Pokojný bojovník

"Ty, které je nejtěžší milovat jsou ti, kteří to potřebují nejvíce". Nečekala jsem tak niterný zážitek s tolika vyslovenými moudry ve sportovním dramatu. Rozhodně se mně líbila atmosféra celého filmu, která ze mě hned tak nevyprchá. A gymnastika je navíc jeden za sportů, který mám ráda. A ještě jedna citace z filmu na závěr : "Smrt není vůbec smutná, smutná věc je, že většina lidí vůbec nežije ." Opravdu hodně věcí na zamyšlení nad svým vlastním životem. (15.10.2012)

Pokud se člověk netrápí minulostí (nehrabe se v problémech a situacích, které měl) a nezatěžuje se budoucností (nikdy nevíte, jaká situace nastane a zda nebude vše jinak), žije v součastnosti a přijme (tedy bere to za takové, jaké to je, bez hodnocení a potřeby změnit) vše, co ho obklopuje,tak najednou zjistí, že je šťastný, nezávisle na vnějších okolnostech. Nejde mu o to mít "pravdu", jde o to, vše v životě dělat PLNĚ a VĚDOMĚ, bez nějakého hodnocení, pak nemůže nikdy být zklamaný a život ŽIJE. Jde jen o to, přijmout život takový jaký je a nebránit se ničemu (opravdu ničemu), co obnáší. Podstatou je, nesoustředit se na cíl, ale ŽÍT, nehodnotit, jen prociťovat, "meditací" je pak každá situace co v životě je. (03.10.2008)

Toužit je víc, nežli mít, sloužit lidem okolo je více, nežli je převyšovat, cesta je skutečný smysl života, nikoliv cíl, pro který ji podnikáme... Všechno jsou to pravdy a moudrosti, které stojí za zamyšlení a které člověka napdají vždycky, když ho nemoc, úraz nebo kriminál donutí stanout, zastavit se a usebrat. Jenže zde je to všechno sdělováno natolik akademicky, jako z nějaké příručky pro život, že se to chvílemi nechce poslouchat; namísto, aby to člověku bralo dech. Škoda. Nick Nolte jako vymyšlený dědek byl skvělý. (27.12.2012)

Cítím velký potenciál, co se týče knihy a se zájmem po ni sáhnu. Tolik na úvod. Snímek samotný není rozhodně špatný, ale zůstal (čistě podle mého subjektivního názoru), tak nějak na půl cesty. Snad nejmarkantnější je to v úplném závěru. Místo citlivého přístupu a přímo se nabízejícímu „obyčejnému“ zakončení, jsme svědky (tolik častému) americkému „srdceryvnému“ patetismu, který ve výsledku kazí dojem z minut předcházejících. Přičemž nejde o samotnou scénu jako takovou (ostatně příběh se honosí přívlastkem- „podle skutečné události“) a není tedy jediný důvod věřit, že tomu ve skutečnosti bylo jinak. Problém (a moje výhrada) se týká pouze následného způsobu provedení (natočení) závěreč. scény. Možná to vyzní krutěji, než si samotný snímek zaslouží, ale....myšlenka tentokrát o dost předčila následné zpracování. Nutno dodat (byť to možná ze snímku není zcela patrné (ikdyž určité náznaky nelze upřít), myšlenka nemyšlenka(byť odproštění se od všech nepatřičných a mysl vyrušujících elementů je zcela na místě), bez skutečného zápalu a tolik potřebné dřiny, která sakra bolí, kýženého výsledku nelze dosahnout. Tohle jednoduše nejde ošidit! Ještě jednu (pro mě podstatnou výhradu) mám ke snímku a to sice samotnému výběru hlavního hrdiny. Teď nemám tak na mysli ani samotný herecký projev. Cvičení na kruhách patří k fyzicky nesmírně náročné disciplíně. Potřebujete obrovskou sílu (nejen v pažích). S tím souvisí moje výtka k muskulatuře hlavního hrdiny. Je mi jasné, že tvůrci potřebovali především herce. Nicméně určitě se dalo dojít k lepšímu kompromisu (ne nutně si totiž člověk vždy musí asociovat spojení, které přímo nesnáším – velké svaly=malý mozek). Ty rozdíly (v postavě(ách),kdy kamera zabírá hlavního hrdinu v detailech a následně samotné cvičení (kdy se jedná o dvojníka), se na mne nezlobte, jsou do očí bijící a působí jako dosti rušivý element. P.s. nicméně přes všechny ty výhrady, kterými jsem snímek doposud zasypal, musím chtě nechtě přiznat určité příjemné překvapení. To bych, přiznávám, od člověka, který natočil Jeepers Creepers nečekal. Nutno podotknout, dalo by se to natočit určitě horším způsobem, na stranu druhou: zcela jistě i lépe a naprostý SOUHLAS: „smrt sama o sobě není smutná. Smutné je, že spousta lidí ani nežije“. Jak pravdivé a výstižné! Ještě bych za sebe dodal. Důležité je smířit se sám se sebou. Možná to zní jako navrčená fráze, ale je to začátek a podstata všeho....nicméně to není nic nového a rozhodně to není zásluha tohoto filmu. 3+1/2* (06.07.2011)

Jasně, že to má myšlenku a zásadní poselství. Už od dob Mňágy přeci víme, že i cesta může být cíl. Ale tady to na mě působilo strojeně, samoúčelně, a navíc stejně tak přirozeně, jako kdyby gymnasté ve skutečnosti doopravdy v tělocvičně trénovali za tmy. Zdejší hodnocení se mi proto zdát býti poněkud přehnané, poněvadž přítomnost samotného moudra z filmu přeci automaticky nedělá téměř osmdesátiprocentní flák, nemyslíte? K tomu je potřeba nějaká duše, která tu tedy zatraceně schází... (08.03.2012)