Tsuki

Podobně jako jednička je to velmi zábavná podívaná, kde Spider-Man jakožto stále ještě nedospělý středoškolák zápasí sám se sebou, svými prioritami (láska k MJ, ochrana jeho kamarádů) a zkrátka má stále daleko do zkušeného a "moudrého" člověka, který by byl schopný bez problému unést své superhrdinské povinnosti. To se mi na tomhle vyobrazení Spider-Mana líbilo už u jedničky a nyní ve dvojce jeho "vývoj" pokračuje. Navíc film zajímavě ozvláštnilo všechno to cestování po Evropě, přestože to bylo dost přitažené za vlasy. Už jenom to zcestné zobrazení Prahy jako nějakého města karnevalů, kde naopak opera je jedna "obrovská nuda", na kterou nikdo nechodí.... no, nad tímhle jsem se fakt musela pousmát. Ale jako celek to samozřejmě fungovalo, bylo to poutavé i vtipné, plus k tomu všemu ještě Jake Gyllenhaal jako třešnička na dortu (netřeba dodávat více). Jen mi místy přišlo, že to nedrželo tak hezky pohromadě jako předchozí díl (možná za to paradoxně mohlo i to rozdrobení příběhu mezi několik míst). Taky to podle mě souvisí se slabou úlohou Avengerů v tomto díle - vlastně mi celou dobu vrtalo hlavou, co tam sakra celou dobu dělají, během toho, kdy se po světě děly různé katastrofy, a z nějakého důvodu to nechávali pouze na Spider-Manovi a Mysteriovi (Jake Gyllenhaal). Když se na konci ukázalo, že (spoiler) Nick Fury a ostatní si ve skutečnosti jen někde váleli šunky a reálně u toho ani nebyli, tak jsem tím spíš nechápala, co to má sakra znamenat. Tohle se bohužel trochu podepsalo na mém vnímání celého filmu. ~(3,9★)~

Hana yori dango vždy bylo takové mé japonské "guilty pleasure". Tím spíš jsem si nemohla nechat ujít tento zbrusu nový příběh, přestože jsem očekávala, že kvalita půjde dolů a že to bude jen taková love story jako přes kopírák, pouze s novými herci. Nakonec jsem ale byla hodně překvapená - myslím si, že Hana nochi hare obstojí i jako seriál sám o sobě a že nabízí sice příběh podobný tomu staršímu, ale v mnohém zároveň jiný a především kvalitně zpracovaný. V první řadě výborně vybrané obsazení hlavních herců - hlavní tři protagonisti nejenom že hráli dobře, ale zároveň do rolí typově seděli, z pohledu diváka působili sympaticky a zkrátka to mezi nimi fungovalo, jak má. Poměrně brzy jsem si všimla, že Sugisaki Hana v roli Oto, působí jako hlavní hrdinka v mnohém lépe než někdejší Inoue Mao v roli Tsukushi. Možná je to i lépe zpracovaným scénářem, ale bylo velmi jednoduché se s Oto ztotožnit a chápat její vnitřní rozpory a volby. Oproti tomu, jakkoli mám původní Hana yori dango ráda, s odstupem musím říct, že Tsukushi v podání Inoue Mao působila obzvlášt později v druhé sérii velmi otravně svou nerozhodností (natolik, že jako hlavní postava bohužel ztrácela mé sympatie). Je fakt, že příběhově je Hana nochi hare dost dobře napsané a nemá tolik děr v uvěřitelnosti. Když se nad tím zamyslím, v původním Hana yori dango nedává vlastně tolik smysl, proč je zrovna Tsukushi studentkou takové elitní snobské školy. Oproti tomu, u Oto je od začátku jasně daný důvod, proč je pro ni důležité, aby na téhle škole zůstala i přes své chudé poměry (navíc pozadí této postavy udává, že dřív byla skutečně z bohaté rodiny, což taky dává mnohem větší smysl). Zkrátka mi to v mnoha ohledech přišlo kupodivu příběhově promyšlenější. Poměrně rychle jsem si uvědomila, že se u mě při sledování objevuje podobné nadšení jako kdysi u původního Hana yori dango a to jsem opravdu nečekala. Tím spíš, že se u novějších japonských seriálů s nadšením setkávám jen zřídka a marně vzpomínám na doby asi deset let zpátky, kdy pro mě tehdejší seriály měly jakési kouzlo a doslova jsem je hltala. Hana nochi hare proto pro mě mělo jakousi dávnou nostalgii. A postavám jsem opravdu fandila. Navíc samozřejmě potěšilo i cameo některých původních herců (hned jsem zajásala!). Takže, ano, má to sice na druhou stranu i své mouchy (například se v tomto příběhu nedal skoro vůbec prostor novým členům "Correct 5", což má být obdoba někdejšího F4, a kromě hlavního hrdiny a Airi tam ani nebyl nikdo moc zajímavý a charismatický...) a samotný konec seriálu mohl být zpracovaný lépe a ne tak zkratkovitě, ale jinak mi tento seriál udělal po dlouhé době opravdu radost a královsky jsem se bavila. ~(4,3★)~

Filmová kravinka, která sice místy pobaví, ale působí hodně polovičatě a nedopracovaně. Občasný humor a dobří herci bohužel jinak prázdnou dějovou linku nezachrání. Sice chápu, že záměrem bylo těžit humor především z kontrastu závážnosti zombie apokalypsy a klidného téměř všedního jednání postav (s velkým nadhledem), ale děj pak nějak postrádá tempo, má moc hluchých míst a nijak negraduje. Jako by se všechno odehrávalo v jedné neměnné linii. Absurdní, místy v podstatě suchý humor sice funguje, ale chtělo by tam těch vtipných hlášek mnohem víc, aby film nevyzníval tak "bledě". Ani nápad se zcizovacími efekty, který byl jinak super, nakonec tento film nezachránil, protože prostě postavy postrádají skutečnou motivaci a cíl, který by táhl děj. Není pak divu, že konec vyšuměl do ztracena. Možná to byl záměr, ale za mě to příliš nefungovalo. ~(3,2★)~

Nápad o tom, že svět zapomene na existenci Beatles a využije (zneužije?) toho jeden hudebník, je sice v základu dobrý, ale ve výsledku mě trochu mrzelo, že se ten námět nerozvíjel dál a zůstal pouze u toho, že se z něj vytěžilo několik povedených vtípků. Místo toho se celý děj nakonec věnoval romantické lince, což by sice nebylo špatné, ale když jsem se nad tím zamyslela, tak to nakonec byl v jádru jen prachobyčejný příběh o tom, že člověk dá přednost úspěchu/kariéře před láskou a nakonec si uvědomí svou chybu (podobný příběh už dnes není ničím výjimečným). Myslím, že chyba je ve způsobu propagace filmu - opravdu jsem čekala, že se tam víc budou řešit okolnosti zmizení "Beatles" ze světa, a že se hlavní hrdina bude více potýkat s tím, že písničky "ukradl". Ale ne, je nutné to brát pouze jako obyčejný romantický příběh okořeněný zajímavými humornými okolnostmi a písničkami Beatles. Jako takový film funguje (a nemůžu mu upřít ani pozitivní náboj, přestože zásluhu na tom mají právě ony písničky Beatles). Kéž bych to ale čekala od začátku a nebyla pak zklamaná. ~(3,3★)~

Nezbývá mi, než si postesknout nad kvalitou dnešních českých komedií. Takhle by totiž měla vypadat skutečná komedie s kvalitním scénářem napěchovaným různými gagy. Škoda, že ty zlaté časy dvojice Svěrák+Smoljak jsou už pryč. Film Vrchní, prchni! má sice námět jednoduchý, ale originální a zábavný, a především se podařilo z jeho komiky vytěžit to nejlepší. ~(4,0★)~

V letadlech a letecké technice si nelibuju a hlavní hrdina ve formě prasete mi dvakrát sympatický nebyl - to byly hlavní důvody, proč jsem tak dlouho otálela se zhlédnutím tohoto staršího Ghibli filmu. Nakonec se samozřejmě ukázalo, že se nebylo čeho obávat a že jde o poměrně jednoduchou pohádku, která se dokáže zalíbit. Není to sice takový skvost jako jiné slavnější filmy studia Ghibli, ale má svoje kouzlo a příjemnou atmosféru. Líbilo se mi, že na to, že očividně odkazuje na dobu vzestupu fašismu před druhou světovou válkou a že je do ní přímo zasazený, tak si stále uchovává nadhled a pohádkovost a není tímto historickým pozadím vůbec zatěžkaný. Jediné, co mě mrzelo, je to, že se víc neřešila otázka prokletí hlavní postavy v prase... ale je fakt, že o tom ten příběh přímo nebyl. Svým způsobem bylo na druhou stranu zajímavé, že okolnosti prokletí zůstaly takovým tajemstvím na pozadí filmu, a že sama postava Porco Rossa byla se svým údělem zvláštně smířená, což posilovalo jeho charisma. Není to sice film, který bych chtěla vidět opakovaně, ale stál za zhlédnutí. ~(3,5★)~

Dlouhé roky jsem anime seriály nesledovala a více jsem se soustředila na japonskou hranou tvorbu, protože mi přišlo, že je oproti anime tak nějak bližší realitě a reálnému zobrazovaní emocí a že má prostě obecně víc co nabídnout. Když jsem tedy po dlouhé době zasedla k anime seriálu, byla jsem zpočátku trochu skeptická. Kaleido Star obzvlášť zpočátku působí jako klasický roztomilý seriál o holce, která se rozhodne jít za svým snem, a setkává se přitom s nejrůznějšími problémy, se kterými se vyrovnává po svém a s velkou dávku humoru. Jenže tenhle seriál klame tělem - po několika dílech, které mají spíš epizodický ráz a které ještě nemusí působit nikterak výjimečně, se postupně začnou odkrývat skutečné kvality tohoto seriálu. Čím déle jsem to sledovala, tím víc se ukazovalo, že se tvůrci s touto tématikou nepotýkali jen povrchně, ale naopak velmi do hloubky. Seriál předkládá zásadní otázky ohledně toho, co to skutečně znamená být umělcem a performerem, jaká je jeho zodpovědnost vůči divákovi a publiku, jaký vztah si budovat s publikem, jaký vztah si budovat s hereckým kolegou/partnerem a co to všechno obnáší... A konečně - co obnáší stát se performerem na té nejvyšší úrovni. Z mého pohledu tento seriál dokázal pokrýt celou škálu témat a problémů, které se týkají jak tvorby představení, tak i herectví či umělecké činnosti obecně. A to říkám z pohledu někoho, kdo sám studoval hereckou školu. Tento seriál rozhodně není povrchní a naivní dětskou záležitostí, jak tady na csfd můžou napovídat některé komentáře (které možná napsali někteří, kteří viděli pouze několik prvních dílů). S postupem dílů sledujeme i vývoj hlavní postavy Sory, která sama přichází na to, co pro ní samotnou znamená kariéra, kterou si vybrala, a která se čím dál víc potýká s většími a většími překážkami (natolik, že v druhé sérii dokonce svůj sen vzdá a vrátí se k rodině do Japonska, než si uvědomí, co je pro ni skutečně důležité). První série (prvních 26 dílů) sama vrcholí něčím tak náročným, že by to mohlo napovídat, že už není kam směřovat dál, ale druhá série (díly 27-51) nás vyvede z omylu. Sora totiž na sobě jako člověk a performer pracuje dál a zjišťujeme, že má před sebou další zdánlivě nepřekovatelné bariéry, které působí velmi uvěřitelně. Věřím, že každý, kdo by se rozhodl jít životní cestou podobnou té Sory, by se potýkal s podobnými překážkami. A většina lidí by to dost možná vzdala. Jak seriál ukazuje, všechno není jen legrace, ale je třeba mít obrovské odhodlání a správný (pozitivní) vnitřní přístup. Jsem si jistá, že stejné věci jsou uplatnitelné i v reálném životě, a to i na jakoukoliv jinou kariéru, pokud člověk chce dosáhnout úspěchu. Kaleido Star beru tedy jako seriál veskrze pravdivý svými myšlenkami. Má v sobě mnoho i z jiných znamějších a novějších filmů - například myšlenka podobná titulní větě z filmu La La Land: "Here's to the fools who dream." - okolí totiž často může zrazovat ty, kteří se rozhodnou jít za svým snem, a může je nazývat "blázny". Ale jen takový "blázen", který vytrvá v tom, čemu věří, může nakonec všechny svým úspěchem překvapit. Dále se tenhle seriál věnuje i myšlence plného soustředění na činnost, kterou člověk dělá (ponoření se do činnosti) bez zbytečných pochyb a myšlenek na případný úspěch či neúspěch. V tomhle ohledu se například setkává s myšlenkou filmu Pokojný bojovník z roku 2006. Zkrátka, nestačila jsem žasnout nad tím, co všechno tento seriál zvládl v padesáti dvacetiminutových dílech obsáhnout, a nakolik mě dokázal vtáhnout. V neposlední řadě má taky na anime hodně dobře propracovanou psychologii postav, každá postava je jiná, každá má něco svého a prochází svým vlastním vývojem. I proto snad tak snadno přirostly k srdci. A mnoho mě dojalo takovým způsobem, jakým se to žádnému jinému anime nikdy nepovedlo (snad až s výjimkou některých Ghibli filmů). Stojím si proto za tím, že tohle na první pohled nenápadné anime, která se skoro ztratí ve změti mnoha jemu podobných, je ve skutečnosti skrytým skvostem. Uznávám proto svůj velký předsudek člověka, který v posledních letech zanevřel na anime - i anime může totiž svou vnitřní hodnotou předčít jiná díla. Tomuhle se to povedlo mnohonásobně. ~(4,7★)~

Rilakkuma jako japonská postavička existuje už dlouhé roky (vznikla v roce 2003) a dodnes je v Japonsku neskutečně populární. Teprve nyní s pomocí Netflixu se tento "relaxující medvěd" zapsal i do povědomí lidí ze západního světa. Já sama za sebe jsem měla velkou radost, když jsem zjistila, že se Netflix rozhodl udělat o Rilakkumě seriál, a to ne jen tak ledajaký, ale dokonce ve stop-motion animaci. Vizuálně mi to přišlo jako dobrý nápad, ale trochu jsem se obávala, o čem seriál bude. Ano, o tomto medvědovi a jeho přátelích sice existují drobné komiksové stripy a dokonce měl od začátku dané i "pozadí" svého příběhu (ve smyslu, že žije u slečny Kaoru, která vede celkem nudný život "šedé kancelářské myši"), ale ucelený příběh o Rilakkumě do teď neexistoval. Proto jsem tím spíš byla zvědavá, co s tímto námětem Netflix udělá. Výsledek mě mile překvapil. Je pravda, že seriál dává velký prostor právě postavě Kaoru, což je něco jako "chovatelka" Rilakkumy a ostatních. Do nynějška byl totiž koncept Rilakkumy postaven tak, že se vše týkalo spíš těch zvířecích postaviček - Rilakkumy, Korilakkumy (menší medvěd) a Kiiroi Toriho (žlutý ptáček). Kaoru stála pouze na pozadí jejich příběhu a neměla v podstatě ani svou danou podobu. Zde je to však naopak a je to Kaoru, kdo je v centru dění. Bohužel tím na jednu stranu ubylo humorných a roztomilých interakcí mezi zvířecími postavičkami, jelikož je na ně menší prostor, ale na druhou stranu to rozhodně nevyznívá špatně - svým způsobem postava Kaoru stmeluje příběh dohromady a funguje jako dobrý protiklad vůči rozverným a lenošivým zvířátkům, která neberou život tak vážně jako ona. Seriál si dal nepochybně za cíl, aby ukázal tuhle protikladnou část života, která se staví proti dnešní zrychlené moderní době a říká, že je v pořádku nebýt vždycky ten aktivní, výkonný, dokonalý moderní člověk. Naopak někdy je dobré zpomalit, trochu si zalenošit a užívat si života. Ostatně, tato myšlenka "relaxu" a "pasivity" stála za zrodem Rilakkumy již v prvopočátku (stejně jako u jiných japonských postaviček jako kdysi populární Tarepanda nebo dnes oblíbená Gudetama, ale to už trochu odbíhám...) Je proto zřejmé, že seriálu se zároveň podařilo zůstat věrný původní myšlence spojené s Rilakkumou. To je rozhodně něco, čeho si cením, a co je velkým plusem celého seriálu. Neodklonil se totiž od původní ideje, ale zároveň přinesl úplně nové originální pojetí. Možná není každý díl obsahově perfektní a využitý naplno, avšak i přesto přináší řadu nových nápadů, je milý, příjemný a zábavný, a povětšinou s sebou každý díl nese i nějaký vzkaz. Seriál Rilakkuma a Kaoru je zkrátka takové něžné animované pohlazení po duši, které ocení každý, kdo ani v dospělosti nezapomněl na onen hřejivý a hebký dotek plyšového zvířátka. ~(4,2★)~

Odlehčený film, který si nedělá hlavu ani se závěžnější tématikou (typu smrt či pokus o sebevraždu), a vše vypráví s tak příjemným nadhledem a humorem, že se zkrátka nedá než si tuto dramaticko-komediální rodinnou road movie zamilovat. Všechny postavy mají své problémy a vlastní odlišné náhledy na život, ale přesto se na konci semknou jako pravá rodina a navzájem se podpoří. Tohle vyznění se mi obzvlášť líbilo. Stejně tak poukázání na fakt, že nikdo není dokonalý a je to tak v pořádku. Ne každý musí nutně být onou dokonalou "Miss Sunshine" :) ~(4,3★)~

Jednoznačně nejlepší film od Kurosawy, který jsem do teď měla možnost vidět. Film o životě a smyslu života jednoho obyčejného osamělého úředníka, který si teprve po zjištění, že brzy zemře, uvědomí, že do teď pořádně nežil. Ano, celkově je to smutné, dojemné a nostalgické, ale zároveň místy také humorné a odlehčené. Zkrátka různorodé jako sám život. Film s velkým srdcem, který má rozhodně co říct. A Šimura Takaši to hraje výborně. ~(4,4★)~