MM11

Oslava čistého řemesla... Vinterberg diváka pořád trápí, ale volí k tomu odlišné prostředky. Jeden ze zakladatelů sebemrskačského hnutí Dogma 95 už dříve (Submarino) opustil živočišnou agresivitu ve prospěch chladnokrevného a propleteného vyprávění, kde se každý souží uprostřed zadržovaných emocí. Stylistickou umírněnost dovršil v tomto honu (na čarodějnice), trpělivě trýznivým výkladem o obyčejných lidech v poměrně obyčejné situaci, která je však poklidnou oázou jen na letmý pohled. Vinterbergova zdejší střídmost je velmi blízká uvažování zobrazovaného společenství, co se chystá potírat nečisté vředy. Počítá s univerzálně nastaveným systémem hodnot, a proto je celá zápletka pro diváka tak nepříjemná (myslím, že v jiném kulturním kontextu by ten film publikum spíše unavil). Gradace je bolestně pozvolná a opakovaně neuspokojuje touhu po jasně vyložených kartách, žádné vítězství komunikace, žádná vzájemná spolupráce. Nebál bych se říct, že Vinterberg cynicky kalkuluje – film má „příliš mnoho“ kostelů, němých tváří, dětských tváří, z nichž především linka se synem nevyznívá dvakrát přesvědčivě. Dokonale propočítaný produkt, abychom se cítili nedobře. Téma zneužívání je pokorným návratem autora k tomu, co opravdu umí – není náhodou, že nejvypjatější jsou scény nevhodné účasti a vyhazování kohosi (duch Rodinné oslavy se prostě vrátil, byť jsme úplně někde jinde). Zneužívání diváka nebude každému po chuti, ale kéž by to každý dokázal natolik působivě (MFF KV 2012)

Kéž by některým našincům otevřelo oči... Velká výzva (nejen) pro databázové spřadače konspiračních teorií. Tenhle dokument ze své cesty do samého konce neuhne – po celý čas neuvidíme ani jediného z mluvčích, dýchatelnou „realitu“ zastupují hrané scény diváků koukajících se na Osvícení a analogie s jinými filmy od Kubricka. Divácké klaustrofobii nic nebrání. Interpretace jsou často výživou pro psychoanalytiky, třeba občas zabrousí do ideologie a výsostně neviditelné spoje hledají i dalšími způsoby. Toto je podstatné → konspirátorům nejde o to popsat film jako celek, výhradně vytrhávají detaily na okrajých obrazu, které (jak sami mnohdy oprávněně říkají) jsme si prostě nevšimli. Je příznačné, že se většinou nejedná o nejznámější scény. Některé argumenty jsou zábavné (falešný let Apollo 11, penis), jiné vyloženě trapné (Indiáni, Holocaust). Ovšem přínosné je proplétání více různých teorií v jedné chvíli filmu (často popisují tutéž scénu!); takový guláš zpochybní rázem vše. Tyhle pohádky dospělých, které podkresluje stále stejná hudební smyčka, jsou zjevně výrazem nejhlubších traumat oněch promlouvajících, fanoučci Osvícení jsou ti poslední, kterým bych tuto krutou hříčku doporučil. (MFF KV 2012)

Výborná pocta, „nepřístupný“ režisér se otevírá... Krásný důkaz podceňované skutečnosti, že o filmu není nutné mluvit školometsky (ale ani výhradně jalově/bez úcty), aby se trefilo jádro věci. Antonioni popisuje sebe a svou práci naprosto přirozeně, zdánlivě paradoxně jsou nejpřesvědčivější rozhovory s lidmi, kteří nemají znalosti nadupaného teoretika. Oproti slabému dokumentu s nesmyslným názvem Antonioni očima Antonioniho (kde zpovídající ze sebe souká každou otázku aspoň minutu a hned podsouvá vlastní interpretaci) obsahuje tento střihový materiál množství záběrů televizních show s očividně neobeznámenými moderátory. Ukazuje se, že prostá otázka na víru vede k lepší reakci tvůrce než sáhodlouhý rozbor míčku ve Zvětšenině. Antonioni (věřím, že unaven podsouvanými významy) je rázem příjemný vyprávěč se smyslem pro humor a optimistický vhled do situace. Jednotlivé segmenty z interview jsou vkusně sestříhány a doplněny archivními záběry s festivalů. Bonmot o nesdělitelnosti, pasáž o tichu a silný závěr přináší magický účinek, nehledě na to, že vzešly z jakési bulvární talk show. P.S. - obávám se, že kdyby měl Antonioni možnost si přečíst všechny analýzy svých filmů, tak by se sám divil, co to vlastně natočil.... (MFF KV 2012)

Deprese, po níž se ale umírat nechce... Jestli Todd Solondz se svými podivnými figurkami sympatizuje nemůžu s jistotou potvrdit, určitě jim však rozumí. Postupně se nenápadně blíží střednímu proudu, přitom si stále troufá rozložit divákovo očekávání a přinést originální rozuzlení, matoucí vidinami jednotlivých postav. Při striktní analýze vyprávěcích postupů bychom shledali Černého koně velmi originálního...Brr, ale pryč od nich či jen krátce; Solondzův svět tentokrát připomíná spin off úspěšného filmu, v němž hrají prim okrajové postavy, o nichž jinak nikdo vyprávět nechce. V obsazení možná trochu přehnaně ční dvojice Farrow/Walken, zatímco titulní pár krom jisté nejistoty ohledně motivace hraje mnohdy druhé housle. Film má tepmo a má potenciál bavit až do samotného konce, přičemž tento výrok se zdánlivě neslučuje s tímto → není jisté, že vám bude na konci jasné, co se vlastně událo. Divák se veze podle pravidel tvůrce, nečekejte ale intelektuální masáž. Za mě je tu snad jen jeden výraznější problém: navzdory solidnímu filmu mám pocit určité rutiny. Čím více znáte Solondzových filmů, tím je silnější. (MFF KV 2012)

Nevím, co si o těch světech myslet, ale rád se do nich vracím... Není zase tolik režisérů, jejichž svět bezpečně rozpoznáte od prvního záběru. Podivné vidění Wese Andersona, taková podivně zvrhlá alternativní realita (zalidněná hvězdami první velikosti) umí naštvat a pohltit zároveň. Anderson podle mě čím dál více tíhne k animované formě i v hraném filmu, opět si hodně bere z dokumentů, dobových stereotypů a zapomenutých artefaktů všeho druhu. Typické prvky Anderson zběsilé rozvíjí, nechá děti mluvit jako dospělé a vytváří z nich nevšední páry. Spojme si to s prapodivným obsazením (většina do toho filmu opticky prostě nepatří) a svéráznou polohou šedesátých let. První polovina této dekády nebyla jen světem proti systémových nálad, ale měla svou unaveně jásající tvář blednoucí konzervatiní obce (viz. Bye Bye Birdie). Anderson si s poloviny šedesátek nebere ikony, nechá proudit opomíjené (nejoblíbenější deska hlavní hrdinky v roce 1965 není žádná rocková vyhrávka, nýbrž LP zapomenuté francouzské pop hvězdičky Francoise Hardy). Původní hudba je taky nezastupitelná, Anderson doslova nesnáší ticho a náznak intimního souznění ničí v zárodku, hudba hraje 80% času, zbytek zabírá ruch a řev. Vítězství chaosu v druhé polovině mi možná trochu vadilo, desítky cameo rolí, upozadění některých hlavních, velká voda a tempo gradující bez nadechnutí asi posledních třicet minut. Pro notoricky znuděné výborná dávka, já se rád i zastavím.. (MFF KV 2012)

Materiál, co si o to přímo říká... Jeden s pověstných nápadů, stojící výhradně na jednoduchosti a mizivém tvůrčím zásahu filmaře (míněna vizuální/zvuková prezentace autora). Derby dvou týmů sledujeme prostřednictvím několika skupin fanoušků, televize a pořadatelů. Díky nim (ne)známe dění zápasu, protože nás ani jeden záběr nevtáhne na celý povrch hřiště a komentáře fandů mají jiný účel → nakonec zjišťujeme, že o fotbal vůbec nejde, a co hůř, nejde ani o komunikaci. Většina z dvojic/trojic atd. se baví navzájem s druhou polovičkou jako s hadrem, nenaslouchá a jen nadává. Ne snad, že by z takového úpadku padl na diváka smutek; sledovat uřvaného rasistu, na výsledek a rohové kopy sázející zlatou mládež, nechápající intelektuály či unavené teenagerky, je většinou vtipné a obratně sestříhané. Překvapí kvalita zvukového záznamu (až příliš velká, pochybnosti jsou logické), moc rád bych poznal metodu tvůrců. Místy se jde na mez kruté srandy („kdo neskáče není Čech“ zpívají i vozíčkáři) a být na místě zobrazených, asi půjdu Abrahámovi vymlátit auto a kameru hned poté. Jde totiž o ryzí zákulisí: televizní studio mimo pauzy, načež je použit tentýž přístup u fanoušků → uvidíme je, když nejsou ve společenské roli. Tahle zábava je x-tou variací Formana za časů nové vlny a nedokážu pochopit, proč je tak složitě a většinou neobratně ztvárněna v hrané produkci. Materiál vyloženě leží na zemi, vemte ho. (MFF KV 2012)

Prostě se to nepovedlo... Specifická izraelská realita si žádá příběhy z militantní tématikou a potřebuje vysvětlení křiklavých kiksů v regionu mocné armády. Poloamatérská Místnost 514 ale nedělá úpřímnému snažení (přes pár silných chvil) dobrou službu. Snímek se odehrává povětšinou v chladném interiérů, ruční kamera trhá sem/tam, bohužel stále na jednom místě, ani obyčejný protizáběr nebyl s pravděpodobně uměleckých příčin vůbec užit. Schází pečlivé uvedení do problému, takže vyhrocená situace v divákovi velmi těžko vzbudí spoluúčast, tím spíše, je-li divák meritem blízkovýchodní situace obecně nepoznamenán. Aby toho nebylo málo, čas od času režisérka nabídne stylizované černobílé výjevy, nezbytnou soulož (křečovité u postav, křečovité filmařsky) a „správně“ drsné dialogy o šukání. Naneštěstí herci celku zase spíše škodí, v jednom kuse nepřesvědčivá Asia Naifeld otravuje život a závěr není dvakrát originální. Vypíchnout se dají asi tři části dlouhých dialogů, které se obracejí k zodpovědnosti armády, vyšetřujících orgánů a všech v izraelské společnosti. Potenciál zasvítí ale vždy maximálně na pár vteřin. (MFF KV 2012)

Ale pokud si jen chcete zlepšit náladu, tak raději koukejte do zdi... Někdy mám dojem, že tito "unikáti" (Krejčík, Chytilová, Vachek, Vihanová) by neměl režírovat vlastně vůbec nikdo vyjma jich samotných. Jenže, na koho by pak zbyla nutná korekce přebujelého materiálu... S trochou nadsázky se dá říct, že Vihanová je minimálně stejně vtipná jako otrávená. Problém je v tom, že její frustrace pomyslně štípe a útočí všemi směry, takže těžko najde příliš chápavých duší. Janek je naštěstí vtipný kus chlapa, co občas vytáhne únikový bonmot a vyzařuje chápavost, což je pro podobně citlivý projekt to nejdůležitější. Není těžké pochopit, co reálně nepříliš známou autorku trápí. Popisuje nesplněné sny, posléze ty, které na prahu naplnění uzmula cizí moc, a většinou bourá stesk polohou těžkého cynizmu a drsných vyjádření. Nemůžu si pomoct, ale vnímám to spíš jako formu obrany. Nečekejte důkladný rozbor konkrétních filmů, některé se zmíní pouze okrajově, jde o vyprávění Vihanové života, vlivů a způsobu přemýšlení. Ne snad, že by nebyl zajímavý, jen dost štípe... (MFF KV 2012)

Nadlidský úkol Antonioni ustál... "Nechceme vysvětlovat Čínu" sdělí autor v samotném úvodu a tím určí jasné priority. Nemá v úmyslu popisovat čínskou realitu posledních let (objem materiálu prokáže, že natolik abstraktní idea je vlastně nesplnitelná), oproti tomu si všímá čínského člověka, hledá v něm něco trvale přítomného. Hodnoty, jež nevyrve ani ten nejkrutější útisk, ačkoli projevy moci se na lidech zákonitě projeví. Antonioni začíná jako nadšený turista rámující Engelse v detailu, okázale se raduje, pokud přes zákazy úřadů natočí kus potajmu. Vážnější tvář nasadí s opuštěním rušné metropole. Zapomenuté vsi, v nich se čas zastavil, rázem odhaluje jinou Čínu. V zapadlých společenstvích nezbývá než konstatovat. že brzká ideologická převýchova nepřipadá v úvahu (vyjma nutného výtisku předsedy Maa v každé domácnosti). Extrémní éra kulturní revoluce vs. prastaré struktury, boj i pro tvůrce. Antonioni natočil desítky unikátních výjevů nevyčíslitelné hodnoty a není možné v krátkém komentáři vypsat víc než zlomek z dojmu, co ve mně zanechal. Autor ke konci pokorně zhodnotí možnosti a cestu velkolepě uzavře. Délka je smrtící (celek je však koncpiován jako několikadílný cyklus), jenže pro výpověď o této zemi prakticky směšná. Ani sto hodin by neposkytlo plný vhled, tento dlouhý dokument je sotva pobídnutím k tématu. Víc není v silách jednotlivce. (MFF KV 2012)

Dokonalé politické divadlo... Jay Roach je režisér řízných/dynamických komedií a pravděpodobně nenajdeme na světě povolanějšího člověka ke zfilmování osudů Sarah Palin, která by mohla bez problému vzít roli v jeho předchozích filmech. Roach nezklamal; Prezidentské volby jsou zábava i pro jedince důrazně apolitické. Nenechme se však mýlit, film není přirozeně bez názoru, rafinovaná forma propagandy přípomíná nedávné "Sarkozyho" Dobývání moci, v němž je bývalý francouzský prezident představen jako cynický kariérista a de facto asociál, jenže zároveň jiskra naděje a živé zhmotnění ideálního vládce Francie. U Palin (úžasná Julianne Moore + ostatní neméně kvalitní) není vzkaz takto jednoznačný, přesto se účelově manipuluje s informacemi (reverend Wright) a podsouvá význam cesty vzhůru. S ohledem na nedávnost a především mediálnost celé události se vychází právě z mediálního chápání světa (film nevypráví ona, nýbrž poradci a novináři). McCain překvapí coby bodrý a pevný, leč mimo realitu hláškující veterán, spolu s Obamou dle filmu vlastně nemají program. Jsou to mediální hvězdy, co umí více či méně využít fakt, že politika se změnila v divadlo s přednostním právem celebrit. Tento moment je zásadní, neboť ovlivňuje vnímání Palin. Její dobývání moci přes kiksy a neznalost základních informací, ovšem také pevnost a víru v tradiční hodnoty, probíhá s poukázáním na smrtící vyprázdněnost politiky do podoby divadelního ringu s loutkaři a tleskajícími davy. Proč by do tohoto světa Palin nemohla patřit? "To nebyla kampaň, ale hloupá reality show" trefné, nezbývá než sklízet... P.S. - opakovaná adorace Reagana je vskutku pikantní, když uvážíme, že politiku v show proměnil z velké části právě on. Náhoda?;) (MFF KV 2012)