Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Animovaný
  • Akčný
  • Romantický

Recenzie (1 239)

plagát

Parazit (2019) 

Film jako takový jsem si užila a rozhodně byl zajímavý jeho náhlý skok z komedie do tragédie. Po zhlédnutí jsem však měla pocit, že filmu něco zásadního chybí. Čekala bych totiž, že půjde v rámci sociální tématiky více do hloubky. Jenže to bohužel doslova ustrnulo na myšlence "chudí bohatým smrdí" a nikam dál se to neposunulo. Přitom film měl velmi dobře našlápnuto a některé scény byly ztvárněné opravdu na výbornou. Za mě je proto škoda, že to jde nakonec pouze cestou šokující senzace na tarantinovský způsob. V určité chvíli (konkrétně od chvíle, kdy se v příběhu objeví sklep) se příběh úplně odkloní a překročí meze uvěřitelné reality. Najednou jde však o to diváka šokovat a pobavit extrémní situací, takže pro víc není už místo. Není pak divu, že film ve výsledku nepřináší žádné jasné sdělení ohledně sociálních rozdílů. Pouze vybublá v onen grandiózní a šokující konflikt. Vliv Tarantinovy tvorby je nepochybný. Něco mi říká, že nebýt to natočené podle tarantinovského vzoru, dost možná tento film ani nemá takové ohlasy a toho Oscara by nezískal. Za mě tedy sice výborně natočený a poutavý film, u kterého jsem se bavila, ale chybí mu jasné vyznění a hloubka (i v rámci vykreslení postav a vztahů mezi nimi, aby byl divák vůbec schopný s nimi soucítit). Za výjimečné dílo, které by si zasloužilo 5 hvězd, to nepovažuju. ~(4,1)~

plagát

GTO: Great Teacher Onizuka (1998) (seriál) 

Onizuka je mimořádně zajímavý a nevšední hlavní hrdina - uvnitř duševně čistý dobrák, který dokonce sem tam vytáhne z rukávu nějaké to životní moudro, zvenčí však totální gauner a "sukničkář", který neustále šokuje okolí svým ledabylým flegmatismem a vulgaritou. Když se nad tím zamyslím, v dnešní době bychom asi jen těžko narazili ve filmu či seriálu na podobně volnomyšlenkářskou postavu, která by zastávala pozitivní roli učitele. Mám takový pocit, že dnes se to zkrátka "nenosí" a překračuje to určité hranice. A tak přestože je vlastně Onizuka velký sympaťák a v seriálu neustále poukazuje na to, co je na školství špatně a co je v životě skutečně důležité, dnes by bylo asi jednání této postavy do určité míry cenzurované. Jak tato postava, tak atmosféra seriálu celkově, jsou zkrátka veskrze devadesátkové. Devadesátky z toho doslova čišely. A právě tím si mě seriál získal nejvíc. Bylo to vlastně přímo osvěžující, vidět všechny ty necenzurované narážky na sex a poměrně otevřenou vulgaritu. Ne že by to seriál přímo propagoval, ale zkrátka dává najevo, že to všechno je přirozenou součástí života. Člověka to proto donutí přemýšlet, zda v dnešní době nejsme až příliš svázání množstvím pravidel a omezení (často jen proto, aby se za každou cenu nikdo necítil diskriminovaný či pohoršený). Je zkrátka fajn vidět, že v devadesátkách se všechno tak přehnaně neřešilo a že to proto byla do určité míry svobodnější doba. Great Teacher Onizuka tohle všechno jako seriál ztělesňuje. A za mě to byla opravdu příjemná podívaná s dobrými hereckými výkony. Můžeme vidět mladou Macušimu Nanako, Fužiki Naohita (který pro mě byl v této roli téměř k nepoznání) a taky úplně mladičkého Oguri Šuna. Naopak hlavní představitel Sorimači Takaši byl pro mě úplná "novinka" a skoro jsem se divila, že jsem tohoto herce do teď v ničem neviděla. Neznám sice žádnou jinou (manga či anime) verzi Onizuky, ale jeho komediální podání mi velmi sedlo. ~(4,3)~

plagát

Sedem samurajov (1954) 

Japonský kultovní film, bez kterého by nejspíš nikdy nevznikl jiný kultovní film - Sedm statečných. Z dnešního pohledu je možná film až příliš dlouhý, ale sama za sebe musím říct, že mi ty tři hodiny času přišly maximálně naplněné, ať už akcí, zajímavými dialogy či jiným poutavým dějem. Ano, pár těch táhlejších scén se tam sice našlo a nepochybně by se daly seškrtat, ale i tak si myslím, že na tu dobu šlo o opravdu převratný film, který (ač je natočený před téměř 70 lety a ještě k tomu sám o sobě historický) má co říct i dnešnímu divákovi. Režie mi přišla skutečně mistrná a společně s filmem Žít (Ikiru) jsou to za mě nejlepší dva Kurosawovy filmy, které jsem do teď viděla. Šimura Takaši a Mifune Toširó navíc opravdu dokážou oslnit svou hereckou zdatností. Zde byl samozřejmě zajímavý především Mifune jako taková bláznivá figurka, která do jinak vážného filmu vnášela humorné prvky (ale zároveň mnohdy ukázala i své pravé pocity). Naštěstí jsem měla možnost se na tento film dívat úplně novými očima, jelikož Sedm statečných se teprve chystám vidět. Co jsem však pochopila, americký westernový remake, mnoho nápadů zkopíroval, avšak soustředil děj právě na rozdíl mezi oněmi sedmi pistolníky a bandity, proti kterým bojují. Původní film Sedm samurajů se však naopak na ony "bandity" nesoustředí, ale věnuje děj jiným dvěma stranám - totiž sedmi samurajům a vesničanům. Je to v podstatě náhled do sociálních rozdílů mezi těmito dvěma kastami a jak se ukáže na závěru filmu, toto sociální rozdělení nelze překlenout i přesto, že samurajové vesničanům pomohli. I z historického hlediska mi to přišlo jako velmi zajímavý náhled. Zkrátka, zatímco samurajové jsou předurčení bojovat ve válkách a bitvách, rolníci mají svůj drobný vesnický život a svá pole, která obdělávají. Tyto dvě sociální třídy spojí tedy síly pouze dočasně, za zvláštních okolností, které nám film ukazuje, pak se však jejich cesty rozcházejí. Je v tom určitá melancholie, která je japonské filmografii vlastní. A musím říct, že závěr filmu se mi v tomhle ohledu velmi líbil. Jsem proto o to víc zvědavá, jak tuto tématiku přepracoval na americký způsob remake. Brzy si určitě najdu čas se na Sedm statečných podívat. ~(4,3)~

plagát

Miss Americana (2020) 

Této zpovědi Taylor Swift upřímně a s uznáním tleskám a zároveň mám velkou radost z jejího osobního vývoje. Je mi jasné, že takto se otevřít a jít s kůží na trh není jednoduché, tím spíš pokud jste celebrita tohoto formátu, která je v hledáčku celého světa. To, že Taylor Swift je velký talent a dříč, je nepochybné, ale věřím, že je zároveň dobrým člověkem a jako takové si jí velmi vážím. Stejně jako jsem jí fandila dosud, budu jí fandit i nadále. Za mě moc dobře zpracovaný dokument, který dává nahlédnout do nitra ženy, která je i přes svou masivní popularitu stále jen nedokonalým člověkem, jenž se zkrátka a jednoduše snaží dělat vše, jak nejlépe dovede a (nyní už) po svém. ~(4,6)~

plagát

Záhady lidské mysli (2019) (seriál) 

Myslím, že seriál opravdu splňuje svůj účel, a tak se mu nebojím dát vyšší hodnocení. Poutavým způsobem shrnuje současné poznatky ohledně lidské mysli a zároveň se vrací i ke starším průzkumům a zajímavým zjištěním v průběhu historie. Člověk se z každého dílu dozví mnoho informací, které dost možná nevěděl, a udělá si ve věcech jasno. Působí to jako taková osvěta. Například se mi velmi líbil díl o úzkosti a depresi, a díl o meditaci (Všímavost/Mindfulness). Cílem je, aby člověk pochopil, o co skutečně jde. Žádná definice "meditace", kterou jsem kdy našla na internetu či v knihách, mi neozřejmila tuto tématiku tak jasně, jako tento jediný dvacetiminutový díl seriálu. A velmi poučný byl taktéž poslední díl o psychedelicích, vůči kterému jsem dokonce nejdřív měla určité předsudky (jakožto člověk, který je docela vyhraněný vůči užití drog, jsem si říkala, proč celý jeden díl věnovali zrovna tomuto tématu). Ale nakonec musím říct, že bylo víc než dobře zahrnout zrovna tuto tématiku, aby se právě lidé jako já (kteří vidí drogy pouze v negativním světle) informovali o účincích a potenciální pozitivní stránce psychedelik v souvislosti s podmínkami jejich užití. Navíc si cením i toho, že seriál člověku nepodsouvá pouze jeden konkrétní názor na danou tématiku, ale snaží se férově člověka obeznámit se všemi možnými průzkumy a výsledky, z čehož teprve poté učiňuje závěry, včetně toho, že upřímně přiznává, že některé oblasti fungování lidského mozku nedokážeme ještě dnes přesně vysvětlit. A tenhle férový a upřímný přístup seriálu je mi velmi sympatický. Plus ještě musím zmínit, že jsem si užívala naraci v podání Emmy Stone, jejíž hlas je mi příjemný. ~(4,5)~

plagát

What Did Jack Do? (2017) 

Jedním slovem BIZARNÍ. Do teď nevím, co si o tom myslet. Nápad použít opici (a slepici) je možná "zajímavý", ale to pro dobrý krátkometrážní snímek nestačí. A nějaké to slovíčkaření a házení "noir" hlášek to taky nezachraňuje. Problém je, že to nedává smysl a z mého pohledu tomu navíc úplně chybí nějaké vyústění. Ani na konci totiž nevíme, co Jack udělal nebo případně neudělal... Za mě tedy naprostá kravina, kde oceňuji pouze práci s "opičím hercem". ~(1,6)~

plagát

Šinzanmono (2010) (seriál) 

Konečně jsem měla šanci pořádně poznat detektiva Kagu. Před nedávnem jsem náhodou viděla film Inori no maku ga oriru toki, kde vystupuje stejná hlavní postava, ale bez tohoto úvodního seriálu, kde se s tímto svérázným detektivem seznámíme, to jaksi není ono. Abe Hiroshi hraje jako vždy výborně a v jeho podání je snadné si hlavní postavu oblíbit. Seriál samotný se točí kolem případu vraždy jedné ženy, přičemž se detektiv Kaga a jeho kolegové snaží odkrýt pravdu a najít pachatele, což komplikují okolnosti, do kterých je zapleteno více lidí. U prvního dílu jsem se trochu obávala, že půjde o epizodický typ seriálu, ale naštěstí to tak není, jelikož je vše dobře propojené. Příběh je velmi dobře napsaný, protože je svým vývojem naprosto nepředvídatelný, ale nakonec to do sebe dobře zapadá. Navíc je zajímavý i svou tématikou "lži". Jak říká postava detektiva Kagy, existují tři typy lži: 1) Lež, kterou člověk chrání sám sebe, 2) Lež, kterou chce někoho oklamat, 3) Lež, kterou chrání (kryje) jiného člověka. S tímto na vědomí se detektiv Kaga svými zvláštními (a někdy až humornými) způsoby a pozorovacími schopnostmi pídí po pravdě. A skutečně je někdy zajímavé vidět jednotlivé postavy, které jsou v určité chvíli podezřelé z vraždy, najednou v jiném světle, jelikož se odkryjí jejich vlastní motivy a úmysly. Zkrátka nic není černobílé a od začátku zcela jasné. Seriál tedy dokáže jak pobavit, tak i obohatit, jelikož může být místy k zamyšlení (co se týká vztahu lidí a vzájemného pochopení). ~(4,3)~

plagát

Jumanji: Vitajte v džungli (2017) 

Moderní pojetí "Jumanji", které je sice opravdu hodně jiné než klasický film s Robinem Williamsem, ale přesto jako zábavná hříčka, která přenáší svět Jumanji do videohry, funguje velmi dobře. Až tak, že mě to samotnou překvapilo. Humor byl sice jednoduchý (rozhodně nic intelektuálního), ale zato opravdu prvotřídní. Místy jsem se musela chechtat na celé kolo, jednou jsem dokonce jednu scénu vracela, abych se na ni podívala znovu (a musela se znovu smát). A tohle se mi nestává zas až tak často. Zkrátka z humorné situace prohození těl (stydlivý nerd v těle silného svalovce, populární holka v těle obtloustlého chlápka...) se podařilo vytěžit dost. A Jack Black hrál holku opravdu výborně. Tahle komická akční jízda nakonec měla svoje kouzlo a já se pobavila natolik, že jsem po zhlédnutí byla naprosto spokojená. Ráda se podívám na pokračování. ~(4,2)~

plagát

Ošin (2013) 

Silný příběh o malé vesnické dívence a její houževnatosti, díky které dokázala přetrpět opravdu kruté podmínky, se kterými se nepochybně i v reálu setkalo nejedno dítě z chudé vesnické rodiny počátku 20. století v Japonsku. Jsem ráda, že jsem měla možnost tento film vidět, přestože jsem obzvlášť v první polovině filmu musela téměr zatínat zuby, jak nepříjemný to byl pohled (dnes by se to dalo označit za týrání dítěte, ale tehdy byla samozřejmě situace úplně jiná), navíc mi především z počátku filmu místy vadil náběh na přehnaný patos (například když Oshin odjíždí na voru a přehnaně dlouho na sebe s matkou a otcem v slzách křičí "Mami!", "Tati!", "Oshin!"...). Naštěstí to bylo s tím patosem na hraně spíš jen v první polovině filmu, pak už mi to přišlo lepší. Druhá polovina filmu se mi líbila víc i proto, že se Oshin setkala aspoň s nějakými vlídnými lidmi, kteří projevili kus citu a pochopení (kdyby byl celý film jen o jejím trýznění a samých bezcitných lidech, jen těžko bych ho dokázala hodnotit takhle vysoko.... koneckonců, byla to právě ta její "nátura" a jistý "optimismus", které ji dovedly aspoň k nějakému tomu štěstí - jsem totiž přesvědčena, že takhle by to mělo zákonitě fungovat i v reálněm životě, nejen ve filmu). Slyšela jsem, že předchozí zpracování tohoto příběhu v seriálové podobě pokračovalo ve vyprávění jejího života až do dospělosti, kdy si prý založila úspěšný podnik (příběh Oshin není sice skutečným příběhem, ale údajně je do určité míry založen na skutečném životě jedné ženy, která si prošla podobnými strastmi a v dospělosti založila síť supermarketů). Dovedu si představit, že vyprávění života této dívenky mohlo v seriálové podobě fungovat velmi dobře a není divu, že někdejší seriál měl takový úspěch. Avšak i tahle zkrácená filmová verze, zaobírající se pouze dětstvím, je příběhově vystavěná dobře a působí uzavřeně. Navíc velkým tahounem filmu je Hamada Kokone, která hraje Oshin opravdu přesvědčivě a srší emocemi. Právě ona má na svědomí sílný dojem, který film dělá. Za mě šlo rozhodně o nezapomenutelný zážitek. Pokud máte rádi japonskou filmografii a historie a tradiční hodnoty Japonska vám nejsou úplně cizí, pak stojí za to tenhle film aspoň jednou vidět. (Viděno v rámci Eigasaie 2020.) ~(4,3)~

plagát

Láska na bodu varu (2016) 

Za mě jeden z dalších výjimečných japonských filmů, na kterých oceňuju především přirozenost vyprávění, které netlačí zbytečně na city. Právě naopak. I tomuto filmu se takto přirozenou cestou, která dává důraz na lidské a rodinné vazby a na hořkosladkost života, povedlo mě prostě a jednoduše dojmout. A to nemluvě o výborných hereckých výkonech - nejen Miyazawa Rie v roli vnitřně silné matky, ale třeba i Sugisaki Hana v roli dcery. Mimochodem, nedávno jsem viděla seriál Hana Nochi Hare, kde má Sugisaki Hana hlavní roli, a až zpětně mě po zhlédnutí tohoto filmu pobavila narážka na něj, která se (nejspíš záměrně vzhledem k tomu, že ve filmu Hana hraje) nachází právě v onom seriálu. :) (Viděno v rámci Eigasaie 2020.) ~(4,6)~