Remedy

Drama (skoro) evropských parametrů. Nejlepší jsou jednoznačně scény s mladým Mikoláškem (herecký talent rodiny Trojanů se nezapře) a potom závěrečná třetina filmu, kdy začne jít skutečně do tuhého. Obdivuji Marka Epsteina a Agnieszku Holland za to, jak velké období Mikoláškova života dokázali ve 110 minut dlouhém filmu zachytit. Přesto způsob, jakým je prezentován „život a dílo“ Jana Mikoláška, v něčem zavání nejednoznačností a bohužel to v tomto případě není rozhodně pozitivum. Na jednu stranu kvituji, že vedle toho portrétu „chudáka pronásledovaného nacisty i komunisty“ tvůrci v některých pasážích rozehrávají hodně osobní linku a nezdráhají se vykreslit Jana Mikoláška jako ohavného manipulátora a narcistního egoistu. Tyto motivy ale zůstanou bohužel značně nevytěžené a tak divák sleduje postupný fyzický i morální rozklad hlavní postavy s absencí odpovídajícího konfliktu. Přesto se v globálu jedná o nadprůměrnou filmařinu, která by našla své místo v nějaké širší evropské špičce.

Půvabný coming-of-age počin, ve kterém jsou všechny postavy a situace natolik uvěřitelné a (ne)sympatické, že dohromady tvoří opravdu překrásnou paletu letní romantiky, která je navíc příhodně obohacena o vcelku silný motiv překročení vlastního stínu. Sam Rockwell je tu naprosto úžasný a jeho performance naoko lehkomyslného, ale přesto ohromně empatického a laskavého správce vodního parku představuje jeden z nejsympatičtějších hereckých výkonů ever.

Christopher Nolan je tentokrát ke svým postavám ještě odtažitější a chladnější než obvykle, na druhou stranu se mu opět povedl narativní ultra mindfuck, který hravě strčí zbytek blockbusterové produkce do té nejhlubší kapsy. Je otázkou, na kolik je Tenet vlastně divácký, protože na rozdíl od Počátku se v něm nedočkáme žádných vyloženě „vysvětlujících“ scén, po kterých by přišlo nějaké osvěžující porozumění. Ten film je strašně zahleděný do sebe, ale je tak krásně čistě nerdský a audiovizuálně odzbrojující, že ho vlastně nejde nemilovat. Společně s Mementem je to asi nejméně přístupný Nolan, pokud jde o nějaké hlubší pochopení příběhu. Memento i Tenet mám ale za 5*, protože si zjevně tu svou nechápavost pekelně užívám.

Woodymu Allenovi se nedá upřít jedinečný styl a především pozoruhodný cit pro přirozené dialogy, pomocí kterých dokáže velmi citlivým a laskavým způsobem demonstrovat pohnutky svých hrdinů. Ačkoliv se jeho poslední film odehrává ve velkoměstských kulisách dnešního New Yorku, je zde neustále přítomna jakási hřejivá retroatmosféra, kterou lze interpretovat jako jedno z Woodyho dalších nostalgických povzdechnutí, anebo jako dobrotivou naději. Naději, že i v dnešní přeexponované době se vyplatí poslouchat hlas svého srdce navzdory společenským tlakům či očekávání od nejbližšího okolí. Deštivý den v New Yorku je vlastně jedním z Allenových nejoptimističtějších filmů. Odehrává se sice v jakémsi hořce melancholickém oparu, ale neobsahuje žádné vyhrocené nebo emočně vyčerpávající konflikty. Prostě příjemný film, který pohladí duši i srdce.

Jamie Foxx a Joseph Gordon-Levitt jsou herecky sice fajn, ale když nemají co hrát, je to těžké. Project Power je dalším generickým filmem od Netflixu, kde byly povinně dodrženy všechny rasové kvóty a kde minimálně jedna scéna obsahovala zcela adresnou kritiku rasistického bělošského chování. Začínám z toho být už unavený. Jsem přirozeně srozuměn s tím, že rasová tématika je dneska v kurzu a že Netflix musí jít s dobou. Tohle současné paradigma ale nemůže zastřít fakt, že z filmařského hlediska je tenhle film po všech stránkách podprůměrný a ten apel na #blacklivesmatter tu působí strašně vyprázdněně.

Bezpochyby jeden z nejlepších filmů Joela Schumachera, i když je fér poznamenat, že s předlohou od Johna Grishama a hodně povedeným scénářem od Akivy Goldsmana to ani jinak dopadnout nemohlo. A Time to Kill je brilantní soudní drama, které dokáže pozoruhodně propojit ty nejtěžší zločiny jednotlivců s toxickou a neutuchající mezirasovou nenávistí v americkém Mississippi a navíc dát vše do patřičného kontextu. Luxusní herecké obsazení od zapáleného (což je v souvislosti s dějem mírně nekorektní, ale já to tak na první dobrou nemyslel) idealisty Matthewa McCounaugheyho přes roztomile správňáckou Sandru Bullock až ke slizkému a nesmířlivému Kevinovi Spaceym je prostě boží. Oni jsou tu boží ale všichni včetně Samuela L. Jacksona či Donalda Sutherlanda. Jeden z top filmů ze soudní síně s mimořádně sugestivní závěrečnou řečí tehdy sedmadvacetiletého Matthewa McCounaugheyho, pro kterého to byla vlastně první opravdu velká a charakterní role v pravém slova smyslu.

Drama o manželské krizi, portrét složitého vztahu otce a syna a do toho regulérní heist movie v animovaném hávu s laskavými komediálními prvky. Ano, zní to divoce a příliš rozkročeně, jenže Wes Anderson tohle prostě umí. Fantastický dabing ústřední postavy v podání George Clooneyho a takřka dokonalé načasování většiny gagů pak posouvají Fantastického pana Lišáka do zcela jiné škatulky než mezi konvenční animované filmy. V tom tkví ale jeho největší síla – v originalitě, odvážném multižánrovém provedení a typické „andersonovské“ poetice, která (a úplně to chápu) nemusí notně sednout každému, nicméně jí nelze upřít hravost a silný emocionální prožitek.

Magický koktejl té nejčiřejší esence devadesátých let. Boží záporák (je to strašná svině, ale zároveň sympaťák), výborné hlášky (to jsou policajti, pomůžou nám, platíme je z našich daní… když umřeme, zkrouhnou jim platy), parádní akční scény (o uvěřitelnost a fyzikální zákony tu opravdu nejde) a přirozená chemie mezi kráskou v nesnázích a hlavním hrdinou. Navíc ten cast ostatních cestujících je až nečekaně dobrý, protože takhle pestrou paletu individuí (a určitě to nemyslím pejorativně) se povede poskládat jen málokdy. Samotný scénář pak servíruje v podstatě tři po sobě jdoucí konflikty a krystalickým happyendem taky úplně nekončí (pro někoho), což ve výsledku posouvá Nebezpečnou rychlost mezi skutečné klenoty devadesátkových akčních filmů.

Je obdivuhodné, s jak jednoduchými prostředky si John Carpenter vystačí, aby navodil přesvědčivě děsivou a napínavou atmosféru. Prvním pilířem je jeho vlastní soundtrack a druhým zdánlivě ničím výjimečné záběry na prázdné chodníky s padajícím listím. V Carpenterově podání se ale jedná o nesmírně působivou podívanou, která je z tvůrčího hlediska čirým mistrovstvím. Jeden z nejpovedenějších (a komerčně vůbec nejúspěšnější) filmů Johna Carpentera, který se nachází přesně uprostřed mezi áčkovými a béčkovýmí vodami. V tom je asi jeho největší síla, protože může na oko působit příliš jednoduše a lacině, přičemž opak je pravdou.

Lacině groteskní, povrchní a dětinské až na půdu, to rozhodně. Pořád je to ale děsně cool výplach, který prostřednictvím nespolehlivé vypravěčky (na rovinu – mohlo by to ale být jinak?) dává dost okatě najevo, že chce prostě jen bavit a nemá žádné širší ambice. Proto mi jakékoli diskuze o feministickém poselství tohoto filmu přijdou lehce úsměvné, neboť Harley zde bojuje především o vlastní krk a ne o ženská práva (což by si někteří jistě přáli). Pokud jde čistě o Margot Robbie, tak ta se pro tuhle roli opravdu narodila a představuje jednu z mála DC castingových tref do černého. Choreografie akčních scén (ten Chad Stahelski se prostě nezapře) a velmi nápaditá práce s prostředím v bojových sekvencích pak řadí Birds of Prey mezi ty koukatelnější kousky z DC univerza. Jestli chci vidět několik pokračování osudů nějakého výrazného hrdiny ze stáje DC, tak je to Harley Quinn.