kingik

Tak přesně kvůli tomuhle žrádlu se Luťanský kdysi nevrátil z Vietnamu zpět do své vlasti. Nechtěl hrávat v pohádkách, už tehdy toužil po účinkování v cooking show. Reinkarnoval se do KAMU neboli Kamily Rundhnusové, ohyzdné a potetované piči, co šlichtu, kterou by nepozřel ani podvraťák z ulice, vychvaluje nadšenými slovy typu "pecka". Ano, na pecku je zralá leda tak ona. Pokud chcete hodit kvalitní kosu, máte jedinečnou možnost. Takže kyblík k telce, já vám to odstartuji...3...2...1...blijemeeeee!!! 0%

Takový příjemný hororový příběh z amerického Paskova. A velice efektivně ekonomicky řešený, pokud jde o snižování počtu horníků. Takže žádné mohutné propouštění výkonných štajgrů, stačí poslat pod povrch nadpřirozené síly a spoléhat se, že se velmi razantně postarají o ty zásadní škrty. Bum bác! Jeden zasypaný důl, parta přesvědčivě umolousaných horníků kolem charismatika Jeffa Faheyho, která si do svých testosteronem nasáklých řad dovolila přibrat blond sexici, i když to nosí smůlu. Pohledná Kelly Noonan hraje starostlivou dcerušku starého mrzouta George, pro něhož to má být poslední šichta před důchodem. Hapruje mu zdraví, vykašlává trochu krvavé hleny, což je zatraceně dobrý důvod přenechat těžbu jiným. A kupodivu se ženský prvek ukázal nejnosnějším, neboť režie nedokázala naplno využít možnosti klaustrofobického prostředí. Divák alespoň jitřil naděje, že když už nic jiného, může pomyslně opíchat hezkou herečku. Dost s rezervou se dá brát avízo, že je film natočen podle skutečných událostí. V reálných mantinelech se to moc nedrží, uvěřitelná je maximálně ta část do zasypání šachty, pak už nastoupí ta většinová hororová část, která tolik randálu nenadělala. Kolikrát už bylo v jiných hororech k vidění, jak se přeživších náhle zmocní jakési šílenství, zde jsou tím rozdílovým činitelem horníci a prostředí těžby uhlí, které nepatří k těm nejfrekventovanějším, do něhož nás filmaři berou.Ta posedlost na mě nepůsobila nijak valným dojmem. Předně nebyla nijak vysvětlena, (předpoklad, že děsivé vize zapříčinil docházející kyslík, to je jedno z možných a docela debilních vysvětlení, které jsem si z toho odvodil sám), nenabídla moc zajímavé scény, napětí dost kolísalo, ve scénách, v nichž mělo být, celkem absentovalo. Režie Ben Kitae sice měla nedostatky, pokud jde o atributy nezbytné k ideálnímu diváckému prožitku, ovšem technické hledisko snese vysoké známky, když uvážím možnosti omezeného rozpočtu. Gore sice pomálu, ale to, co se objevilo, vypadalo více než dobře. Zasypání v kašírovaném dole určitě mohlo být mnohem intenzivnější a propracovanější. 60%

Mám na péru divný útvar! Kurva, lidi, mám na péru fakt útvar, ze kterého se mně klubou rohy, do koulí se mně dobývá Stalin, a jakýsi obrýlený vědec posílá moje semeno na rozbor. Ano, už je to tak, jsou to neomylné známky posednutí Bertíkem. A jak známo, s čerty nejsou žerty. Jsem přesvědčený, že "cenami ověnčený scenárista "Chris Sparling, svůj blábol o posednuté ženě směřoval do kontroverze a popletl si nejspíše žánry. Narazil docela pekelně. Film divákům rádoby autentickou formou předkládá, že skutečně v sedmdesátých letech bylo možné do výzkumné laboratoře zavírat jedince s parapsychologickými schopnostmi. A vlastně celý film je sestaven z koláže dochovaného archívního materiálu, který zachycuje, jak se vydra Rya Kihlstedt kroutí a svíjí připoutaná na židli a občas z jejího hrdla promlouvá mocný death metalový hlas. Film působí postupem času značně úsměvně. Erudovaní vědci nahlas a s vážnou tváří pronášejí neuvěřitelné hlody, které by rozhodně nedělaly ostudu sérii Scary Movie. Jejich spiklenecké teorie, jak nejlépe využít služeb vrásčité ženy, se opírají o zápichy čítající politickou špionáž, ovládání myslí tehdejších předních vlivných státníků, až si divák musel ten horor domýšlet. Neustálé střídání pozůstalých současníků, vyjadřujících své postřehy z dřívějška na kameru, s dobově instruovanými záběry do osvícených sedmdesátých let, bylo značně otravné. Od televizně natočené Bytosti z hlubin, jsem s Rya Kihlstedt neviděl žádný jiný film, což už je pěkná řádka filmových let. Celkem jsem se poděsil, jak se ze sexy děvy za těch patnáct let proměnila v asexuální megeru, která se k filmu hodí maximálně tak na zametání placu. Film tím správným směrem funguje jen velmi zřídka. Ke konci jsem měl pocit, že dokonce vykazuje i nějaké to tajemno, jenže už bylo dost pozdě na zlepšení. Chtěl bych-li se podívat na záhadné a nevysvětlitelné okolnosti ďáblem posednuté ženštiny z výzkumného ústavu Atticus, volil bych nefalšovaný dokument, v případě jeho existence. Tohle bylo na horor slabé, nedostačující, na kontroverzní film málo průrazné. Výprava ovšem nebyla k zahození, celkem zdatně evokovala sedmdesátkový dobový interiér "výzkumáku". Na víc pochval to už ale nebude. Buď to byla blábolivá šeď, bez patřičně hororových ingrediencí, nebo se to posunulo do takového nechtěně absurdního rozměru, až se to režisérovi vymykalo z jeho zamýšleného autentického pojetí. 40%

Motto tohoto hororu je jasné: Ten, kdo ubližuje, může se to proti němu jednoho dne obrátit. Šikanovaný mladík Lincoln (Ronen Rubinstein) je do sebe uzavřený podivín, kterého okolí nechápe. Za delikt, kterého se nepředloženě dopustil na svém tyranovi, je poslán do duchovní akademie pro mladistvé delikventy, nacházející se uprostřed pouště. I zde narazí na agresivní týpky, kteří si ho podají. Mladíkův hněv přivede zpět k životu mrtvou dívku, rovněž v kolektivu mimořádně neoblíbenou Moiru, mající značné sklony k sebepoškozování. Ta zde kdysi za ne zcela vyjasněných okolností zemřela. A její nenávist nezná smilování. Vyklubal se z toho zajímavě koncipovaný horor, který si dopřál pěkně vyvedené krvavé manévry. Postarala se o ně Sierra McCormick v roli pošahané Moiry, která podala nejintenzivnější herecký výkon. Měla zálibu řezat se na různých místech těla. A to nebylo všechno. Tvůrci ji dali schopnost, že svoje vyhlédnuté oběti bude masakrovat pěkně na dálku. A tak je divákům dopřána řada scén, v nichž z nebohých obětí prýští krev, když si třeba Moira podřeže hrdlo a tak všelijak. A to se děje prakticky pořád od jejího nástupu na scénu. Kdo si chce stěžovat na nízkou krvavost snímku, zde neuspěje. A není to zařízení, kde by se zdržovaly nějaké trosky. Holky jsou zde značně modelkoidní, Grace Phipps, Lexi Atkins, která už své vnady předvedla v thrilleru Kluk od vedle, za normálních okolností by se v podobném zařízení zdržovaly jen otylé a ohyzdné bachyně, ale holky jsou jako lunt, Jen ta Moira byla jako jediná taková obludnější. Mezi mladíky se objevuje někdejší dětská hvězda Spencer Breslin, který už si ani není moc podobný. Kdo od filmu očekával film psychologického rázu, tak ten nemá šanci. Absolutně nic takového, i když se ještě zpočátku objevují občasné náznaky, hned je tomu zatržen tipec krvavým běsněním. Mě začínající režisér s trochu směšným jménem Adam Egypt Mortimer dost překvapil. Určitě má jeho režijní styl nějakou budoucnost. Za pár babek natočil originální a soběstačný horor s relativně neznámým a nepřeplaceným hereckým obsazením. Navrch to má hodně realisticky vyznívající gore. Napětí nahradila krvavost. A závěr to také neposral. Takže jo, dalo se. 100%

Učitelský sbor na základní škole na malém městě čelí svým malým žákům, ze kterých se během chvilky stala masožravá monstra. A devadesát minut budou hledat způsob, jak ty malé a nenasytné zmrdy nekompromisně zabít a uniknout z jejich spárů. Leigh Whannell napsal úplně prajednoduchý scénář, klidně se může použít i přirovnání prostoduchý scénář, v němž mísí komedii s hororem v docela vyhovujícím poměru. Dal se poměrně do nevděčného tvůrčího psaní, většina diváků žánr zombie shledává víceméně slaboduchým i jednotvárným, tudíž zřejmě těmto divákům nemá cenu jej vnucovat, ani jim vyvracet jejich názor. Whannell se svým parťákem Ianem Brennerem jsou nadšenci (oba si ve filmu zahráli), což je na výsledném dílu znát. Mohutně se hláškuje, ovšem nezapomíná se na hororovou složku, která sice z režijního hlediska není žádnou extra výzvou, ujala se jí dvojice debutantů, nicméně neznamená to, že by byla nouze o nějaké to napětí, gore, i když slabší, a několik málo viděných nápadů u konkurence. Má to tempo i spád. Obsazení je sympatické. Elijah Wood si film produkoval, vypadá pořád stejně mladistvě, obdržel narážku na Pána prstenů a zahrál si mladého suplujícího učitele se spisovatelskými ambicemi, který zrovna dokončuje svůj hororově laděný román. Takže ke svému překvapení bude mít záhy pro svoje literární dílo hodně kvalitní inspiraci. Z obsazení ještě výrazně zaujal Rainn Wilson, který dostal za úkol zhostit se role tělocvikáře, která bude disponovat velkým komediálním rozměrem, vyprodukuje při tom velkou porci hlášek, prokáže charakter, odvahu, vůdcovské schopnosti i nevraživost vůči mladému suplentovi, na kterého bude žárlit. Na viru je originální a zajímavé asi hlavně to, že na dospělém člověku se jeho účinky neprojevují a malá holčička, která nákazu roznese, se jím nakazila z kontaminovaných kuřecích nuget ze školní jídelny. Jak už jsem psal, nasadilo se zdatné tempo, které mělo jen pár výpadků. Celkově na film musí být nálada. Je to v podstatě zábavná a oddechová blbina, stylově připodobněná ke spřízněnému snímku Skautův průvodce zombie apokalypsou. Ten ale měl mnohem hezčí dámské osazenstvo, kvalitnější gore i masky a více se zapracovalo na režijních nápadech. 70%

John Travolta se vydal na cestu odplaty za vraždu svojí milované manželky. Na cestu si přibalil béčkový scénář, vyhořelého režiséra a paruku, které držíte palce, aby zátěž tří bitek, které absolvuje, vydržela. Travoltovi už bohužel musí stačit filmy, které nemají příliš áčkových prostředků, originalitu tahají z paty Stevena Seagala, ohánějí se maximální otřepaností, a skoro vůbec nebaví, což já považuji za největší prohřešek proti divákům. Námět zřejmě shodou náhod putoval přes všechny možné i nemožné béčkové herce, až se jej shodou okolností zázračně ujal Travolta, neb scénář působí, že byl psán na tělo méně kvalitnímu herci. Divák si ve filmu užije drogových dealerů, jejich krutého bosse, zkorumpovaného dua detektivů v jeho službách, zlotřilého guvernéra i sympaticky drsného parťáka z temné hrdinovi minulosti. Jen té akce je poskrovnu. U hrstky kratičkých bitek se nikdo moc nepředřel, u jedné je nemile poznat, že Travolta využil služeb kaskadéra. Kdysi nadějný režisér Chuck Russell už ze sebe nedokáže moc inovativního dostat, se vším se tak nějak pachtí, ovšem objevil až nyní kouzlo esemesek. Každou chvíli se komunikace různých postav, probíhající přes textovky, zobrazovala na obrazovou plochu. Režisér většinu času tápal, jak film pořádně rozpohybovat. Nijak se mu to nedařilo. Mrtvola manželky, co ji dávali do penálu, v nestřeženém okamžiku pohne víčky(!) Já padám. Nejlepší je na filmu dvojka Travolta & Meloni, kteří si kápli do noty. S Christopherem Melonim si dovedu představit nějakou drsnější sólovku plnou hlášek i akce. Tohle ale nebyl film pro tak zdatné herce jako jsou oni. Naprosto otřepaný film s béčkově vyladěným scénářem, nudnou, přihlouplou a zastaralou režií, co chcípla na akci, mohl skutečně přivodit Travoltovi krutý hněv. 40%

Nellisovsky stylově stylizovaný obraz čtyřicátnice, která má (možná) to nejlepší teprve před sebou. Erice, mediálně uznávané vlasové stylistce, neúprosně tikají její biologické hodiny. S nemožnými dárky (od své matky) sice už nic nenadělá, je s nimi taktně smířena, její probuzené mateřské pudy se však nechtějí smířit s tím, že by je nevyslyšela. Vlastně jí do role matky nic nechybí. Ale ano, chybí jí chlap. Potenciálních dárců spermatu je relativně dost, jen nesáhnout vedle. Pyj, kterému povolí kohoutek s nektarem, nesmí klesnout pod úroveň Ko(ko)tka, dlouho to utajovaného syna její švagrové. A švagrová se zase nesmí domáknout, že se její syn valí v posteli se svojí tetou. Samozřejmě se jedná o nezávislý, těžce femine film, v němž sice hned neodhalíte jeho divadelní původ, ovšem bezpečně identifikujete, že takových filmů, byla v minulosti kina za našimi hranicemi plná. Alice Nellis zaspala dobu, respektive pokusila se zaplnit to, po čem naši režiséři moc často nesahají. Irena Pavlásková jí přeposlala zkušenou Ivanu Chýlkovou, která zastupovala vzorek úspěšných, perspektivních a vitálních čtyřicátnic, které se v rizikovém věku necítí na dítě vůbec staré, v zájmu věci si troufnou i na mladé zajíčky, rozvod s manželem až tak moc neřeší, hlavní je, že když selže všechno, je zde její homo kamarád, který ochotně nastaví rameno, když ne řiť. Ano, v takovém nezávislém filmu, kde product placement představuje debilní rádio Frekvence 1, nesmí chybět hodný gay, následován protivnou matkou a dalšími, velmi příznačnými postavami. Vše rozdělené do kapitol, jež jsou označené významnými daty. A divákovi to nepřináší moc velký zážitek. Vlastně ani nebylo moc scén, které by působily věrohodně. Přece jen touha po mateřství se určitě neřeší touhou vycákat z každého chlapa v okruhu pěti set metrů nektar. Takhle to fakt nefunguje. Podle Nellis je úplně normální takhle k tomu přistupovat. Ještě že měla k dispozici herce, kteří to uhráli. Neměla k dispozici dobrého zvukaře. Hudební podkres vždy přehlušil mluvené slovo, nemíním odezírat ze rtů. Přímo hrozný byl hudební soundtrack. Příště raději bez hudby. Těžko říct, jakým směrem měl film fungovat. Nefungoval v komické rovině, nevedl si dobře ani ve vztahové linii. V podstatě se jen tak plácal, až nebyl ničím zajímavý a výrazný. Ani výkon Chýlkové nebyl nijak extra. 40%

Snad za to mohl měsíc máj - mrdačky čas, snad za to mohlo vyhonění péra pod rozkvetlou třešní, aby mně nevyschlo semeno, snad za to mohlo deset dalších, prudce romantických faktorů, že moje prdel ronila slzy. Ne že by to bylo tak propracované v rámci časových paradoxů, ale že si herci dali záležet, aby se té romantice nedalo vyčíst, že nebyla dost romantikou, i když příběh zaváněl překombinovanou jeblostí. Keanu Reeves, tak ten to ustál, Sandře Bullock stály kozy, až jsem byl srozuměn s tím, že si vybrala dobrý scénář a dobrého režiséra. Výhodou je určitě neznalost původního filmu. Další výhodou je, že jsem jaksi byl přezíravý ke kýčovité a průhledné naivitě scénáře, tudíž jsem dělal jakože nevím, koho v jedné, zdánlivě nesouvisející scéně, srazí autobus. Časové paradoxy nejsou vždy úplně perfektně uchopené, ale nejedná se o nijak tragické nedomyšlenosti až nesmysly. Film se o scifi jen otírá, o lásku v něm jde především. Vychází mně z toho, že dva cukroušci se k sobě měli, ale rozděloval je čas. On v roce 2004, ona v roce 2006. Co to je dva roky, že jo. Jenže hrdina jaksi neměl péro dlouhé, aby ho mohl prostrčit bránou času a hrdinka si mohla spokojeně mlaskat. Museli přijít na to, jak vyzrát nad časem, což bylo celkem namáhavé. Muselo se čekat, až hrdinka nebude mít krámy, až bude v Chicagu jasný den, prostě jen samé čekání. A to způsobilo, že mně sice film nijak extra neubíhal, ten si jel povětšinou ve svém vlastním a pomalejším tempu, ovšem velice poctivě jsem se těšil, až Keanu nakoupí kondomy a zjistí se, že za dva roky už bude rizikové je použít. Veskrze příjemný snímek s nevtíravou romantikou, slušivými hereckými výkony a odpovídající režií argentinského režiséra Alejandra Agrestiho, přece jen známějšího ve svých končinách, který pro to, aby se etabloval na zámořském filmovém trhu, už nemohl udělat víc. Romantika, u které budete prdět slzy blahem. 70%

Krasavec a Zvířeřiť. No vida, poslat tam tomu přerostlému paviánovi někoho "růžovoučkého", hned by z toho byl tak trochu jiný film. Tohle bylo sice tak trochu jiné, nicméně klasický a předvídatelný příběh převažoval. Děvče s nadupaným dekoltem by rádo zažilo perverz, ale kupodivu i zakletý maník není příliš zkušený ve zkoumání tělesných otvorů, raději s dívkou pravidelně povečeří u Ratha v sedm. Překvapivě se ve filmu toho moc nedělo, tedy ne tolik, aby film musel být tak dlouhý. Posléze se vysvětlilo, jak náš těžce zkoušený hrdina ke svému prokletí přišel, to bylo něco méně propíraného. Úplně nejhorší bylo sbližování krásky se zvířetem, u kterého se dal chytnout záchvat smíchu, případně nebylo daleko k auto-felaci. Vincent Cassel měl být hezoun, jenže při pohledu na něj si vybavíte leda tak vyslance pekel. Léa Seydoux byla celkem dobrá volba, určitě by nejeden panic zaplesal nad jejími vnadami. Ještě mně zbývalo odhadnout okamžik, tu scénu, v níž se nadržená kráska do bestiálního Zvířete zamilovala. Ač jsem pozorně pátral, tak nic, jen scenárista věděl, kdy a jak k tomu došlo. Film nešetřil se CGI. Digitální bylo snad všechno, když ne vše, tak fauna i flóra určitě ano. Maska příšerná, působila také digitálně, vyděsil by se jen dement. Ano, verze to byla brilantně dementní, občas se objevil i nějaký ten schopný režijní nápad. Ve výsledku to byl film, který je spíše k smíchu. Ovšem lze ocenit i odvahu tvůrců, že měli potřebu se pěkně vyteplit na divácích. Po tomhle propadáku už snad dá režisér Christophe Gans pokoj. 40%

Na startu padesátého ročníku krkonošské Tříkrálové padesátky je početné pole běžkařů. Příběh se věnuje jen dvěma z nich, Jurovi a Janovi, přičemž drtivá většina děje se odehrává mimo trať, konkrétně v horské hospodě horala Pavky Bulána, svérázného samorosta značně srostlého s horským prostředím i naturelem, co s obsesí sobě vlastní ctí tradice závodu, a který svého syna Juru ustavičně plísní a peskuje za to, že nebyl schopen letošní závod dokončit. Ten trpí "vysokohorským" přetlakem semene, když s oblibou klátí na netradičních místech místní padesátileté feny, což se mu i vymstí. Do osudů figurek zasáhnou nejen nečekaná a postupná přiznání a odhalení, čímž se vzkřísí vzpomínky na příjemnou i nepříjemnou minulost, ale svému dostojí i negativní věštba z hrníčků, která má jedné z postav přivodit osudovou smrt. Číslo padesát hraje ve filmu svoji ne nepodstatnou roli. Ačkoliv debutujícímu Kotkovi chybí do této číslovky hodně let, projevuje se na režijním postu jako starý mazák, který si s problematickým scénářem Petra Kolečka v převážné většině ví rady, akorát nedokáže filmu dát permanentní směr. Nejméně do poloviny je film originálně a svěže nahláškovaný, postav přibývá, jejich osudy jsou postupem času nečekaně provázané. Zavítá se i do jejich retro vzpomínek, které koketují s groteskou. Jenže děj se zasekne v horské hospodě, zkazí se počasí, ve statickém ději o třech postavách v popředí (Pavelka-Prachař-Taclík) začne přibývat vážnějších momentů, které by potřebovaly i samostatnější i obšírnější rámec rozboru, na který není čas. Většina herců pochopila, co po nich režisér chtěl. Zradil je často zvuk, který nekvalitně, ne vždy srozumitelně, reprodukoval jejich repliky. Taclík je o 11 let mladší než Cibulková, přesto hraje jejího syna. Tomicová s Malým vytvořili manželský pár, není tajemstvím, že jsou manželé i ve skutečnosti, herec Dulava hraje postavu, která se ve filmu jmenuje Dulava, Stašová nadabovala místní handicapovanou ženu, do jejíž tváře nepohlédneme. Scénář nepředstavoval vrchol scenáristické práce, hlavně ne všechno se dokonale promísilo, aby vytvořilo kompaktní celek. Divadelní i televizní minimalismus záhy v plné míře prosákl do dějových rovin, které vytahoval velmi neotřelý režijní přístup. Nechyběl cit pro obrazové ztvárnění, horská krajina je pečlivě romanticky zasněně, nevyzpytatelně nebezpečně i příjemně temně nasnímaná. Docela by mě zajímalo, do čeho by se Vojtěch Kotek režijně pustil příště. 60%