Remedy

První polovina se nese v útrpně mdlém tempu, kdy je divák postupně nucen sledovat přípravy rodinné oslavy, které zahrnují zevrubný úklid a přípravu občerstvení. Neuvěřitelně se to táhne. Pokus o vyprávění z pohledu perspektivy sedmileté holčičky může být jistě zajímavý, zde je ovšem absolutně nevyužitý. S využitím pohledu z dětské perspektivy si mistrně poradil např. Tarsem Singh v The Fall, které bylo emocionálně strhující. Chápu, že může být problematické to takto srovnávat, bohužel tenhle film je až moc subtilní a ne tím dobrým způsobem. [40%] [MFFKV 2023]

Ten motiv osobní vendety zhruba od poloviny stopáže je ve výsledku mimořádně důležitý, protože chtě nechtě polidšťuje celkově chladné, chvílemi až polodokumentární vyprávění. Od Kathryn Bigelow samozřejmě nic nového, většina její tvorby je zvláštním způsobem odosobnělá a velmi subtilní po stránce emocí, přičemž síla jejího trademarku se nejčastěji ukrývá v těžkotonážním přístupu a mimořádném umění surové rekonstrukce v tom nejlepším slova smyslu. Jessica Chastain je v tomhle filmu skutečně výrazným polidšťujícím prvkem a vývoj její postavy má výrazný vliv na ústřední dějovou linii. Akademicky odtažitá a přesto (ne)zanedbatelně lidská rekonstrukce dopadení jedné z nejvíce nenáviděných figur v dějinách USA tak dopadla vlastně celkem fajn. [75%]

Po vynikající "antiritchieovce" Wrath of Man omračuje Guy Ritchie další zcela seriózní látkou, tentokrát na poli válečného thrilleru z období války v Afghánistánu. Upřímně moc nevyhledávám tvůrce, kteří na sílu dekonstruují svůj osobitý styl, jenže Guy Ritchie se ukazuje jako naprosto kompetentní a áčkový režisér i ve vážných polohách. Ten timing v akčních scénách je neuvěřitelný a nápadité zakomponování jednoduchého, ale v klíčových scénách sugestivního soundtracku, přispívá k prohloubení emocionální intenzity v klíčových pasážích. Military thriller jako z partesu, který do popředí svého dění sympaticky staví hodnoty jako je loajalita, respekt a schopnost dostát svým závazkům. Hodně silné 4*. [80%]

V podstatě brilantně zvládnutá žánrovka, která neskrývá svou osobitost a která se svou místy bezútěšnou atmosférou lehce přibližuje poetice Davida Finchera. Nakonec zůstane někde na půli cesty k dekonstrukci kriminálního thrilleru, přičemž highlightem je silvestrovský opening a největší devízou ústřední herecké duo podpořené netriviálním scénářem v nadstandardním režijním podání. Sice to pořád nestačí na špičku žánru, ale tentokrát už moc nechybělo. [80%]

Opojné, zvláštně atmosférické a v rámci žánru "epické" v té nejlepší možné podobě. Jen u mála seriálů/filmů na podobné téma jsem měl pocit, že bych dokázal až takhle pochopit a procítit emoce hlavních postav. Je dojemné a zároveň mnohdy bolestivé sledovat, jak jsme si povětšinou sami sobě největšími nepřáteli. Samotné vyprávění je ve svém tvůrčím podání téměř bezchybné od vynikajícího záběrování přes velmi pečlivě zvolený soundtrack, lidsky a zcela uvěřitelně působící ústřední dvojici až (na daný žánr) k místy elektrizující atmosféře, ve které hořce a (bez)nadějně plynou osudy obou hlavních charakterů. Kdyby to vzniklo před deseti lety, tak bych napsal, že to je dost "emo", ale takhle je to spíš "jen" mimořádně sugestivní výpověď o současné mladé generaci, kdy se "normální lidi" dají dohromady, poté se rozejdou, pak se dají zase dohromady a do toho řeší stovky dalších (ne)podstatných problémů ohledně vlastního sociálního obrazu či podobných radostí dnešní doby. [90%]

Jeden z nejvýbušnějších a nejšílenějších sequelů, co kdy vznikly. Pokud přistoupíte na Bayovu hru a dokážete se na to dívat s královskou porcí nadhledu, nemůžete být ve výsledku zklamáni. A taky jeden příklad za všechny, kdy jsem zhlédnutí odkládal v důsledku pohoršených reakcí z mého diváckého okolí. A špatně jsem to vyhodnotil, protože jsem si to na UHD až zvrhle užíval. Brutální, bizarní, místy až nevkusná blockbusterová šílenost, ve který šukaj krysy na misionáře a kde se Martin Lawrence libově sjede (a ještě omylem, chudák) dvěma tabletama extáze. Trochu se za sebe stydím, ale jinak než na plnej počet zkrátka nemůžu. [85%]

Výstavní béčko s uhrančivým ústředním hrdinou, kde všechno odsýpá jak švýcarské hodinky a kde není nouze o překvapivě intenzivní scény. Absence nějakých širších ambicí mi byla notně sympatická, celé je to vlastně takové "antibourneovské" a v první polovině to velmi důmyslně vytěžuje koncept, kdy "něco zkrátka nebude úplně v pořádku". Taková ta jednohubka, která dost chutná a kterých věru mnoho není. [70%]

Svěží seriálový vítr ze Španěl, který v sobě tím nejlepším možným způsobem kombinuje již dávno viděné a odzkoušené (připomene se 8 MM, Temný případ, ale i klasické "detektivní schéma" jako od Agathy Christie). Je to plné zvratů, má to vychytralé postavy a u těch představovaček na začátku každého dílu jsem si chrochtal blahem. Konspirační linka plus osobní antipatie mezi jednotlivými postavami dodávají celému vyprávění parádní šťávu. Jedna z nejlepších TV minisérií, které za poslední dobu vznikly. Oriol Paulo je neskutečný talent, což předvedl již ve svých předchozích filmech a pro mě jakožto jeho velkého fanouška je tahle ucelená série splněným vlhkým snem. [85%]

Takové 3* na hraně. Rozhodně to velmi důmyslně v prvních dvou třetinách buduje atmosféru, jenže jakmile vše začne gradovat, tak se dostaví ten nejočekávanější generický zvrat, co vás napadne. Formálně úsporné, leč s výborným castingem a nádherně kousavým soundtrackem podané sociální drama, které ne úplně hloupě rozvíjí téma kulturních rozdílů. [60%]

Hutná konverzačka s těžkotonážním příběhem, který s přibývající stopáží brutálně utahuje šrouby. Cate Blanchett je se svým performance geniální despotické umělkyně natolik přesvědčivá, až z toho v některých pasážích opravdu nepříjemně mrazí. Mrazivá a odtažitá je i formální stránka celého filmu včetně samotného způsobu vyprávění, kdy podání Todda Fielda v podstatě nedává moc šancí nějakým způsobem proniknout do psychiky hlavní postavy. Lze ji přinejmenším chápat, s nějakou hlubší mírou empatie je to o poznání složitější. Důležitou stránkou pro celý příběh je také výrazný symbolismus a mnohdy velmi náhle a nečekaně nepříjemné situace, kterým je ústřední hrdinka vystavována. Tár je divácky dost nepříjemný portrét člověka, který z absolutního vrcholu postupně padá níž a níž a vlastně s tím nic moc nemůže udělat. Některé linie tu zůstávají zcela záměrně nedořešené, což na konci vede ještě k většímu prohloubení pocitu nejistoty a nejednoznačnosti. Lydii je pak stejně těžké odsoudit jako s ní výrazněji sympatizovat. Ten největší direkt pak není uštědřen směrem k dnešní hyperkorektní #metoo době, protože největší facku nakonec dostane divák, potažmo konzument mainstreamových médií a sociálních sítí. Ve všech těch postfaktických významech a faktických motivech různých zájmových skupin je totiž takřka nemožné se vyznat. V něčem mi Lydia Tár připomněla Daniela Plainviewa, navíc tady se na pódiu jede taky až na krev. Burácivě znepokojivé tóny Hildur Guðnadóttir pak ještě umocňují syrovost i surovost celého příběhu. Kino nutné a ta skladba v závěrečných titulcích je naprosto epická. Jeden z filmů roku. [85%]