MM11

Řízný rozjed, slabší dojezd... Málokterá věc je mi natolik ukradená jako hip-hopová scéna v Polsku. Nevzpomenu si vlastně na jediný film věnovaný „kázající“ komunitě, k němuž bych se rád vracel. A přesto jsem s ujetou partou kolem Magica strávil velmi příjemné dvě hodiny. Stylové a řemeslně precizní dílo se s výjimkou závěru nebere přehnaně vážně, nekopíruje doslovně zahraniční pózy, naopak je přizpůsobuje specifickému prostředí. Peripetie kolem nahrávání zabaví, hoši při něm dostávají oprávněnou sodu a neupadají v přílišné moralizování. Tento stav platí do konce druhé třetiny – posléze osud Magica ovládne vážný zbytek filmu. Vypuštěný nadhled částečně kompenzují stylizované sekvence na podiu i uprostřed prázdného města, které nepůsobí vůbec křečovitě. Těžko soudit, zda výsledek odpovídá postojům členů Paktofoniky a dalším postavičkám. Ve filmu se mihne množství nenápadných figurek, jejichž postupně proměny chování prozrazují citlivé (či nevyřešené) vztahy v rámci komunity. Tím se však nemusí zase tak trápit, získala skvělý pomník. (MFFKV 2013)

Místy až tragikomicky prázdné… Ozbrojený převrat uprostřed normalizace se nápadně podobal tehdejšímu zřízení: umanutostí a šedí. Získat povědomí o zákulisí činů a něco vzrušujícího se dozvědět se celkově příliš nepodařilo. Záleží na charismatu protagonisty, jinak zůstanou informace zastřené. První účastník (jak se jenom jmenoval...?) nemá co říct, víceméně ani pro co žít. Film loudavě sleduje jeho marné pokusy o nalezení přítelkyně; místy zkouší nudný materiál čímsi oživit a znenadání skončí. Protagnistovo charisma mířilo do záporných hodnot, a proto nic nereflektoval (vyjma té prázdnoty a bezčasí). Terorista Fero byl o poznání sdílnější, byť dostal suverénně nejméně času. Typický rapl se zálibou ve zbraních popsal, co ho k akci vedlo, a přidal zábavné historky. Režisér si všiml, že vděčnější konflikt doutná v jeho rodině, avšak ponechal ho až na drobné popíchnutí korektně spát. Už v předprodukční fázi bylo asi jasné, kdo bude největší hvězdou a Hučín opravdu „nezklamal“ – militantním způsobem objasnil motivaci a současné postoje. Jeho egem se tvůrci nechali opatrně vést. Při sledování výcviku Hučína a mladé dobrovolnice se divák asi zabaví, jenže v tu chvíli už byl původní záměr výrazně upraven. Příznačné je, že Hučína i ostatní dokáží vyvést z rovnováhy blízcí, kteří nemají k antikomunistickému terorismu žádnou citovou vazbu. O nich ten dokument ovšem nebyl. Perspektiva vyprávění tří pamětníků se neukázala příliš užitečná a nabízí se otázka, proč tomu tak je. Více než čtvrtstoletí od oněch událostí... P. S. – výbuchů chtivý divák nebude zklamán, zejména Hučín předvede svůj arzenál v plné síle... (MFFKV 2013)

Hravý inzerát na dům (z panelu)… Neobyčejně osvěžující pohled na panelovou výstavbu toliko tři roky po líbivé a infantilní oslavě „panelového věku“, kterou natočil začínající Jiří Menzel (Domy z panelů /1960/). Zde pokrok příliš vábně nevypadá, spíše připomíná odlidštěné a bahnité prostředí s mlhavou perspektivou. Mechanické zvuky a neklidná jazzová hudba dokreslují chaos bez dialogů, neboť není co dodat. Zajímavé je zachycení „pracujících“ – činí se jako mravenci, aby si vybudovali vlastní domov, avšak tváří se při tom dost kysele. S jedinou výjimkou a tou jsou děti. Pro ně není rozkopaný úsek ani trochu mrzutý, naopak místem zábavy a dobrodružství. Nejen tím mi tento kraťas připomněl proslulé Panelstory Věry Chytilové – kamera je podobně neklidná, kočárky ztracené a lidé zmatení. Oproti odvážné frašce v podání Chytilové je Táborského krátký film „mírumilovnější“ a méně agresivní. V něčem mi to je snad i bližší, neboť účinku („tam nechci bydlet“) bylo rovněž dosaženo. Samozřejmě bráno s vědomím, že přímé odmítnutí zde nepřicházelo v úvahu a ani nebylo záměrem... (MFFKV 2013)

Milé cvičení pro náročné... V padesátých letech se ve Velké Británii prosadilo hnutí mladých a rozhněvaných filmařů, kteří vešli ve známost jako Free Cinema. Tito tvůrci chtěli zachytit život realističtější optikou, vyjádřit okrajové společensko-kritické stanivsko a aktvizovat společnost. Jeden z jejich filmů byl o dělnících, kteří denodenně po nocích připravují chod tržnice (Každý den kromě vánoc). Film sice neměl zvuk, ale byl velmi naturalistický, tváře chudých konkrétní a výzva celkem jasná. Tak, proč to říkám?. Nyní si představte naprostý opak výše neznačeného a dostanete skoro přesně snímek Viktora Takáče. Sociální akcent ustoupil, protagonisté jsou nanejvýš v obrysech, členění je spíše intuitivní. A hlavně – snímek nepopisuje domnělou realitu, místo toho se opírá o fantazijní svět. Není jasné, co je skutečné, kde začíná autorská vize. Přiznám, že bych uvítal vysvětlení od samotného autora, i když možná hra spočívá mj. v jeho nedodání. Horší je, že prostředí cirkusu mne odjakživa míjelo a dodnes nezajímá, proto na mě neměl tento krátký film vlastně žádný účinek. To však není chyba jeho, nýbrž diváka. (MFFKV 2013)

Nula od nuly pojde... Bohužel obrovské zklamání, které pramení z toho, že si Maher stanovil velmi primitivní zadání – ukázat, že hlupák je hlupákem (což umí každý blbec). Očekával jsem (a) buď seriózní zamyšlení nad tím, kde se v někom bere víra a jak jí (ne)umí vyargumentovat ateistickému okolí, nebo (b) vtipnou smršť, co se nebere vážně. Film se však snaží o obojí současně. A nemá na to – Maherova „informační výbava“ začíná a končí u hledání rozporů v jednotlivých textech. Výklady mu jdou sice dobře, neboť si pamatuje/zapsal kdejakou prkotinu, ale nedokáže z toho vytěžit víc, než že lidé věří iracionálně (=neví pořádně čemu). Situaci si ještě zjednodušil procházením bizarních sezení a komerčních vytěžení dávno vyvanutého duchovna. Zde by mohl padnout oprávněný protiargument – Maher popisuje americké náboženství, které je tradičně „sektářské“ a nejednotné. Projevuje se to financováním jednotlivých církví (Spojeným státům schází rovnocenná zkušenost evropské vazby církevních představitelů na stát) a roztroušením samozvaných duchovních v nesčetné magory a blouznivce. Situace se po druhé světové válce nepěkně zvrátila a dnes dochází v USA k silné teologizaci veřejného života včetně politiky. Z toho Maher vytěžil nejvíc, když navštívil tupého senátora, aby odhalil naučenou sadu frází pro zbožné voliče. Teologizaci politiky zobrazuje Maher velmi přesvědčivě a přidává nebezpečné důsledky těchto „záštit“. Jenže to je pouze jedna část problému a nejbanálnější (na politika si každý rád plivne). Maherova neschopnost argumentovat se krásně ukáže při krátké debatě s nedogmatickým klerikem v Itálii, na něhož nemůže aplikovat své výpisky z Bible. Celé je to velmi zavádějící: pod domnělým heslem „proti všem“ se skrývá umná manipulace, která stojí buď na démonizaci (Muslimové) nebo zamlžení (chyběl mi výpad proti židovské víře v nefundamentální podobě, čemuž se autor pokrytecky vyhnul). Maher pořád mluví o nutnosti pochybovat, ale kdyby opustil dogmatiky, našel by mnoho lidí, kteří při své víře nebo i díky ní nadále pochybují a nenechají se slepě vést. Závěr bohužel vše zazdil, protože Maher v efektní montáži spojoval nesouměřitelné a vydal ze sebe dogmatickou anti-náboženskou řeč. Napadlo mě, že to byla zvrácená „dekonstrukce“ (dosaďte si klidně jiné chytré slovo;)) samotného filmu ve smyslu – „celou dobu jsem vás nabádal, ať nevěříte a nakonec v závěru přesvědčil, že tím Bohem jsem pro vás já!“. Jestli tímto způsobem Maher skutečně hodlal ztrapnit „kriticky myslící“ diváky, tak mu jedině tleskám. Bohužel se ale obávám, že tu dětinskou řeč myslel vážně… P. S. – nejsem věřící.

Únava jako argument, únava jako trest... Neprávem opomíjený snímek Fritze Langa, který je ve stínu jeho slavnějších děl, ačkoli patří k pilířům filmových projevů německého expresionismu. Stylisticky se jedná o nebývale rozmanitý opus skandinávského střihu o Smrtce na nekonečné cestě bez možnosti vykoupení. Paradoxně nejstrašnější je úděl vykonavatele, kterého unavuje vlastní všemocnost (nemůže prohrát). Jenže to není vše – Lang do filmu velmi účelně zasadil tři „povídky svíce“, které demonstrují postavení Smrti/smrti v lidském životě. Napříč kulturami (renesanční Itálie, Arábie, Čína) se tu rozehrávají mocenské intriky a trestání zakázané lásky. Zejména čínská povídka je mimořádně vtipná a prokazuje černohumorný potenciál expresionismu – její absurdní stylizaci sice nejde brát úplně vážně, ale v hyperbole kroků absolutního monarchy můžeme pozorovat, kdo ve skutečnosti rozhoduje o životě a smrti. Samotná Smrt to totiž v tomto kontextu opravdu není. Ve všech povídkách plní roli poslíčka, místy trapného poskoka tupého vládce. Smrt si vybírá jen částečně, protože podnět k vykonání dostává opět od lidí (nebo od Boha, řekli by někteří diváci). Lang natočil vynikající dílo; svěží, ironické i trvale mrazivé. Již zde prokázal svou umanutost a rysy megalomana. Umět takto potrestat Smrt je vskutku elegantní – unavená se plahočí za dalším plněním, což je nejpřijatelnější trest pro tak strašné zadání.

Totální dno, ale Poloniové zaslouží uznání za odvahu... Některé legendy poněkud přehánějí (Ed Wood), jiné dočista klamou (Uwe Boll). V případě bratrů Poloniů by naopak nebylo od věci jejich filmové diletantství o něco více „zpopularizovat“, protože je zvráceně neodolatelné. Něco tomu však oprávněně brání – právě při dinosauří podívané jsem si uvědomil, nakolik je ono vnímané diletantství jen nejasně prostupující hranicí mezi amatérismem a profesionální filmařinou. Slavní diletanti zpravidla infantilně milovali filmové médium a věřili (snad), že tvoří zásadní díla. Naopak Poloniové (žel) nikdy nezískají profesionální podmínky, a proto na vše ostentativně kašlou. Dělají zábavu pro neširokou komunitu, která to (snad) ocení – spílat jim by tedy bylo zcela zbytečné. Docela by mě zajímalo, odkud bratři zcizili ty otřesné a x-krát recyklované záběry dinosaurů; ani bych se nedivil, kdyby ze sídla potomků Karla Zemana, protože úroveň je jen o něco málo horší než měl český vizionář (před padesáti lety). Ani záběry vyplňující zápletku nejsou technicky v pořádku, mimořádně špatný barevný materiál místy bez upozornění bledne a stíračky byly pravděpodobně tvořeny pomocí programu Windows Movie Maker. Film se bohužel neúnosně vleče a po padesáti minutách Poloniům dojdou nápady, takže historku na pustém ostrově náhle ukončí. Aby ovšem mohli prodávat DVD s označením „dlouhometrážní film“, museli ještě něco přitočit. A v této fázi došlo na neskutečnou dvacetiminutovou vizi postapokalyptické budoucnosti, kde se k dinosaurům přidají ještě nemrtví. Neodmyslitelný atomový hřib a ospalé procházení kanceláří zjevně fungujícího úřadu boří veškeré kategorie – když už se zdá, že nic „horšího“ (rozuměj lepšího) nemůže nastat, záběry trosek hořícího města dodají náramnou pointu. Dívat se na to vcelku nedá, ale zahlédnout kousek zajistí trvalý zážitek… P. S. – neopomenout závěrečné titulky, které běží asi tři minuty, i když osob podílejících se na filmu je dohromady cca. dvacet.

Pozoruhodně nepovedený přepis významu... Joseph Losey patřil k těm, kteří se po druhé světové válce marně potýkaly s konzervativním Výborem pro vyšetřování neamerické činnosti. Ještě před definitivním odjezdem do Evropy natočil remake Langovy klasiky, jímž chtěl poukázat na neférové praktiky v průmyslu (potažmo společnosti). Ta touha vyřídit si účty je dost patrná – první půlhodina není nic než kupení dobových narážek, mnohdy trefných, občas neobratných, jindy doslovných a zejména posouvajících původní význam výmarského M. Atmosféra strachu a vzájemného obviňování je vykreslena zdařile, jenže Loseymu se nepodařilo do filmu zapasovat širší rozměr provinění v původním Langovi. Onen ortel davu/vrahů proti vrahovi, protože ten vraždí bezdůvodně čili nemorálně. Kdyby následoval svou alegorii až tak daleko, tak by se dostal do paradoxní situace, protože by musel z vrahů udělat komunisty a tím přiznat jejich provinění proti zákonu. Výsledkem je, že některé postavy jsou zbytečné a nemotivované, řídí se pouze snahou dodržet původní motiv. Dále se nepovedlo obsazení – bylo by naivní očekávat něco jako Peter Lorre, ale herci jsou bezradní sami o sobě, naprosto bez výrazu. Mám pocit, že Losey tento film páchal ve značném spěchu, protože je podezřele technicky nedokonalý a zmateně odvyprávěný. Zjevný posun k realismu, využití exteriérů i naturalistických výjevů (krev na rukou) není od věci, přesto se mi zamlouvala spíše prostorová a zvuková tíseň u Langa. Mimoto závěr se naprosto nepovedl, kvůli výše zmíněným jevům (špatně zahráno, prapodivně motivováno, nevhodně realisticky ztvárněno). Velká škoda tohoto filmu, protože potenciál byl značný, drobné nápady jsou skvělé a Výbor si takovu nálož prostě zasloužil;)

Dobré, ale do nadčasové klasiky kus schází... Tenhle film je pozoruhodný hned v několika ohledech – funguje jako resuscitace expresionismu, jako vývozní artikl informující o těžce budouvané poválečné denacifikaci nebo minimálně jako pohled na rozbourané Německo. Musím uznat, že trosky měst můžou vybízet k expresionistickému pohledu na svět a tvůrci s nimi sugestivně naložili. Bohužel mám dojem, že poněkud nerozpoznali míru. Používat rakursy jako na povel při každé druhé scéně a pověstné stíny stylizovat ad absurdum začne po určité chvíli působit rušivě a v některých monetech dokonce nechtěně směšně. Tím neshazuji jednotlivé nápady, kterých je film plný – jenže mi připadá, že i filmaři němé éry uměli střídměji nakládat s tehdy populární expresionistickou estetikou (je zde hrozně znát, že byla za nacismu násilně potlačena). S tím trochu souvisí i druhý problém a sice doslovnost. Film je obrazově nesmírně bohatý a navzdory tomu okolní rozpadlý svět líčí, jako kdyby ho snad divák přehlédl. Příkladů je nepřeberně: od pobíhajících krys na ulici (hrdina prostě musí prohodit při příchodu domů dialog o krysách) až po pocit viny (hrdina prostě musí ze spaní křičet o nevinných dětech). Připadal jsem si místy až trapně, jedná se tady s divákem jako se slepcem. Zatímco Hildergard Knef se mi líbila i svým výkonem;), tak Wilhelm Borchert má pořád sklon cosi popisovat a hystericky řvát. Jeho role snad ani nešla dobře zahrát, protože mu scenárista v jednání přihodil několik nepřesvědčivých obratů o 180°. Když pominu nepřesvědčivý válečný flashback – zase ta snaha vše doříct – tak se mi formální zpracování nesmírně líbilo. Film náramně ubíhá, má více americký než evropský styl a je celkem odvážný, pokud jde o erotické náznaky. Určitá naivita v závěru mu tolik neškodí, přání doby je třeba respektovat. Ovšem o té mechaničnosti a snaze vše dopovědět to neplatí, v tom se odráží spíše umělecká neobratnost a pravděpodobně hlavní důvod, proč se film nestal klasikou. Srovnejte s tichou výmluvností filmů jako Osvětim, Daleká cesta, Paisa nebo Brány Noci – ten rozdíl je propastný.

Pouze „kamerové cvičení“, leč uvedené do distribuce... Návrat na Britské ostrovy se Hitchcockovi vůbec nepovedl. Působí to jako zbytný projekt, který po zkušenosti s filmem Provaz zkouší, co ještě unese snímek postavený na dlouhých záběrech. V tomto ohledu je určitě o čem mluvit a film celkem vytrvale chválit, protože znamená krok kupředu – Hitchcock úžasně vytěžil dostupné technické možnosti a promyslel orientaci v prostoru velkého sídla, takže bez střihu provádí jízdy, nad nimiž by zaplesal i Jancsó. Unikátní je i práce se zvukem, respektive jeho mizením při vzájemném vzdalování postav. Tohle všechno je hezké, ale když odhodím blok s čárkováním počtu záběrů a vykreslováním prostorových plánů, tak mi zážitek klesne někam k bodu nula. Melodramatické vyprávění zasazené do poněkud nepřesvědčivě vyhlížející Austrálie první poloviny devatenáctého století se spoléhá převážně na dialogy, které mají rozvíjet komplikované vztahy mezi postavami. Není ovšem snadné udržet v paměti všechny informace, které připomínají více náhodný výňatek z románu než cílený výběr toho nejpodstatnějšího. Pro herce je tento film za trest – nejistá Ingrid Bergman je místy naprosto k nepoznání, kožený Joseph Cotten zase připomíná jakéhosi „australského Johna Waynea“, což zní otřesně a je otřesné. Napětí je pozvolné a negradované, nedokázal jsem si vybudovat trvalý zájem o nastalé situace. Pod obratníkem Kozoroha podle mě spojuje dvě oblasti, které Hitchcock příliš neovládal – historický film (viz zmatená Jamaica Inn) a nacionalismus (viz nesnesitelný Juno a páv). Spolu s tím ale zároveň uznávám, že kdyby se u každého režiséra projevoval tvůrčí výpadek tímto způsobem, tak by byl svět daleko příjemnějším místem. Alespoň pro cinefily...