stargirl jako velmi inspirativní a celý film jako povzbudivé dílo, které pro mě bylo příjemným bonusem po zhlédnutí prvního filmu. ~(4,1★)~

Místo přeložení: policejní kapela! Tentokrát sledujeme Abe Hirošiho jakožto zaníceného detektivního veterána, který v touze chytit zločince neváhá porušovat pravidla a překračovat hranice. To se mu ale vymstí a po 30 letech služby ho čeká nevídané přeložení do oddělení, o kterém ani mnozí členové policie neví, že existuje – do policejní kapely! Jak se asi tento horkokrevný detektiv se svou novou pracovní náplní vyrovná? :D … Jak se dá nejspíš očekávat, je to trochu komedie, ale kupodivu méně, než samotný námět napovídá. Především je to o vnitřní proměně hlavního hrdiny a napravení vztahů. I když ani v tomhle ohledu to nejde příliš do hloubky. Film se snaží pokrýt od všeho něco a především nezapomenout být hudebním snímkem, ve kterém si užijeme nějakou tu muziku. Je fakt, že Abe Hirošiho bubnujícího na bubny si nelze nechat ujít! Jako detektiv mě sice mnohem více baví v sérii Šinzanmono jakožto svérázný a přemýšlivý detektiv Kaga (v kontrastu s touto rolí, která je v určitém smyslu mnohem „prostší“ a méně charakterní), ale na druhou stranu to plně vyvažuje právě ten hudební prvek. Pokud se nemýlím, je to dost možná poprvé, co Abeho vidíme v nějaké roli aktivně hrát na hudební nástroj. A to mě samo o sobě moc bavilo. (Viděno 28.8.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,0★)~

Na komorní snímky s dobrým scénářem je vždycky radost pohledět. Tomuto filmu v podstatě nechybí nic, co bych od takového díla žádala. Je to sevřené drama odehrávající se na jediném místě, s plným zaostřením na trojici postav (plus jedna boční navíc), které buduje napětí skrz jejich dialogy v průběhu komplikované situace, ze které nelze odejít. Hudba navíc ono napětí a sevřenou atmosféru hezky podtrhuje. Se zájmem jsem sledovala, kam to všechno bude směřovat, avšak závěr mě víc než překvapil. Bohužel ne v tom dobrém smyslu. Konečný zvrat filmu je totiž až příliš ostrý a extrémní, na to, co bychom od dané postavy mohli čekat (nebudu samozřejmě prozrazovat, o co a o koho jde). Rozumím záměru vytvořit šokující konec, který bude u diváků podněcovat diskuzi – Jaký byl důvod této postavy pro to, co udělala? Co se jí honilo hlavou? Divák má možnost si na základě drobných indicií v průběhu filmu vytvořit své vlastní vysvětlení. Problém však je, že reálně je ve filmu vodítek tak málo a jsou tak vágní a nezřetelné, že i při soustředěném sledování se divák může maximálně domnívat a domýšlet si, co to tak mohlo znamenat, ale smysl to ve skutečnosti nedává. Brutální rozřešení filmu zkrátka zůstává záhadou a filmu tenhle konec úplně nesluší. Přitom jsem měla dojem, že chybělo jen málo (snad pár nějakých replik nebo vhledů navíc), co by lépe uvedlo na pravou míru finální zvrat, aniž by to působilo tak nepatřičně. Mohlo to mnohem lépe zapadnout dohromady. Takhle je divák na konci spíš zmatený a rozhodně se nakoná žádné závěrečné „secvaknutí“ nebo „aha“ moment, jako je vidět u jiných dobře vystavěných filmů (příkladem zrovna film Sedm stejného scénáristy). Je tedy škoda, že konec kazí jinak dobrý zážitek. Krom této jediné postavy, jejíž jednání v závěru působí bizarně kalkulovaně (přestože do té chvíle tomu nic nenasvědčuje), jsou však všechny ostatní postavy a jejich charaktery dobře vykresleny a napsány. Když tedy pominu ten podivný konec, šlo jinak o velmi dobrý zážitek s patřičnou poutavostí. Nerada bych proto film úplně potopila, protože si myslím, že si rozhodně zaslouží lepší hodnocení než aktuálních 48%. ~(4,0★)~

Z nějakého důvodu na mě forma dokumentu působila zastaralým dojmem, přestože jde o zcela nový snímek (možná to bylo částečně i dojmem z českého dabingu, který navíc obsahoval i pár divně vyslovených jmen/názvů – už vůbec to, jak se zde „Keanu“ vyslovuje okatě jako kiááánů, což, jak jsem později zjistila, je v základu správně, ale přesto mě ta jakási „hyperkorektní“ snaha vyslovovat v toku české řeči některá cizí slova “správně“ tahala za uši). Nicméně, když pominu formu, obsahově mě tento dokument velmi zaujal, jelikož Reevesovu „hereckou cestu“ od rolí naivních mladíčků, přes akční role, až k rozvinutí většího pohybového potenciálu, k Matrixu a ještě mnohem dále (k novodobým technologiím)… shrnuje vlastně velmi hezky a vypichuje to, v čem se Reeves odlišuje od jiných hereckých kolegů a v čem je jeho herecká dráha i osobnost nestandardní. O Keanu Reevesovi jsem dříve měla jen povrchní povědomí, takže bylo fajn nahlédnout hlouběji do toho, co je vlastně zač a jak si v šoubyznysu vydobyl své místo. Myslím, že obsahově jde o dobře zpracovaný dokument, jen holt ta strohá zastaralá forma nedělá nejlepší dojem... ~(3,3★)~

Český název je sice přeložený dost fádně, ale naštěstí samotný film tuctový není. Možná je těžké vždycky vyprodukovat dokonalý a magický animák na té nejvyšší úrovni, jako třeba V hlavě nebo Duše, ale moc si cením toho, že se Pixaru vždy daří vnést do každého projektu něco nového, neotřelého a mířit dostatečně vysoko, aby výsledek byl více než průměrným filmem. Povedlo se jim to u Frčíme a tentokrát se jim to povedlo znovu. Proměna (Turning Red) je filmem o dospívání a když pomineme samotnou proměnu v Pandu červenou, je vesměs o všem, s čím se tak běžná pubertální třináctka může potýkat a jaké emoce se jí zmocňují. Moc se mi líbilo, že tentokrát se Pixar nebál vsadit na čistě „holčičí“ stránku, včetně toho, že téměř všechny postavy jsou ženské. Statisticky vzato je totiž v příbězích (filmových, knižních či jiných) většina postav mužských a ženy vždycky zastupovaly to nižší procento. Filmů a příběhů s převládajícími ženskými postavami je skutečně málo a tvůrci v Pixaru si to nepochybně uvědomují. Tentokrát se proto zachovali velmi progresivně a výsledek se povedl. Naštěstí to není jen tak obyčejná holčičí pohádka s upištěnými puberťačkami, přestože to tak na první pohled může působit – což mimochodem dělá i dynamický a expresivní „anime“ styl, který režisérka zvolila a který je dalším novým prvkem, jenž jsme do teď u Pixaru neviděli. Čiší z toho velká snaha režisérky o autentické zobrazení dívčího světa - jeho tužeb, snů, starostí, přátelství, vztahů s rodinou… A ano, je to pubertálně „přepísklé“, ale tady je to záměr, který k tomu dobře pasuje. Stejně tak filmu sluší i jeho zasazení do nostalgického přelomu devadesátek a začátku nového tisíciletí. Tomu samozřejmě odpovídá i volba vizuálu a stylu pro klučičí kapelu, která vyvolává vzpomínky na někdejší Backstreet Boys, 'NSYNC a další jim podobné lamače dívčích srdcí. :D Osobně mě na filmu bavil ten nostalgický návrat do dívčích vzpomínek. Přesně toto dobové zasazení svým způsobem zaručuje, že si film užijí nejen dnešní děti a mládež, ale právě takto „nostalgicky“ i dnešní dospělé ženy, které třeba taky kdysi měly vlastní tamagotchi nebo vzdychaly nad nějakým tím boybandem. Navíc hlavní postava vnitřně rozpolcené a pubertálně emotivní Mei je díky svému zápalu a energii vlastně velmi sympatickou a svěží postavou. Trošku mi to připomnělo Mezi námi děvčaty (Freaky Friday), kde hlavní postava taktéž měla svoji hlavu a své trable a nerozuměla si s matkou. Tady je to ale trochu jiné právě v tom rozpolcení (poslušná dcera versus svérázná puberťačka) a v myšlence filmu, která směřuje nejenom k usmíření matky s dcerou, ale především k přijetí svého pravého já takového, jaké je. Možná tato myšlenka není až tak originální, ale její zpracování v tomto filmu má rozhodně mé sympatie. Ostatně pro dobrý film není vždycky nutné nějaké hluboké nové poselství. A ono nejde vždycky ve filmu použít zcela novou myšlenku. Důležité je, s jakou péčí a záměrem je film tvořený, protože přesně to dává vznik hodnotnému dílu. Myslím, že tady se to povedlo a vznikl zábavný a milý snímek, který srší energií, neotřelým stylem a nebojí se přijít s několika novými nápady (za mě bylo zároveň dobrou a progresivní volbou zavést tématiku menstruace, která je často i v dnešní době tabuizovaná a tím spíš bychom ji nečekali zrovna v pixarovském animáku… ale přesně to se stalo :) Takže palec nahoru). ~(4,3★)~

Kdysi ve Shrekovi mě postava Kocoura v botách popravdě až tak nezaujala a pozdější film z roku 2011, který byl věnován přímo této postavě, mě vzhledem k průměrnějšímu hodnocení ani nepřiměl, abych se na něj podívala. Je tedy skoro s podivem, že po dalších více než 10 letech jsem se s chutí podívala na tuto novinku a opravdu se mi líbila. Má to dost z kouzla původního Shreka, je to zábavné a především to má nosný příběh, což je pro dobrý film zkrátka zásadní (spoustě pohádek bohužel nosný příběh chybí). Navíc provedení některých postav stojí za to – smrtka ve formě vlka je mimořádně děsivá, záporák Jack Horner je pro změnu velmi vtipný, a „terapeutický“ psík svou bezelstnou jednoduchostí zase dobře doplňuje hlavní duo Kocoura a Čiči Tlapičky. Zkrátka jde o směsku velmi různorodých a zajímavých postaviček, mnohé z nich navíc opět vycházejí z některých původních pohádek. Film jsem viděla v japonském dabingu a musím uznat, že ten se Japoncům dost povedl (v hraných věcech možná ne vždycky, ale v dabingu animovaných filmů celkově dost vynikají). Psík Perrito v japonském podání hodně pobavil. A ostatně všechny postavy měly velmi padnoucí hlasy. Celkově jde rozhodně o nadprůměrný animák, který dělá čest původním dvěma filmům se Shrekem. (Viděno 20.3.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama, Japonsko.) ~(4,0★)~