MM11

Vzácné záběry, ale Antonioni umí kouzlit v jiných vodách... Jestliže rozmáchlý dokument o Číně ukrojil čtyři hodiny čistého času a přece se divák dozvěděl v kontextu krajiny pouhé drobky, jak asi dopadne krátké zastavení v Indii? Ano, je nutné přiznat několik skutečností → Antonioni se dostal k natočení hinduistického obřadu podle svých slov vlastně náhodou a na dramaturgické neujasněnosti je tento fakt celkem vidět. Autor se snaží toliko o líčení rituálu, respektive atmosféry tohoto svátku. Kamera bloudí jako ztracený turista a doprovodná hudba představuje osudový krok vedle. Antonioni totiž tentokrát neprokázal hudební jemnocit a jednoduše nechá znít domorodě hrající muziku v ubíjejícím stereotypu. Kdykoli se utiší a slyšíme autentický zvuk prostředí, je dojem o poznání silnější. Ve zmatku nepromlouvají tváře a jednotlivci, dokud v závěru Antonioni nezačal rámovat očistný rozměr celého obřadu, pocit osvobození a pokory před sebou samým a vyšší mocí. Následný pocit se klidně může přenést na diváka kulturně odlišných hodnot a zvyklostí. Cením si existence těchto záběrů, jen si myslím, že by jich byl schopný kdejaký vizuální antropolog, který nevlastní Antonioniho pohled na svět. S výsledkem se zkrátka dalo sebejistěji naložit. (MFF KV 2012)

Důstojné. A bez nápadu... Pietní Řím plný nepřekvapivých reminiscencí. Zdárně plní účel, k němuž byl vytvořen, ovšem coby dílo autora Michelangela Antonioniho takřka ničím nezaujme. Neznám další kapitoly tohoto cyklu, můžu srovnat s jinou sérií, kterou jsem viděl. Celoevropský projekt producenta Perraliho zastupovala za Československo Věra Chytilová (Praha, neklidné srdce Evropy) či za Poláky Krzysztof Zanussi (Mia Varsavia). Obě zmíněná díla nahlížela tradiční turistické destinace jinýma očima, ozvláštňovala turistické pohlednice. Antonioni se jeví jako pozrovatel bez fantazie, co ani nemá v úmyslu vysithnout současný genius loci. Dominují záběry na kolosální objekty a malby doprovázené okázalou hudbou. Věřím, že ministerstvo dostalo, co si přesně zadalo, jen mi není jasné, proč nedostal ukázkovou zakázku v tomto případě „zasvěcený“ Federico Fellini (nemoc? jiné záměry úřadů?), eventuálně zda bylo nutné dát zakázku do rukou právě Antonionimu (prestiž?). O současný Řím nejde, autor snímá, aby demonstroval historickou úlohu města, gloriola a stálý odkaz se mísí v jedno. Doporučoval bych výrazně pozdější Sicílii, kde Antonioni nechal vidět svýma očima, které zde musel asi hodně přivřít. (MFF KV 2012)

Taky mi ten film nedá spát... Pro zasvěcené jímavé připomenutí rozhodujícího okamžiku Dobrodružství, pro kohokoli dalšího pravděpodobně nic nevypovídající pokus o art. Krátký film se vrací k oblasti ostrova, u něhož zmizela Lea Massari, nekonečné rámování téhož místa z lodě (jako ve filmu) obohacuje komentář postav z filmu před a následně po zmizení. Známá aféra s Antonioniho pojetím celé záhady vyvolává dlouholeté spory, někdy dle mého za hranicí zdravého rozumu. Na tomto experimentu je dále zajímavý vstup na samotný ostrov Lisca Bianca. Kamera procházející prostředím by klidně mohla zastupovat pohled Massari, případně se může obracet k divákům a připomenout, že právě tudy mohla kdysi projít (záběry jsou opravdu magické, když je znám kontext). Postupně se oblast zabarvuje a zvuk podivně proměňuje, ačkoli čekat dynamičtější pasáže by bylo bláhové. Jako velký fanoušek původního Antoniomiho filmu jsem se samozřejmě nic konkrétního nedozvěděl, ale minimálně si potvrdil nadpřirozenost scény, potažmo celého Dobrodružství. (MFF KV 2012)

Folkové snění, vyjadřující se vesměs pomocí signálů... Sevřené vyprávění o dvou lidech, natolik sevřené a křehké, že jakýkoli cizorodý prvek (další lidé na cestě, "medvěd") se nezmůžou na víc než odevzdané rozvíjení hlavního motivu. Výjimku tvoří národní park, který výrazněji "promlouvá" nespornou krásou + vyslanými signály autorky filmu. Jiskry v ohni, proudící řeka -> ve filmu není nic, co by nedotvářelo mozaiku vztahu (vzájemného hledání) a právě symbolika přírody je největším příslibem empatické autorky. Adele Romanski cítí své dvě postavy, zřejmě dokonale odpozorované a niterně propracované. Žel neříká nic nového a "staré" sděluje trochu unaveně. Zdaleka nejpůsobivější jsou proto momenty tlumeného čekání, dlouhé pohledy, zrcadlící vývoj vztahu (paradoxně ja tato pomalost daleko méně unavená). Závěr odkryje karty jemně a citlivě, pomocí mála slov a převažující tmy, což přesvědčivě dotváří pozice obou postav. Ze všeho nejvíce mi debut Adele Romanski připomíná jímavé písničkářky, takový ten éterický a tichý hlas (Rachael Yamagata, Tori Amos). Chovám k obojímu sympatie, ale čtyřminutový song ve mně stále zanechá o poznání víc. (MFF KV 2012)

Odpudí nebo ovládne, rozhodně však neponechá v klidu... Umím si živě představit rozpravu tuctu rozhněvaných diváků nad tímto Maddinovým dílem; s těch dvanácti bude přibližně pět mluvit v jinotajích, tři rezignovaně mávnou rukou, dva budou dštít síru a jeden tiše mlžit a tvářit se důležitě. Jsem dvanáctý, co řeknu? V první řadě nemůžu než obdivovat vizuální ztvárnění filmu, dostal jsem nadmíru intenzivní dílo, dokonale "filmové", byť toto slovo zkrátka nejde napsat bez uvozovek. Maddin je mistr v propojování zašlých kinematografických praktik, které dokonale "resuscituje". Od němé avantgardy může bez větších obtíží přejít k novodobé touze po podvracení/znejistění, aniž by opoměl romantické snění. Kompozice záběrů může připomenout desítky projevů, přitom je stále dnešní, čili nenapodobuje konkrétní styl, jen ho svojsky interpretuje. Myslet si o tom můžeme cokoli, minimálně to však prokazuje, že prvky zdánlivě navždy uzamčené v určité etapě vývoje filmu nejsou mrtvé, často jen "mrtvě" využívané. Maddin je bohužel (z mé strany, pro druhého třeba klad) fanaticky zaujatý pro svůj svět a diváka vláčí sebou. Na začátku by se klidně mohl objevit titulek s doporučenou literaturou k pochopení filmu a vůbec by to nevadilo. Těká se od výjevu k výjevu -> věta jedné z postav "Tak moc dveří. A všechny je musíme otevřít...!" je klíčem k filmu, klíčem k této přetížené hře. Krásně vyvedené, bohužel se obávám, že drtivá většina diváků si s filmu odnese pár obrazů (je jedno, zda krásných či obscénních), které stěží zařadí. Pět v jinotajích hovořících diváků mi řekne cosi o záměru, tři rezignovaní potvrdí a film odpálí atd... Domnívám se, že názory obou skupin mají svůj díl legitimity. Zvláštní dílo. Doufám, že jste poznali můj stav dvanáctého: mlžím;) (MFF KV 2012)

Myšlenku bych vzal, ale stylem humoru jsme se minuli obloukem... Po většinu času pořádně únavná mystifikace z ranku tzv. mockumentů. Jedná se o formu dokumentu, co se jako dokumentární film tváří, ale zároveň diváka šálí popíráním zaběhnutých pravidel, tedy jistá forma parodie. Zkoumání nejasné hranice, kde končí realita a začíná fikce, je určitě zajímavá hra, tuplem pokud se bavíme o hudebním tématu (Reinerův film o rockové skupině Spinal Trap je příkladem, kdy model dobře funguje). Jenže Nosálov vesměs nefunguje a po jisté době začne lézt na nervy. Dramaturgicky nedává příliš smysl (chybí onen spojující oblouk), takže pokud by nudící se promítač prohodil pomyslné kotouče s filmem, bylo by to úplně jedno. Což by snad až tak nevadilo, kdyby film uměl účinně pobavit. Jenže, nemůžu si pomoct, ale vtipná situace se většinou „kouzlí“ z druhořadých nedorozumění („Proč seš oblečenej jako pirát?“ „Protože jsme na pirátské lodi.“ Hmm, jsou, ale haha?!), kterým by slušel sitcomový smích, protože pokud se nesmějete, tak vás v tichu po chvilce tísní pocit trapnosti. Těch „mocku“ vychytávek tam pár je a značí potenciál. Je třeba trefné, že na vážnou hudbu netrénované ucho nemusí postřehnout rozdíl mezi klasickou skladbou od Beethovena a novou legráckou „The Malkovich Torment“. Jinak ale vystoupení hostů jako právě Malkovich nebo Roger Moore zůstane dost rozpačité. Navíc bych jim ty řeči klidně věřil → Malkovich může nesnášet svůj hlas a Moore umět předvést gay hada, ale ať už realita nebo fikce, je to hlavně větší nuda než možná zní. Slavní hosté nevytrhnou a hlavní „komik“ dožírá. Celkem krach, dvě za snahu... (MFF KV 2012)

OK, trpí tam lidé, ale najde se vůbec neškodolibý divák?... O krizi jinak, konec iluzí odrazem postižených strůjců těchto iluzí. Taková otevřená zpověď je dokumentaristy zlatý důl, ani není třeba dramatických prostřihů na padající indexy. David Siegel je legendární postava tzv. timesharingu. V rámci něho nabízel exkluzivní dovolené i pro zadlužující se střední třídu, plnil dočasně sny (iluze), aby se postupně život jeho rodiny stal permanentním timesharingem (nonstop iluzí). Šel vstříc megalomanským plánům, co čekaly na splasknutí (o čemsi svědčí úvaha pojmenovat největší soukromý dům v USA s poukazem na Ludvíka XIV.) Více než on ale vypráví početná rodinka (osm dětí!), přičemž mluvčí filmu je manželka. "Sitcomová" rodinka zabaví (silikonová máma, vychytralá depresivní dcera, blbá tlustá dcera...), místy zarazí nečekanou otevřeností, která působí všelijak. Mamina kupříkladu dává otevřeně najevo, že děti jsou "koťátka" na hraní, přičemž právě tyto děti vlastní mazlíčky běžně vyhladoví k smrti. Něco se otevřeností a vstupem do soukromí nepochybně sleduje, pravděpodobně dochází k novému způsobu natáčení po začátku krize, bohužel časové úseky nejsou z vyprávění dvakrát zjevné. Některé scénky jsou křečovitě hrané, krátký Siegelův monolog o možném ovlivňování prezidentských voleb zase zazní jako varování kamsi dál. Mám dojem, že Siegelovi (přes humor, který vyvolávají) tak trochu režírují sami sebe. Zajímal by mě vztah k tiché dokumentaristce, co si vystačí s klidnou hudbu a snaží se většinou nesoudit, natož osobně zasahovat. Kdybych chtěl vystupňovat paranoiu, tak se zeptám: "Je tenhle film Siegelovo PR, aby konečně prodal ten zatracenej barák, kterej nikdo nechce?" Těžko říct, faktem je, že závěr vyzněl poněkud do ztracena, potenciál sliboval o poznání víc. (MFFKV 2012)

Člověk by si takovou věc ani v noční můře nevymyslel... Michelangelo Antonioni + populární hudba = jistota nečekaného. Ze sestavy klasických kanonických režisérů si nevzpomenu na druhého, který by opakovaně takovým způsobem akcentoval různé proudy populární hudby. U Antonioniho ještě navíc nejednou kulturně odlišné. Od prorockého užití podkresu a kapel ve Zvětšenině a Zabriskie Point, přes Pátrání po jedné ženě, kde užil uznávané elektro kapely (Tangerine Dream, OMD) až k poslední dekádě a spojení třeba U2 či Van Morrisona v povídkovém filmu Za Mraky (tam ale berme v potaz i preference spolurežiséra Wima Wenderse). Tenhle videoklip je taková slepá větev tohoto vývoje:) Gianni Nannini začala údajně jako rockerka, ale tenhle song je povadlé italo disco. Styl hudby, který má u nás (vlastně nejen u nás) podivnou pověst zásluhou třeba Michala Davida, který se jím silně inspiroval... Antonioni v rozjásaném klipu plném roztomilých zhovadilostí používá umělou páru, kýčovité barvy, vyskakující čísla nebo céčkového detektiva (Dick Tracy by zíral). Neskutečná záležitost a nebýt jména autora, tak asi podobně zatracovaná jako klipy produkční společnosti SAW (třeba Dead or Alive) nebo starých Alphaville. Stojí za vidění, dobrá zábava. P.S. - třeba v tom najdete další formy odcizení;) (MFFKV 2012)

Nerostou (asi jako u nás). Prorůstová opatření jsou ráznější... Zvláštní zážitek -> napadl by vás motiv sběru hub coby podivně zakletá obžaloba dnešní společnosti? Všudypřítomný konzum, kult hvězd a prázdných idolů, touha po zachování "osvědčeného", frustrace, mediální realita. Soupis volající po zadumaném dramatu se v estonském hávu přetavil do třeskuté komedie s nápadným humorem. Částečně reaguje na aktuální jevy (které jsou nám však velmi blízké), částečně se pokouší o groteskní stylizaci, kde občas selhává, neboť má sklon každý gag dovysvělit a vždy pro jistotu použít ještě přinejmenším dvakrát. Silně nepřesvědčivé (ve smyslu vykonstruované) jsou jednotlivé figurky, jenže v tomto případě je nepochybně součást hry nadsazovat a nese to ovoce. Závěrečný projev před novináři (aneb jak ze sebe udělat užitečného idiota snadno a rychle) za doprovodu sedmé Beethovenovi symfonie nemá chybu. Skladbu si pravděpodobně dlouho nevyslechnu bez vzpomínky a pousmání Pro tuhle scénu musím zvýšit na čtyři. (MFFKV 2012)

Neohrožený Jungle Jim s věrnou opicí na stopě komoušům kdesi v pralese... Pamatujete na rozporuplné přijetí čtvrtého Indiana Jonese? Scénárista David Koepp s Lucasem tehdy pro chrabrého archeologa vymysleli filmovou realitu na bázi dominujících praktik americké kinematografie padesátých let. Věrný model celé série uplatňující brakové trendy toho období, ve kterém Jones zažívá aktuální dobrodružsví, se tehdy části publika nezalíbil. Propojování agentů KGB, sci-fi a dalších nesourodých vlivů působilo chaoticky a nesmyslně. Autentické dílo s totožným rejstříkem asi neexistuje, ale dobové antikomunistické filmy se nebály spojovat podobné bizarnosti. Savage Mutiny budiž dokladem → asi osmý díl pomalu uvadající série filmů s Jungle Jimem (Johnny Weissmuller alias první slavný filmový Tarzan) se pro oživení chytá aktuální problematiky nukleární hrozby. Celý cyklus měl seriálovou podobu, úvodní titulky jsou dokonce blízké traileru; ukáží nekatraktivnější momenty filmu. V této cca. minutě je vše podstatné/zábavné, zbytek je únavné vybavování v nevyhovujících interiérech, do něhož někdo uměle implantoval antikomunistickou zápletku (vskutku velmi nesourodý zásah, skoro bych tipoval čísi objednávku v průběhu vzniku). Úroveň zábavy dokresluje skutečnost, že o „hlášky“ se stará všudypřítomná opice, jejímž skopičinám se každý jako na povel zasměje. Buďme však fér, Weismuller je na tom celkem obdobně, taky neumí hrát a vlastně ani pořádně mluvit. Snad jen vyděšený pohled na masožravého dravce metr od něj (= dokumentární protizáběr rozzuřené šelmy) v sobě má cosi zvráceně půvabného,. Oproti tomu sveřepý pohled před sebe a vyhrožující dialog na konci filmu (=dokumentární protizáběr vybuchující atomové bomby) půvab postrádá.