MM11

Koukatelný Hřebejk, asi absolvoval stáž ve Skandinávii (ukončenou předčasně)… Idylická svatba, tajemné úsměvy nečitelných osob a nezvaný svatebčan, jehož zásah dramaticky naruší výjimečnou událost. Krátký popis naláká, připomene skandinávská vztahová dramata, která se s oblibou zavírají do tísnivých sídel. Pokud se tajemné postavy barvitě vykreslí, zdá se, že snad ani není možné selhat. A zde je první problém – mezi úzkostný sever a ambiciózního Hřebejka se vklínil značně nepřesvědčivý scénář Petra Jarchovského. Slibně načrtl manželskou dvojici a nezvaného hosta, aniž by jakkoli využil vedlejší postavy. Svatebčané se mění ve vděčnou stafáž nebo kašpárky pro zasmání (viz opilý Míla v křečovitém podání Davida Máje). Potenciál prostředí byl uspokojivě těžen v první třetině snímku, aby se možné otázky neobratným zásahem nečekaně zúžily a film začal příliš hnát jedním směrem. Nedá se říci, že by v tom selhal Hřebejk-řemeslník, na to je příliš velký profesionál. Bohužel také on mi v posledních letech připadá stále více mechanický a jeho styl pragmaticky „normalizovaný“. Líbánky by mohly náramně zapadnout do období nové vlny, kde by manželku hrála Jana Brejchová a nezvaného hosta Jan Kačer, Popkulturní narážky (zde Nastassja Kinski) by nepůsobily tak škrobeně a filmu by nevadilo, že míří do nečitelna. Neprokazatelný ideál? Snad, ovšem z tohoto filmu jsem si odnesl nepříjemný pocit něčeho, co mohlo a mělo být realizováno. To by si však žádalo čas – vynikající námět byl podle všeho nadšeně přepsán na papír a za velkého spěchu realizován. Dramaturgicky zabité dílo nesvědčí o neobratnosti tvůrců, jako spíše o nestřídmosti a nekompetenci lidí na úrovni výroby. (MFFKV 2013)

Zejména prevence, což ovšem není až tak málo… Nejtristnější na tomto nezbytném dokumentu paradoxně byl jeho dopad, respektive náhlý zájem o něco vědomě přítomné. Proto na mě bohužel materiál nezapůsobil tak zdrcujícím způsobem, jak by měl, neboť „jenom“ zhmotnil představy. |Dokument o předváděcích akcích, reliktu divokého nástupu kapitalismu na počátku devadesátých let, který se nestihl dostat pod kontrolu, má osvětový charakter. Oslovuje a varuje potenciální oběti, pro kohokoli dalšího opakuje a shrnuje známá fakta. Popisuje mechanismy náborů pomocí zrnitých materiálů. Pozitivní je nesporná (leč místy marná) snaha o zachování kritického odstupu, což byl podle mého názoru nejtěžší úkol. Jediným problémem je zdvojování otřesných záznamů, protože tvůrci chtějí vše vynést na světlo. Přidanou hodnotu mají tvořit zástupci odborné veřejnosti, i když v tomto směru nedochází k vyřčení ničeho nového. Někdy se dokonce nevědomky argumentuje podobně jako v případě předváděčů – viz kuchař Vaněk a jeho bodré (důvěra) připomínání, že ty nabízené pánve jsou opravdu k ničemu (serióznost). Příčiny se stopují letmo, spíše formou vyvolání otázek adresující společnosti. Není pochyb o tom, že tyto akce jsou vychýlením z určitých existujících a tolerovaných norem. Pakliže se nepopíše slabší forma nátlaku, není možné zahájit účinnou prevenci. Tyhle otázky však dokument ve mě jako divákovi vyvolal, což potvrdilo jeho smysl a potenciál podnítit diskuzi. (MFFKV 2013)

Půvabná mystifikace… Rád poslouchám Rudolfa Hrušínského. Jeho dikci, rozvahu při volbě slov a cit pro odlehčení situace. Působí mimořádně autenticky, což by ovšem mohlo být snadno zpochybněno. Ostatně o tom je tento krátký film – režisér Roman Štětina našel recitovaný dialog Hrušínského s jeho vnukem, kde starší poučuje mladšího o všem možném na tomto složitém světě… Střihačské nůžky změnily význam komunikace, takže v nové verzi Hrušínský zkouší obšírně charakterizovat umění. Mluví uvážlivě, jen těžko se jeho slova odmítají, protože při své abstrakci popisují něco velmi blízkého, toliko nepopsatelného. Mimoto intimní prostor radiové hry činí celou konverzaci ještě uzavřenější. Když v závěru nabídne Štětina působivou sekvenci Hrušínského z šedesátých let, mystifikuje ještě jednou a neméně účinně. Nechci tuto jedinečnou scénu prozradit, takže sdělím jediné – je možné přepsat význam, diváka zavádět a zmást. Jestli však autor najde v této své verzi hlubší podstatu původního záznamu, není tento zásah proti ničemu a nikomu. Umění se hranicím brání, proto i Hrušínský/Štětina zavedli vlastní definici úmyslným klamáním. (MFFKV 2013)

Osobní nasazení režiséra si zaslouží respekt… O podivných seancích, filmech a jiných aktivitách vídeňských akcionistů je známo celkem dost. Lidé v Rakousku mají údajně slušné povědomí také o akcionistické komunitě, kterou od sedmdesátých let pevně (míněno diktátorsky) vedl Otto Muehl. Tento sugestivní dokument prokázal, že stále je o čem mluvit a na odhalení čeká množství materiálů. Režisér Paul-Julien Robert snímek pojal jako vyrovnávání s dětstvím, které strávil v komunitě. Konfrontace s matkou, hledání dalších pamětníků, pátrání po otci – vše je mimořádně osobní a tíživé. Vzbuzuje obdiv i podivení nad otevřeným vystavením takové zkušenosti. Robert líčí, jak Muehlova skupina manipulovala, převracela význam slov, obratně vydírala. To vše za účelem zrušení mocenských elit a dosazení vlastních hodnot. Vzpomínky a citace doplňují akcionisty natočené záznamy (zachytili snad úplně všechno, na zpracování čeká tisíce hodin materiálů). Zrnité a odpudivé záběry pro mě znamenaly vrchol filmu. Kdyby někdo sestříhal objemný materiál do dvou hodin plných Muehla a bez autorského komentáře, byl bych první, kdo si koupí lístek. Říkám to však poněkud nerad, neboť režisér Robert v debatě po filmu připomněl, že snímek nebyl o Muehlovi, nýbrž o osobních zkušenostech a manipulacích členů jeho věku. Snažil jsem se to respektovat a nechat se vést jeho záměry. Snímek si to totiž zaslouží. (MFFKV 2013)

Ve své kategorii ucházející liga… Nenáročné historické drama plné výpůjček z nákladnějších eposů. Vlastní vklad – severské prostředí a naturel – tam celkem dobře zapadá. O nic přelomového se však nejedná: připomínalo mi to videoklip nikterak přínosné symfonicko-metalové „grupy“, co ještě nevyrostla z fantasy snění. Nevybízí k tomu pouze hlučná a patetická hudba, které je opravdu nad míru, ale zejména patos v pohledech, gestech a dialozích. Podobně vážně se bral Refnův Barbar (2009), ač v něm Mikkelsen alespoň všechno neustále nekomentoval a nehledal vhodné přirovnání. Zde se hraje na popisné dialogy, co mají rozvíjet víceméně chromou mytologii. Doporučuji jedno – nesledujte vůbec titulky, protože z tváře postav beztak snadno vyčtete, o čem zrovna mluví. Mimoto norština je pro Středoevropana tajemně znějící jazyk a lépe neznat přesné znění hovoru… Kochat se na filmu v omezené formě dá, tvůrcům očividně záleží více na filtrech a efektních zpomalovačkách, než na originalitě příběhu. Záleží pak na normě, kterou si divák určí – snímek je svižný a stěží začne nudit, s omezenými prostředky naložil účelně a při obsazení se kromě namakaných hochů našlo místo i pro dobře namaskované zjevy, bez nichž by líčená doba byla o poznání chudší. Ve zkratce – k nezávaznému pobavení asi ano, hledat něco víc by byl velký omyl. (MFFKV 2013)

Působivé, nevyrovnané, snivé... Od Shirley jsem si sliboval poctu prostorům a rekvizitám období klasického Hollywoodu. V přeneseném smyslu vstup herců do tehdejších místností či pokojů, pohled na nenápadné předměty (sklenička, lžíce, hodiny), které často rozhodujícím způsobem působily na psychiku a jednání postav. Touto cestou se ovšem Gustav Deutsch nevydal. Jeho „rozpohybování“ snivých obrazů mi připomnělo hyperrealistickou malbu, jíž sice není možné věřit, ale vytváří zvláštní pocity přítomnosti mimo čas a prostor (místnosti jsou vesměs prázdné a působí „nezařízeně“). S ohledem na koncept krátkých uzavřených segmentů je tento dojem ještě zdůrazněn. Mimořádný účinek mělo rozhodnutí použít ruchovou zvukovou stopu, naopak původní písně bych si odpustil, vytrhávají z nálad jednotlivých kapitol. Režisér pojal celý snímek jako angažované potýkání Shirley s důležitými okamžiky americké historie do poloviny šedesátých let. Každou kapitolu uvede hlasatel v rádiu shrnutím nejdůležitějších události daného dne (zejména druhá světová válka, poválečný antikomunismus a černošský zápas za lidská práva). Deutsch je podle všeho levicový liberál a ústy Shirley vyslovuje své postoje. Proti tomu není možné namítat, pouze mě mrzí, že vnitřními dialogy poněkud bourá tajemno kolem postav. Některým částem to podle mě ublížilo, protože sestávají de facto z květnatých dialogů o mezinárodně-politické situaci. Tyto úvahy jsou samy o sobě zajímavé, nicméně Shirley mě uhranula spíše těmi částmi, kdy se původně statický obraz měnil ve film – tj. nenápadnými pohyby, kradmým úsměvem či doteky postav. Tyto momenty byly magické a paradoxně se opět měnily v obraz (ovšem tentokrát v mé mysli). (MFFKV 2013)

Na jeden zátah uspokojivé, na druhý asi celkem úmorné… Přijatelný výplach, který se snaží přiblížit hráčskému prožitku – několikrát jsem prsty mačkal neexistující tlačítko. Povedl se Karel Urban, protože roli věnoval správnou mechaničnost a nepřístupnost. Nejde pouze o neodmyslitelnou helmu, nýbrž určité tajemství, které kolem sebe Dredd staví. Stallone v podivné staré verzi věnoval Dreddovi sebe sama, čímž tajemství dokonale zrušil. Škoda, že zbytek je poněkud plochý (neříkám, že špatný, je to otázka vděčnosti). Travis by určitě dělal (či dělá?) výborné reklamy – jeho vystižení drogových opojení nemá chybu a hned bych na místě kupříkladu zástupců Pepsi Coly volal a žádal obdobný výkon. V čemsi mi to připomnělo to lepší z Daredevila, tj. prodlužované pózy, líbivý hudební doprovod a velká slova v patetickém podání. S těmi mám trochu problém: Dredd se na jednu stranu nechce nikde příliš zasekávat, vysvětlení svého světa pojme několika větami a hned se vrhá na akci; na druhou stranu opakovaně zastavuje proud násilí a nastavuje klidnější tvář plnou únavných mouder. Akční potenciál byl vytěžen částečně, po loňském Zátahu mám na chlapa obleženého v nepřátelském baráku trochu jiné nároky (i když proti indonéské zemitosti se zde otevřeně hraje zejména na filtry a střihové vychytávky). Potenciál je o několik stupňů dál a celý koncept mi připomínal testující pilot. Tak uvidíme, co na to výplatní pásky... (MFFKV 2013)

Hledání Ježíše ve špatný čas a na nesprávném místě… Nevyzpytatelný film, od něhož by bylo velkou chybou očekávat průzkum „punkové sekty“ kdesi v německém zapadákově. Punkový úvod je pouze záminkou pro mnohem komplexnější zamyšlení nad ovládaným/ovládajícím z provokativní perspektivy těch „normálních“. Ze všech aktivních postav se dá vyčíst velmi málo, neboť jednají nevyzpytatelně a na první pohled několikrát popírají sami sebe (ironicky vyjma dogmatika Toreho). Ačkoli jsem měl v některých okamžicích dojem, že jednání postav příliš řídí autorská zvůle, musím se poklonit před sugestivním účinkem, kterého bylo dosaženo. Snímek od jisté chvíle vyvolává nesnesitelnou tíži, touhu někam odvrhnout svůj hněv vůči tyranům na plátně, což naráží de facto do prázdna, protože motivace stále chybí – čím méně divák zná a odváží se očekávat (doufám, že vševědoucí diváci, co mají sklony odhalit jakoukoli pointu po patnácti minutách, zde ustoupí ze své vášně), tím pro něj bude stupňovaná krutost hůře snesitelná. Podobně nevyzpytatelný je i styl, poněvadž film má minimálně tři tváře: výborně natočené scény opojení hudbou (nejen punk, ale i moderní disco) střídají klidné „mezihry“, které se nakonec překlopí v naturalistickou úzkost všech zúčastněných. Nejsem vůbec příznivec efektních scén násilí na zvířatech a přišlo mi, že na konci se koloběh absurdit šponoval až příliš dlouho, což jsou dva důvody pro ubrání jedné hvězdy. Rozhodně mi snímek neimponoval jen svou nevyzpytatelností, jako spíše myšlenkami, co se snažil rozvíjet. Otázka, zda je víra odvahou či následkem strachu, nachází legitimní odpověď v obou cestách, leč následky se drasticky liší. Opravdu podlý a nepříjemný film, „radost“ pohledět… (MFFKV 2013)

Mezi autenticitou a otravností nebyla už dlouho taková součinnost... Začínající Věra Chytilová zachytila dívčí internát bez zmírňujících zásahů. Její film připomíná cvičení v možnostech média, což ho činí poměrně nestravitelným ke sledování. Dívky nepřinášejí velká témata, baví se o banalitách. Při hlučné konverzaci se odhaluje jejich postoj ke každodenním radostem i strastem, který se s nimi pravděpodobně táhl do konce života. Sklon režisérky moralizovat zůstal upozaděn, nemluvě o ironickém pozorování bezradných autorit. Chytilová dokázala protagonistky přesvědčit, aby tzv. nevystoupily z role. Proto jsem úplně nepochopil vytvoření umělé postavy sledující a komentující děj. Dívka z Moravy ani jednou nevstoupí do záběru, ani jednou nezačne komunikovat se zbytkem. Svými vnitřními monology tvůrčí metodu pozorování nikterak nerozvíjí (proč by se mělo slídivé oko kamery zhmotnit v konkrétní osobu?), takže tento experiment vyzněl do ztracena. Intuitivní struktura měla zřejmě za následek poměrně nevšední minutáž – krátký film to není, k dlouhometrážnímu schází několik minut. Důležitý byl nepochybně pro režisérku, ale vždy dám přednost filmům, k nimž se odrazila po této zkušenosti. (MFFKV 2013)

Tíživé téma, film o poznání méně... Výmluvná rekonstrukce vlády Rudých Khmerů v Kambodže. Není třeba je představovat, jejich pověst hovoří za vše. Jako kdyby si toho byl autor vědom a obrátil tradiční optiku – výrazně osobní dokument se spolehl na dobové záznamy v menší míře, než je zvykem. Režisér Rithy Panh odmítl věrohodnost obrazových materiálů a vyřezal sošky protagonistů. Rozmístil je do miniaturizované oblasti Kambodže, kde následně popisuje jejich trýzeň. Vemlouvavý a emotivní hlas „svědka“ pravděpodobně každý neocení, vyžaduje totiž alespoň zlomek zájmu o problematiku, jakou má Panh. Vyprávění o jednotlivcích je pozvolné, nepříjemně mrazivé a stále značně abstraktní (sošky nesdělí každý pocit, vypravěč však ano). Kontext převzetí moci Rudých Khmerů je zmíněn okrajově a zajímavostem (hraná propagandistická tvorba Rudých Khmerů) se nechce Panh věnovat skoro vůbec. Trauma, které přímo kape z popisu daného období, se bohužel stává určitou pastí. V závěru naznačí vypravěč Panh ještě silnější zainteresovanost, proti níž se stěží může cokoli namítat. Platí ovšem, že pro seznámení s problematikou není Chybějící obraz příliš vhodný. Zda je to správně či špatně, nechávám otevřené. (MFFKV 2013)