Remedy

Zvláštně nevyrovnaný mix kostýmního dramatu a feministické agitky, který by byl bez úžasné Vicky Krieps sotva poloviční. Nejpůsobivější ukázky císařovnina vzdoru byly již bohužel vystříleny v parádním traileru a film tak láká na něco, co ve výsledku není schopen na diváka přenést. Osobnost císařovny Sissi je tu fakticky utvářena demonstrativními postoji Marie Kreutzer o současném údělu žen a působí to dost prvoplánově a rušivě. Vlastně je to nevhodně zvolený žánr, který je násilně naroubovaný na současný společenský diskurz. 3* s odřenýma ušima. [60%]

Body positivity až na samotné hranici dermatologických možností. Hlavní hrdinka není nic jiného než výstavní attention whore, ovšem v natolik hardcore (spíš teda hardskin) verzi, že dala vzniknout roztomilému bizárku, který se poměrně nevybíravě a nestoudně vysmívá mediálnímu světu influencerů a sociálních sítí. Spíše než "kousavě satirické" je to "jen" trefně zábavné a zasluhujícím způsobem kruté. [75%]

Démonická podívaná, ve které se postupně přikládá pod kotel takovým způsobem, že budete na konci jen stěží dýchat. Začíná to v podstatě jako standardní whodunnit detektivka, ovšem to následné rozplétání minulosti a motivů hlavní postavy posouvá celý děj do mrazivých vod hororu, který rozhodně není tuctový. Ďábelsky přesný Richard Burton, bezútěšná atmosféra a nepříjemně hryzavý pocit na konci skutečně zajišťují mimořádný divácký zážitek, který z hlavy jen tak nedostanu. [90%]

Největší síla téhle televizní série se ukrývá v mikro-epizodách o konkrétních lidech a v nepříjemně explicitním znázornění dopadu závislosti na jejich životy, rodinu a nejbližší okolí. Stejně tak dobře zde ale funguje investigativní linie včetně nenaivního pohledu jak na praktiky farmaceutických firem, tak na jejich regulatorní veřejné instituce. Dopesick tak dokáže na ploše osmi hodin důmyslně propojit soudní drama s kriminálkou a navíc ještě manifestovat sociálně-rodinný aspekt celé kauzy. Vlastně je to dost komplexní seriál plný deprese a deziluze, ovšem nepatrnou jiskru naděje a neochvějného idealismu v něm lze také najít. Michael Keaton a Kaitlyn Dever jsou naprosto luxusní, zbytek hereckého osazenstva „jen" výborný. [80%]

Darren Aronofsky se po lehce transcendentální matce! vrátil zpět na Zemi a dopadlo to... vlastně dost slušně. Ta civilní poloha ála Wrestler mu svědčí o mnoho více, přičemž Velryba je dalším střípkem do jeho mozaiky filmů, kde hlavní postava šíleným způsobem trpí. Naprosto fascinující práce s hudbou (zejm. v první čtvrtině a potom těsně před finále), kdy se Aronofskému jako obvykle daří silně ztotožnit pocity/úděl hlavní postavy s divákem a důmyslně vystavět na samotném soundtracku rostoucí napětí. Aronofsky je v tomhle pořád extratřída stejně tak jako ve vyčerpávajícím využití prostředí (ten film se odehrává na nějakých 15 čtverečních metrech a každé místo je tu využito vskutku bravurně). Trošku jsem si vzpomněl na Black Swan, kde Aronofsky dokázal podobně do posledního milimetru využít baletního zákulisí. Opět se téměř ve všech ohledech jedná o hodně vysokou filmařinu s výbornými vedlejšími rolemi (ošetřovatelka a teenagerský pánbíčkář s přehledem vedou) a až na samotnou dřeň hrajícím a trpícím Brandonem Fraserem. Na Aronofského celkově takový lepší průměr, pro Brandona Frasera životní role a fakt mu dejte toho Oscara. Finále je sice slzopudné a lehce vydírající, ale taky silné jako prase (nebo spíš velryba teda). [80%]

A jde to i bez krvavých válečných flashbacků, resp. už od první chvíle je nadmíru jasné, že příběh bude stát na charismatu Jennifer Lawrence, která svou roli zlomené vojandy pojala setsakra sugestivně. Menší production values tak bohatě kompenzuje plnohodnotný příběh o vypořádání se s PTSD a o navázání jednoho zdánlivě nepravděpodobného přátelství. Křehké, civilní, malé a přesto dost silné. Jennifer Lawrence je jednoznačně lepší ve vážnějších hereckých polohách, což zde platí dvojnásob. [75%]

Scéna v autě s rouškou aspiruje již v tuto chvíli na komediální vrchol roku. Velmi povedený slasher od scenáristického boomera, který dal světu jeden z prvních meta-hororů a který i po smrti svého režijního parťáka stále dokazuje, že do starého železa ještě rozhodně nepatří. Motivace ústředního záporáka je vzhledem k tomu, s čím se celý svět před dvěma lety potýkal, uvěřitelná, a tak nějak smysluplně rámuje celý příběh. Dobré akční scény a sympatické naplnění většiny žánrových pravidel. [65%]

Zajímavý mix detektivky a coming-of-age příběhu, který vyniká podmanivým soundtrackem a pěknou indie atmosférou. Gregg Araki je zde nejsilnější v samotné dekonstrukci zažitých a očekávaných vyprávěcích postupů a také v lyrických pasážích, které příběh nikam výrazně neposouvají, ale mají v sobě nezanedbatelný emocionální náboj. Hypnotické, lyrické, niterné a na konci vcelku překvapivé "detektivní" drama o dospívání. [60%]

Mám trochu slabost pro podobné filmy odehrávající se ve skromných kulisách, které dovedou být navzdory svému minimalismu napínavé a mrazivě (v tomto případě to platí dvojnásob) podmanivé. Frozen vychází z brutálně jednoduché premisy, kterou ovšem dovede velmi obratně využít k budování thrillerové a místy i lehce hororové atmosféry. Místy nelogické chování postav budiž odpuštěno, na druhou stranu zažít to na vlastní přimrzlou kůži u pravé ruky, tak bych si svou přísnou racionalitou nijak zvlášť jistý nebyl. [70%]

Je fakt, že když si člověk v hlavě promítne všechny ty šajzoviny, které za posledních dvacet let v rámci žánru vznikly, jsou Ruiny jednoznačně jedním z těch sympatičtějších počinů (a navíc to prostě má srdíčko). Ukázkové vytěžení žánrového minimalismu, který navíc v některých momentech servíruje ne úplně špatné dialogy a kde se dozvíte, k čemu všemu lze použít pánev. Příroda proti domorodcům a skupině teenagerů. A fakt si nemůžou vzájemně pomoct. V žánru "malý horor" si řadím Ruiny proklatě vysoko. [70%]